Rehabilitacni_osetrovatelstvi

6 Bazální stimulace

6 Bazální stimulace

6.1 Testovací otázky

Bazální stimulace je jednou z ošetřovatelských a léčebných metod užívaných v praxi již od 70. let minulého století. Průkopníkem byl německý profesor Andreas Frölich, který umožnil dětem s těžkým psychosomatickým postižením rozvoj osobnosti. Do ošetřovatelské péče zavedla bazální stimulaci zdravotní sestra profesorka Christel Bienstein. Od roku 2004 je koncept integrován do tematických plánů pro studijní obor zdravotnický asistent a je zohledněn ve Vyhlášce MZČR o stanovení činnosti všeobecné sestry ve Sbírce zákonů č. 55/2011. V roce 2005 byl v ČR založen Institut bazální stimulace ve Frýdku-Místku. Koncept bazální stimulace je aplikován v ošetřovatelské péči především u dlouhodobě nemocných, pacientů v bezvědomí, na umělé plicní ventilaci, u hemiplegických pacientů, pacientů dezorientovaných, s apalickým syndromem a u somnolentních stavů. Bazální stimulace umožňuje lidem s postiženým vnímáním zlepšit zdravotní stav cílenou stimulací smyslových orgánů. Lidský mozek má schopnost uchovávat životní návyky paměťových v dráhách ve více regionech a to dává šanci pomocí stimulace uložené vzpomínky znovu aktivovat.

Teorie konceptu

BS je koncept, který v nejzákladnější rovině podporuje lidské vnímání. Pohyb, vnímání a komunikace se vzájemně ovlivňují a tvoří základní prvky bazální stimulace.

Cílenou stimulací smyslových orgánů resp. vzpomínek (mozek uchovává získané životní návyky v paměťových drahách) lze znovu aktivovat mozkovou činnost a tím podporovat vnímání, komunikaci a hybnost. Kontinuální stimulace smyslových orgánů dle konceptu bazální stimulace umožňuje vznik nových spojení dendritů v mozku a novou neuronální organizaci určitých mozkových lokalit. Pro pacienta to znamená možné znovuobnovení minulých dovedností, zlepšení kvality života a snížení délky hospitalizace.

Koncept bazální stimulace vychází z těchto principů:

- smysly vnímání se utvářejí postupně,

- schopnosti a činnosti člověka mají společné neuronální propojení,

- člověka formují jeho zkušenosti,

- člověk vnímá tak dlouho, pokud dýchá,

- nejasné podněty vedou ke snížené schopnosti reagovat.

Východiska konceptu bazální stimulace

Nejdříve se vyvíjí vnímání somatické (informace o našem těle), pak vnímání chvění a vibrací a vnímání vestibulární (změna polohy a postavení těla v prostoru). Tyto tři druhy vnímání utvářejí primárně u člověka pocit jistoty.

Prvky bazální stimulace dělíme na základní a nadstavbové. Mezi základní patří:

− somatické – jsou zprostředkované největším percepčním a zároveň hraničním orgánem a to kůží,

− vestibulární – mají schopnost určit polohu v prostoru a uvědomit si pohyb,

− vibrační – pomáhají člověku vnímat celým tělem přicházející chvění, hlasy, tóny, zvuky, to vše zpracovat. Díky vibraci se dostává člověku také hlubokých tělesných podnětů.

Jsou to prvky nejranější komunikace ještě v prenatálním období mezi matkou a nenarozeným dítětem. Nejpoužívanějšími prvky jsou dotek, polohování a koupel.

Nástavbové prvky tvoří:

− orální – pacientovi nabízíme jídlo různých vůní, chutí, konzistence,

− olfaktorické – podněcování čichovými podněty,

− taktilně-haptické – používáme předměty, které pacient měl rád a používal je,

− vizuální – obrázky, fotky kolem lůžka,

− auditivní – poslech oblíbené hudby, mluvené slovo.

Tyto stimulace jsou vysoce individuální, vyžadují a závisí na spolupráci s rodinou, blízkými přáteli.

Cíl bazální stimulace

Cílem je podpora a umožnění vnímání tak, aby u pacienta docházelo:

− ke stimulaci vnímání vlastního těla,

− k podpoře rozvoje vlastní identity,

− k umožnění vnímání okolního světa,

− k umožnění navázání komunikace,

− ke zvládnutí orientace v čase a prostoru,

− k zlepšení funkcí organismu.

Předpokladem úspěchu je získání kvalitní autobiografické anamnézy, kontinuální evaluace reakcí a integrace příbuzných a blízkých přátel do péče.

Metody bazální stimulace

Desatero bazální stimulace, pravidla komunikace:

1. Přivítejte se a rozlučte s pacientem pokud možno vždy stejnými slovy.

2. Při oslovení se ho vždy dotkněte na stejném místě (iniciální dotek - rameno, paže, ruka).

3. Hovořte zřetelně, jasně a ne příliš rychle.

4. Nezvyšujte hlas, mluvte přirozeným tónem.

5. Dbejte na tón hlasu, dbejte, aby vaše mimika a gestikulace odpovídaly významu.

6. Při rozhovoru s pacientem používejte takovou formu komunikace, na kterou byl zvyklý.

7. Nepoužívejte zdrobněliny.

8. Nehovořte s více osobami najednou.

9. Při komunikaci s pacientem se snažte redukovat rušivý zvuk z okolí.

10. Umožněte pacientovi reagovat na vaše slova.

Projevy pacientových reakcí

Někteří pacienti komunikují pouze gestikulací. Projevy reakcí mohou být i zcela diskrétní, nepatrné:

− mžikání očima,

− hluboký dech, vzdychání, neklidný dech,

− blednutí,

− otevírání očí a úst,

− úsměv,

− uvolnění tonu, mimiky,

− zvýšení tonu,

− sténání,

− motorický neklid,

− stereotypní chování,

− odvrácení se,

− manipulace na vlastním těle,

− sebepoškozování.

Pokud je pacient upoután na lůžko, zejména dlouhodobě, nemůže se pohybovat, pak získává jen velmi málo stimulů jak o svém vlastním těle, tak i z okolí. To následně vede ke ztrátě schopnosti vnímat sebe, k pocitům nejistoty a strachu. Imobilní pacienti bez významnější aktivizace mohou reagovat neadekvátně:

- zmateností,

- špatnou komunikací,

- strachem, úzkostí,

- neklidem (tahání za močový katetr, svlékání, svlékání plen, bouchání, přelézání postranic),

- těsným naléháním na postranice,

- chybnou interpretací reality.

Významné prvky bazální stimulace

Doteky přináší řadu impulzů z vnějšího prostředí. A naopak i my pomocí doteků můžeme komunikovat s okolím. Taktilní komunikace má například nezastupitelnou úlohu mezi umírajícím a blízkým. Kvalita dotyku je velmi důležitá a je dána:

− klidem,

− způsob a významem kontaktu,

− silou, tlakem,

− frekvencí, rytmem, opakováním,

− kontinuitou.

Mimořádný význam má iniciální dotyk. Jde o cílený dotyk, kterým dáváme pacientovi jasně najevo, že s ním začínáme komunikovat a kdy komunikace končí. Volíme ho na základě anamnestických údajů, lokalizujeme nejčastěji na rameni, paži, ruce. Doprovázíme vždy také verbálně. Všichni, kdo o pacienta pečují, provádí stejný rituál. O iniciálním dotyku informujeme nejlépe viditelnou tabulkou připevněnou k lůžku s instrukcemi.

K dalším prvkům a metodám somatické stimulace patří:

- somatická stimulace zklidňující (koupel ve vodě s teplotou 37–40 °C),

- somatická stimulace povzbuzující (koupel ve vodě s teplotou 23–28 °C),

- neurofyziologická stimulace (pacient má schopnost vnímat nepostiženou část těla, postiženou stranu se snažíme integrovat do tělesného schématu),

- polohování (hnízdo, mumie),

- kontaktní dýchání,

- masáž.

Příklady dobré praxe