První pomoc
31.7.3 Biologické zbraně a biologický terorismus
31.7.3 Biologické zbraně a biologický terorismus
Využívání vhodných biologických agens k likvidaci protivníka má dlouhou historii. Už od nejstarších dob bojující strany podnikaly kroky k vypuknutí epidemie nebo rozsáhlé intoxikaci u nepřítele. Nejstarší dokumentovaná informace o použití toxinů je z 6. století př. n. l., kdy Asýřané otrávili studně svých nepřátel námelem. První historicky zdokumentovaný zápis o využití otrávených šípů během války popsal historik Herodotos z 5. století př. n. l. u skýtských lukostřelců. Tyto šípy byly speciálně připravované v zapečetěných sudech, kde se nechávaly shnít rozkládající se těla jedovatých hadů spolu s lidskými výkaly a lidskou krví. Předpokládá se, že se jim podařilo vykultivovat kmeny Clostridium perfringens a Clostridium tetani.
„Aténský mor“ se stal přívlastkem pro epidemii, která postihla Atéňany a vyžádala si tisíce obětí. Celou tuto událost popsal historik Thukydides v 5. stol. př. n. l. během Peloponézské války. Atéňané tehdy obvinili Sparťany, že jim úmyslně otrávili studny. Nešlo však o mor v pravém smyslu, v současnosti se předpokládá, že smrt tisíce vojáků mohla způsobit infekce Eboly, kterou měly do Atén zavléct posily z Afriky. Zvažuje se i možnost, že za vším v té době stála epidemie skvrnitého tyfu.
V roce 1155 probíhala válka u Toronta v Itálii, během které vojska Fridricha I. Barbarossy vhazovala do zdrojů pitné vody nepřítele rozkládající se mrtvá těla.
Zvláštním způsobem vedení války, který má kořeny už v dávné historii, je katapultování rozmanitého materiálu přes zdi obléhaných měst. V roce 1340 během obléhání ThunL´Eveque byla katapultována uhynulá těla koní a jiných zvířat přes hradby. V roce 1346 byla během války u města Kaffa přehazována těla vojáků, kteří zemřeli na epidemii moru. Tyto taktiky měly katastrofální následky v podobě pandemie moru, která se v dějinách popisuje jako „černá smrt“, které v letech 1347-1351 podlehlo v Evropě zhruba 25 miliónů lidí.
V 18. století začala nová éra biologických válek v podobě šíření epidemií pravých neštovic. V roce 1763 ve válce proti Indiánům velitel britských ozbrojených sil lord JeffreyAmherst nařídil v indiánských osadách rozdávání přikrývek a kapesníků, které před tím používali lidé nakažení variolou.
Dalším známým případem bylo kontaminování vodních zdrojů mrtvolami, což způsobilo epidemii gastrointestinálních nákaz. Všechny podobné případy vedly k tomu, že se v roce 1863 poprvé zavedl všeobecný rozkaz pro armádu USA, který přísně zakazoval „použití jedů jakýmkoliv způsobem, či už na otrávení studní, potravin nebo vojska“.
V druhé polovině 19. století došlo k prudkému rozvoji mikrobiologie jako takové. Mikrobiologické techniky umožnily pěstování a kultivaci různých mikrobů laciným a jednoduchým způsobem na kultivačních půdách. Navzdory tomu nebyly biologické zbraně v té době až tak populární. Během první světové války se tento druh zbraní nepoužil vůbec, na rozdíl od chemických zbraní. Existují dohady o tom, že se Němci mohli pokoušet o vyvolání různých menších epidemií sněti slezinné a slintavky mezi hovězím dobytkem, koňmi, ovcemi a v Norsku i mezi soby.
Meziválečné období přineslo velmi významný zásah do způsobu vedení biologických i chemických válek ratifikací Ženevského protokolu. Tento dokument byl přijatý a podepsaný 17. června 1925 třiceti osmi státy. Do začátku druhé světové války byl protokol ratifikovaný všemi velmocemi mimo USA a Japonska. Ženevský protokol zakazoval použití jakýchkoliv biologických či chemických zbraní, nezakazoval však jejich výzkum, vývoj, výrobu nebo hromadění. Dnes víme, že během druhé světové války nebyly použité biologické zbraně ani na bojišti, ani proti civilistům.
Po skončení druhé světové války padla různá obvinění z použití biologických zbraní během válek probíhajících po roce 1946, avšak důkazy k těmto obviněním chyběly a tak byla tato obvinění zamítnuta.
Až rozesílání obálek se spory původce antraxu (týden po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001) v USA zahájilo novou vlnu a dimenzi zneužívání patogenních původců infekčních onemocnění. Už se nejedná o biologickou válku v pravém slova smyslu, nýbrž spíše o psychologický tlak, o pokusy vyvolat strach a paniku mezi civilním obyvatelstvem a s tím spojené ekonomické ztráty a vznik destabilizace. Vzniká nový pojem – biologický terorismus nebo bioterorismus.
Každý biologický útok má obvykle 7 průběhových fází:
Fáze |
Odpovídající aktivita |
Příprava |
činnost informačních a bezpečnostních služeb |
Šíření agens |
včasná detekce, identifikace, imunizace |
Expozice |
individuální nebo kolektivní ochrana |
Inkubace |
rapidní diagnostika nebo profylaxe |
Manifestace onemocnění |
diagnostika nebo léčba |
Vyléčení nebo smrt |
léčba |
Likvidace následků |
dekontaminace, dezinfekce |
Velké množství biologických agens tvoří původci zoonóz, onemocnění zvířat přenosných na člověka (antrax, mor, tularémie, brucelóza apod.). Původci typických humánních onemocnění (virus varioly) jsou v tomto případě výjimkou. Biologická agens, která se považují za potenciálně zneužitelná pro bioterorismus, se dělí do tří základních tříd podle míry závažnosti:
Třída A
Zahrnuje bakterie, viry a toxiny, které patří mezi nejzávažnější hrozby možného teroristického zneužití, protože se velmi snadno šíří interhumánně z člověka na člověka, vyvolávají vysokou mortalitu a vyžadují speciální opatření.
Z bakteriálních nemocí (a původců) mezi ně patří:
- pravé neštovice (Variola major);
- antrax (Bacillusanthracis);
- mor (Yersiniapestis);
- botulizmus (Clostridium botulinum);
- tularémie (Francisallatularensis).
Z virových onemocnění (a původců) mezi ně patří:
- horečka Ebola, Marburg, horečka Lasa, Argentinská hemoragická horečka (Filo viry, arena viry);
- hemoragická horečka Dengue, ostatní hemoragické horečky (Fla viry).
Z toxinů mezi ně patří:
- botulotoxin;
- trichothecenový (T2) mykotoxin.
Třída B
Zahrnuje bakterie, viry a toxiny, které představují střední stupeň rizika závažnosti, protože se poměrně lehce šíří, vyvolávají nízkou až střední mortalitu a morbiditu a vyžadují epidemiologickou bdělost a připravenost.
Z bakteriálních onemocnění (a původců) mezi ně patří:
- Q horečka (Coxiellaburnetii);
- brucelóza (Brucella species);
- slintavka (Burkholderiamallei).
Zvláštní podskupinu této třídy tvoří bakteriální agens, která jsou možnými kontaminanty vody a potravin, zahrnující Salmonellu species, Shigelludysanteriea, Escherichii coli, Cryptosporidiumparvum.
Z virových onemocnění do této třídy patří:
- venezuelská koňská encefalitida;
- východní koňská encefalitida;
- ostatní alfavirové infekce.
Z toxinů sem patří:
- ricínový toxin;
- epsilonový toxin z Clostridiumperfringens;
- stafylokokový enterotoxin B.
Třída C
Patogeny třídy C představují mírnou až střední hrozbu zneužití a zahrnují také původce nových infekčních onemocnění, jako jsou SARS a ptačí chřipka u lidí. Do této skupiny patří bakterie a viry vyvolávající onemocnění jako je multirezistentní TBC, hantavirové onemocnění, klíšťová encefalitida, žlutá zimnice, nypah virové onemocnění.
Biologický terorismus je relativně účinnou formou útoku, která na rozdíl od ostatních forem teroristických aktivit má několik výhod:
- spektrum vyvolaných infekčních onemocnění je velmi široké;
- nespecifické symptomy ztěžují diagnostiku;
- endemicita některých onemocnění vede k diagnostické nejistotě;
- inkubační doba pomáhá v dalším šíření onemocnění;
- omezené možnosti samoléčby;
- možnost masových ztrát;
- velké množství dlouhodobě nemocných zatěžuje zdravotní systém;
- nedostatečné zkušenosti zdravotnického personálu s řadou patogenů;
- nedostatečné detekční systémy;
- nedostatek zkušeností s ošetřováním nemocných v biologicky kontaminovaném prostředí.
Ten, kdo se podílí na odstraňování následků biologického terorismu, musí znát základní charakteristiky možných infekčních onemocnění, původce, cesty přenosu, diagnostické možnosti a léčbu.
Existují opatření, které je potřebné vykonat v případě možného bioteroristického útoku:
- zvýšit bdělost, jako součást vlastní detekce patogenu;
- zvýšit úroveň vlastní ochrany (bariérové pomůcky, chemoprofylaxe, očkování);
- včas vyhledat zasažené a zajistit jejich základní životní funkce;
- stanovit diagnózu na základě epidemiologických, klinických a laboratorních nálezů;
- uvědomit zodpovědné autority a orgány;
- zhodnotit epidemiologickou situaci.
Nejpravděpodobnější cesta šíření biologických patogenů se v současnosti jeví jako inhalační, pomocí biologického aerosolu. V těchto případech se u většiny postižených objevují v počátečním období nespecifické, chřipce podobné příznaky, jako je horečka, malátnost, myalgie, dušnost. Tyto příznaky mohou být zavádějící v diagnostice, hlavně pokud se objeví v období sezóny přirozeného výskytu daného onemocnění.
Většina metod a pracovních postupů používaných při likvidaci biologického útoku nebo havárie je samozřejmostí a rutinou pro zkušené zdravotnické pracovníky, zejména ty, kteří pracují s infekčními chorobami v urgentní medicíně. V případě bioteroristického útoku může dojít k zasažení velkého počtu osob a pak bude do likvidace zapojen i zdravotnický personál různých odborností, který nemá zkušenosti s infekčními pacienty a bude muset zvládnout péči a manipulaci s nimi. Mezi tyto postupy patří i postupy jako je třídění, transport infekčně nemocných, manipulace s kontaminovaným materiálem, ale i manipulace s mrtvými.
Bakteriální onemocnění
Antrax
Antrax je vysoce infekční onemocnění zvířat (hlavně ovcí, koz, koní, skotu), přenosné na člověka, nejčastěji přímým kontaktem, projevující se kožními lézemi (kožní forma). V případě bioteroristického zneužití je nejpravděpodobnější přenos inhalací pomocí infikovaného aerosolu nebo prášku (plicní forma). Možné je i požití nedovařeného infikovaného masa (gastrointestinální forma).
Inkubační doba: 1-6 dní, ale i delší.
Klinické příznaky:
- Kožní forma – nejčastěji na rukou, papuly přecházejí do puchýřků s následnými vředy krytými černými strupy.
- Plicní forma – začíná jako chřipka, později dyspnoe, stridor, pleuritis s výpotkem, krvácení do plic, hrudníku, krevní rozsev, postižení CNS, cyanóza, šok, respirační selhání.
- GIT forma – složitá diagnostika, nauzea, zvracení, horečka, bolesti břicha, příznaky náhlé příhody břišní s hematemézou, ascitem a průjmem.
Léčba antraxu má předepsaná pravidla. Při léčbě se bere do úvahy forma antraxu a rozsah poškození. Podávají se antibiotika a při vážných komplikacích kortikoidy.
O prevenci můžeme hovořit jen v případech, pokud chceme zabránit nákaze přirozenou cestou. Očkování proti antraxu jako ochrana před teroristickým útokem se neprovádí. Hlavní postupy v prevenci jsou veterinární opatření: kontrola zvířat a jejich produktů dovážených ze zahraničí, protiepidemiologická opatření v ohnisku nemoci, vhodná likvidace těl uhynulých zvířat, případně vakcinace dobytku. Onemocnění podléhá povinnému hlášení. Na očkování lidí se z bezpečnostních důvodů používají vakcíny obsahující toxoid.
Inhalační antrax není kontagiózní, proto není izolace postiženého potřebná. Při výskytu původce v zevním prostředí je třeba používat bariérovou ochranu kůže, rukavice, respirátor eventuálně dýchací přistroj s HEPA filtrem.
Mor
Mor je vážné akutní infekční zoonotické onemocnění s endemickým výskytem ve světě. Bakterie Yersiniepestis pronásleduje lidstvo už od nepaměti. Byzantská říše zaznamenala pandemii v 6. století, během 14. století dokonce „černá smrt“ zahubila milióny lidí v Evropě. Prahou se mor přehnal v 16. století za časů Jana Jessenia. Poslední případ pandemie byl popsán v Číně na přelomu 20. století a odtud se rozšířil prakticky do celého světa. V současnosti se mor v Evropě nevyskytuje, ale můžeme ho najít v Africe, jižní Asii a na západě USA, přírodní ohniska se vyskytují v pouštních, polopouštních, stepních a lesostepních oblastech. Statisticky je hlášených 1 000–3 000 případů moru ročně.
Yersiniepestis se velmi rychle rozkládá vysušením, zahřátím a vlivem UV světla, takže, pokud není geneticky upravená, není vhodná k přímému použití jako biologická zbraň. Její „úspěšné“ použití pomocí šíření infikovaných blech v minulosti bylo spíš důsledkem přirozeného šíření při nedostatečné hygieně.
Na člověka je onemocnění přenášené blechou morovou (Xenopsylla Cheops). K bioteroristickému útoku lze použít biologický aerosol, infikované blechy nebo vypuštění infikovaných hlodavců.
Inkubační doba: 2-10 dní.
Klinické příznaky:
Onemocnění začíná horečkou, myalgiemi, bolestmi hlavy, malátností, bolestí v krku, nauzeou.
- Plicní forma – kašel, hemoptýza, purulentní sputum, dušnost, stridor, cyanóza, hemoragická a nekrotizující pneumonie, meningeální příznaky, respirační a oběhové selhání. Neléčená plicní forma má 100% úmrtnost.
- Bubonická forma – výskyt bolestivých zduření lymfatických uzlin, nejčastěji femorálních a inguinálních, difúzní bolest břicha.
- Kožní léze – u 25% postižených (pustuly, puchýřky, krusty).
- Morová meningitida – vzniká sekundárně jako komplikace bubonického moru. Před zavedením antibiotické léčby končila vždy fatálně.
Lékem první volby je streptomycin.
Primární prevence spočívá v kontrole potkanů a blech. Vakcína není v ČR k dispozici.
Plicní forma je vysoko kontagiózní onemocnění. Je potřebná striktní izolace postiženého, minimálně po dobu 72 hodin od zahájení antibiotické léčby.
Brucelóza
Brucelóza je onemocnění divokých i domácích zvířat přenosné na člověka. K vyvolání onemocnění u člověka stačí 10-100 organizmů. Mortalita onemocnění následkem endokarditidy nebo meningitidy je nízká, kolem 5%. Přenos z člověka na člověka nebyl dosud hlášen.
Brucellasuis byla ve 40. a v 50. letech použita jako biologická zbraň v USA a je vysoký předpoklad, že její příprava k těmto účelům probíhá i v jiných státech. Bakterie se mohou šířit formou suspenze v biologických bombách nebo jako suchý aerosol. Brucelóza představuje vážné riziko bioteroristického zneužití díky jednoduchému aerosolovému šíření s vysokým infekčním potenciálem a zaměnitelností s chřipkou.
Inkubační doba: od 5 do 60 dní.
Klinické příznaky:
Na začátku onemocnění jsou nespecifické, chřipce podobné. Později neproduktivní kašel, pleuritická bolest. Lymfadenopatie, splenomegalie, lumbalgie, anemie, trombocytopenie, spíše leukopénie, v pozdějších fázích endokarditida.
Léčba je antibiotická. Humánní vakcína neexistuje (jen veterinární forma), antibiotická chemoprofylaxe není doporučovaná.
V rámci protiepidemického opatření se dodržují standardní bariérová opatření, izolace není potřebná.
Q horečka
Q horečka byla poprvé pozorována v roce 1935 v Queenslandu v Austrálii, a proto byla pojmenovaná Q horečka. Tato infekce patří mezi nejnebezpečnější z hlediska možnosti zneužití při bioteroristickém útoku. Pro člověka je vysoce infekční, onemocnění může způsobit dokonce jen jeden vdechnutý organizmus. Q horečka je zoonóza vyvolaná Coxiellouburnetti. Rezervoárem coxiell jsou hlodavci, od kterých se následně nakazí dobytek a jiní savci. Přenášejí je různé druhy klíšťat. U infikovaných zvířat probíhá většinou onemocnění asymptomaticky. Člověk se může nakazit z výkalů infikovaného zvířete, mlékem, kontaktem s placentou nebo plodovou vodou březích samic, vdechnutím aerosolu obsahujícího mikroby.
Inkubační doba: 14-21 dní.
Akutní průběh může probíhat pod různým klinickým obrazem, nejčastěji však s chřipkovými projevy nebo projevy atypické pneumonie. Začíná náhle horečkou, zimnicí, třesavkou, bolestí svalů a kloubů, silným pocením, slabostí, výraznými retrobulbárními bolestmi hlavy. Může se objevit nauzea, zvracení, průjem, ale i kašel, bolesti na hrudi, bolesti krku a uší, někdy se objeví exantem.
Chronické formy mohou probíhat pod obrazem endokarditidy, infekce chlopňových protéz, aneuryzmat, perikarditid, meningoencefalitid, osteomyelitid a glomerulonefritid. I když je Q horečka velmi vysilující, obyčejně není fatální, úmrtnost na toto onemocnění je méně než 2,5%.
Včasné podání antibiotik v průběhu inkubační doby může zabránit propuknutí onemocnění.
Vakcína proti Q horečce je k dispozici v Austrálii, ale není schválená ani v Evropě ani v USA.
Virová onemocnění
Variola (pravé neštovice)
Variola je akutní systémové onemocnění s výsevem kožní vyrážky, přenášené z člověka na člověka vzdušnou cestou nebo přímým kontaktem s nemocným či kontaminovanými předměty. Jedná se o vysoce infekční onemocnění, které je vyvolané virem varioly. V důsledku celosvětového přístupu k prevenci tohoto onemocnění, se v dnešní době v lidské populaci tento vir nenachází a nejsou ani známí přenašeči z živočišné říše. V průběhu 20. století způsobily pravé neštovice smrt asi sto milionů lidí. Z populace byly pravé neštovice eradikované a oficiálně jsou uchované jen ve dvou laboratořích: CDC laboratoř v Atlantě v USA a v ruských laboratořích. Právě proto dnes pravé neštovice představují potenciální a velmi obávanou biologickou zbraň, protože existuje podezření, že jsou přechovávány ještě na jiných místech. Světová zdravotnická organizace (WHO) oznámila eradikaci pravých neštovic v roce 1980 a krátce na to bylo upuštěno od další vakcinace dětí. Vědci předpokládají, že vakcinovaní jedinci si imunitu zachovají asi 10 let, v některých populacích možná až 20 let. V současnosti je většina obyvatelstva citlivá na tento virus. Zásoby vakcín jsou malé, ale na základě vývoje teroristických aktivit se rozhodla vláda USA už v roce 2002 vyrobit 200 milionů dávek vakcíny. V roce 1978 unikl virus z laboratoře v britském Birminghamu a usmrtil jednoho člověka a přenesl se na dalšího. Velké riziko vedle chybějící léčby představuje i fakt, že většina současných lékařů nemá praktické zkušenosti s tímto onemocněním, takže jeho primární záchyt může být problematický. Vzhledem k poměrně náročné reaktivaci virových částic není příliš pravděpodobné jejich použití malými teroristickými skupinami. Na druhé straně státem podporované a velké teroristické skupiny se o to mohou pokusit.
Inkubační doba: 12-14 dnů (může kolísat od 7 do 19 dní).
Klinické příznaky:
- Onemocnění začíná chřipce podobnými příznaky (třesavka, horečka, bolesti hlavy a svalstva);
- V dutině ústní může být stomatitida a exantém;
- Po těle se rozvine enantém ve formě červených makul, které se mění na papuly, následně na vezikuly, které mohou obsahovat buď čirý, nebo zkalený obsah, až následně pustuly;
- V těžších případech dochází k zakrvácení do splynutých pustul;
- V lehčích případech k zasychání jejich povrchu a tvorbě strupů, které odpadávají do dvou týdnů a na jejich místě zůstávají nepěkné jizvy. Ty bývají nejvýraznější na tváři a občas vedly k oslepnutí.
K dispozici není žádná specifická léčba, jen symptomatická.
V případě prvního výskytu i jediného onemocnění se musí zajistit přísná izolace postiženého, vyhledání všech kontaktů, vyhlášení karantény v ohnisku nákazy, zahájení očkování osob v riziku do 7 dnů po expozici. Je potřebné myslet na vysokou rezistenci viru ve vnějším prostředí. Virus přežívá až 18 měsíců při pokojové teplotě ve strupech.
Virové hemoragické horečky
Je to skupina onemocnění vyvolaná taxonomicky rozdílnými RNA viry. Přirozený výskyt těchto onemocnění je geograficky vázán na endemické oblasti, hlavně Afriky. Za normálních podmínek se onemocnění přenáší kontaktem s infikovanými zvířaty (inhalace prachu s exkrety) nebo vektorem (komár, klíště). Je možný také přenos z člověka na člověka. Hlavním rezervoárem zoonózy jsou malí hlodavci. Dominantním příznakem této skupiny onemocnění je mikrovaskulární poškození a patologické změny v permeabilitě kapilár. Mortalita onemocnění se pohybuje mezi 20-90%. Nejpravděpodobnější možností výskytu v naší oblasti je riziko importu nákazy cestovateli. Při biologickém zneužití je pravděpodobné šíření cestou kontaminovaného aerosolu. Reálná je i možnost cestou uměle infikovaného „sebevražedného“ teroristy, který bude nákazu šířit dál.
Původci onemocnění jsou viry ze 4 čeledí:
- Arenaviridae – původce horečky Lassa;
- Buynaviridae – původce Krymžsko-konžské horečky;
- Filoviridae – původce horečky Ebola a Marburg;
- Flaviridae – původce horečky Dengue.
Inkubační doba záleží na původci a pohybuje se od 3 do 21 dní.
Klinické příznaky:
V začátcích onemocnění se objevuje horečka, myalgie, bolesti hlavy, únava, bolesti břicha. Později se přidávají petechie, hemateméza, meléna, krvácení do sliznic, hypotenze, renální insuficience, celková alterace, šok.
V léčbě se používá antivirotikumRibavirin. Tato léčba není příliš účinná u Eboly a horečky Marburg.
V současné době není možnost očkování.
Onemocnění vyvolané toxiny
Toxiny jsou toxické substance produkované živými organizmy. Z pohledu definice toxických zbraní však není podstatné, jestli jsou toxiny skutečně produkované živými organizmy nebo umělou chemickou syntézou.
Botulotoxin
Botulizmus je onemocnění způsobené „klobásovým jedem“ botulotoxinem produkovaným bakterií Clostridium botulinum. Botulin je jednou z nejtoxičtějších látek. Teoreticky by jeden gram krystalického botulinu stačil na usmrcení milionu lidí. Na vyhubení lidstva by stačilo jen 39 gramů botulotoxinu. Má 100 000 krát vyšší toxicitu než bojový otravný plyn Sarin. Tento toxin je atraktivní z hlediska možného zneužití z několika důvodů. Dá se jednoduše připravit ve velkém množství a snadno se rozšiřuje v populaci (aerosol, kontaminovaná voda, potraviny). Obava z použití botulotoxinu jako prostředku bioterorizmu se ukázala jako reálná, když se japonská sekta ÓmŠinRikjó pokusila rozprašovat tento toxin v ulicích Tokia. Díky technické chybě, nebo nedostatečném vzdělání členů sekty, naštěstí bez následků.
Paradoxně se botulotoxin běžně používá k léčbě spastických poruch a v kosmetice jako prostředek na odstraňování vrásek (Botox).
Inkubační doba: 12-48 hodin.
Klinické příznaky:
Bez horečky dochází k suchosti v ústech, pocitu na zvracení, zvracení, příznakům podobným ileóznímu stavu, zácpě, poruše močení. Postupně se objevuje symetrická neurologická symptomatologie, dvojité a nejasné vidění, pokles víček a rozšíření zornic, chrapot, obrna měkkého patra, dysfonie, dysfagie, symetrická paralýza a obrna dýchacích svalů. Příčinou smrti u postižených bývá respirační selhání.
Specifická léčba neexistuje. Při aplikaci koňského botulinického antitoxinu IV je vysoké riziko alergických reakcí. Pacienti jsou ventilováni a další léčba je symptomatická.
Běžné nákaze můžeme předcházet informováním obyvatelstva o tepelné úpravě potravin před konzumací. Na zničení toxinu stačí 10-15 minutový var. Profylakticky se může během teroristického útoku vakcinovat inaktivovaným toxinem ve dvou dávkách.
Jedná se o nepřenosné onemocnění, izolace není potřebná.
Stafylokokový enterotoxin B
Stafylokokový enterotoxin B je někdy označovaný jako superantigen, protože vyvolává výrazný patofyziologický efekt. Jako potenciální biologická zbraň byl opakovaně zkoumán. SEB je v čisté formě bílý prášek dobře rozpustný ve vodě. Je odolný vůči vysokým teplotám, snese i půlhodinový var. V suché lyofilizované formě je velmi stálý a uchovává si svůj účinek několik let. Na vyvolání onemocnění stačí jen 0,1μg toxinu. Na vyvolání průjmu a zvracení stačí požít jen 25 μg toxinu. Velmi jednoduchou cestou se dá zpracovat do aerosolové podoby a je v ní dostatečně stabilní.
Inkubační doba: 3-12 hodin.
Klinické příznaky:
Při požití per os – rozvíjí se onemocnění nazývané enterotoxikóza – křečovité bolesti břicha doprovázené několika prudkými vodnatými průjmy, které mohou být příčinou dehydratace. Pacient je afebrilní a po vyloučení enterotoxinu se jeho stav spontánně a rychle upravuje.
Při inhalaci SEB – v průběhu několika hodin nastupuje velmi rychle vysoká teplota 39-41°C, třesavka, myalgie, bolesti hlavy, dyspnoe, suchý kašel a bolesti na hrudníku. Při těžké formě se může rozvinout ARDS a v kombinaci s vazodilatací a poklesem tlaku pacient umírá v toxickém šoku během 40-60 hodin.
Specifická léčba neexistuje. Aplikuje se podpůrná léčba, hydratace, léčba plicního edému.
Neexistuje ani vakcína. Toxin je deaktivovaný 5 minutovým varem při teplotě 100°C, povrchovou dezinfekcí Chloraminem B v 2% koncentraci po dobu 15 minut.
Ricin
Ricin je cytotoxická látka získávaná z plodu rostlin Ricinuscommunis. Jedna ricinová molekula může deaktivovat 1 500 ribosomů za minutu uvnitř napadené buňky. Díky jeho laciné a jednoduché výrobě, stabilním vlastnostem a lehkému skladování je považovaný za výhodnou biologickou zbraň. Faktem však je, že americké a britské testy zaměřené na vývoj a výrobu biologických zbraní na bázi ricinu prokázaly, že ricin není efektivní biologický prostředek. Předpokládá se, že jeho bioteroristické použití by pravděpodobně vedlo jen k poměrně omezenému počtu ztrát.
Ricin se do organizmu může dostat různými cestami: inhalační aplikací vdechnutím aerosolu, gastrointestinální aplikací požitím kontaminované potravy nebo vody, parenterální aplikace je nejúčinnější a může způsobit náhlou a rychlou smrt. Pokožkou se prakticky nevstřebává.
Inkubační doba: 4-8 hodin.
Klinické příznaky: slabost, horečka, kašel, dušnost, zvracení, artralgie, později plicní edém, nekróza sliznic, cyanóza, hypotenze a smrt na respirační a kardiovaskulární selhání za 36-72 hodin po expozici. Po injekční aplikaci nebo po požití se příznaky objeví za méně než 4 hodiny, kdy se navíc objevuje krvácení do zažívacího traktu, nefritida.
Mimo podpůrné léčby jiná v současnosti neexistuje. Neexistuje očkovací látka, ale v případě očekávaného biologického útoku jsou velmi účinné ochranné masky a ochranné oděvy.