Rehabilitacni_osetrovatelstvi
3.5 Dělení poloh
3.5 Dělení poloh
I. Polohy dělíme podle aktivity nemocného:
- aktivní poloha (pacient ji zaujímá sám a sám je schopen ji měnit, příkladem jsou polohy úlevové),
- pasivní poloha (pacient do této polohy je uveden za pomoci druhé osoby).
II. Polohování může být celkové nebo lokální.
III. Podle účelu rozlišujeme polohy:
1. Léčebné:
- antalgické – úlevová poloha, kterou zaujímá pacient ke zmírnění bolesti, tato poloha často není fyziologická a přetrváváním v této poloze delší dobu může dojít k vývoji sekundárních změn na pohybovém aparátu,
- ortopnoická – kardiální selhávání, dušnost,
- na boku, pacient si stlačuje místo na hrudníku zejména při inspiriu – pleuritis,
- na zádech s pokrčenýma nohama bez pohnutí – peritonitis,
- na všech čtyřech (genukubitální) akutní pankreatitis, vředová choroba,
- v klubíčku, stále se měnící – kolika (biliární, renální, střevní, dysmenorea),
- skrčená, pacient si stlačuje břicho – pankreatitis, onemocnění žlučníku,
- vzpřímená – refluxní esofagitis,
- opistotonus – meningeální dráždění, tetanické křeče,
- preventivní – brání svalovému zkrácení a vzniku špatného postavení v kloubech, jedná se o funkční polohování, kdy kloub je většinou ve středním postavení a kloubní pouzdro je stejnoměrně napjato, čímž vzniká nejméně škod na měkkých tkáních (např. vleže na zádech dbát na správné postavení hlavy a dolních končetin u dlouhodobě ležících pacientů),
- korekční – upravuje již vzniklé nežádoucí nefyziologické postavení.
Obrázek 12 – Korekční polohování, upínací klece
Zdroj: Jahodová, RÚ Kladruby, 2012
Obrázek 13 – Korekční polohování, upínací systémy
Zdroj: Jahodová, RÚ Kladruby, 2012
Obrázek 14 – Korekční polohování zkrácené Achillovy šlachy a musculus triceps surae
Zdroj: Jahodová, RÚ Kladruby, 2012
1. Vyšetřovací:
- poloha vleže na zádech (při vyšetření břicha palpací, při vyšetření přední části hrudníku, plic, prsou, srdce, končetin, periferního pulzu, fyziologických funkcí; hlava je mírně podložena, ruce podél těla, dolní končetiny pokrčené v kolenou, chodidla jsou na podložce), u pacientů s kardiopulmonálním onemocněním je obtížná,
- poloha vodorovná – vleže na zádech s nataženými dolními končetinami, není vhodná pro palpační vyšetření břicha (zvýšený tonus břišních svalů), užívá se při vyšetření hlavy, krku, hrudníku, prsou, srdce, končetin, kloubů, periferního pulzu,
- poloha na boku – při vyšetření ledvin,
- poloha vsedě – vsedě bez nebo s oporou zad, dolní končetiny volně spuštěné, užívá se při vyšetření hlavy, krku, hrudníku, plic, srdce, prsou, fyziologických funkcí a reflexů, horních a dolních končetin,
- gynekologická poloha – vleže na zádech s mírným zvýšením horní poloviny těla, dolní končetiny oddáleny od sebe pokrčené v kolenou i kyčlích, lýtka mohou být v podpěrách vyšetřovacího lůžka, užívá se při gynekologickém vyšetření a vyšetření konečníku,
- kolenoprsní poloha (genupektorální) – v kleku s trupem pod úhlem 90° k bedrům (hrudník opřený rameny o lůžko, hlava spočívá na složených pažích), nepříjemná, náročná poloha zejména pro pacienty s respiračními a pohybovými obtížemi, užívá se při vyšetření konečníku,
- kolenoloketní poloha (genukubitální) – vkleče, oporou jsou lokty,
- Simsova poloha – vleže na boku, spodní horní končetina je za tělem, svrchní dolní končetina je flektována, velmi náročná poloha pro těžce pohybující se pacienty, užívá se při vyšetření konečníku,
- pronační poloha – poloha na břiše, při vyšetření hrudníku, páteře, náročná pro starší pacienty,
- polohy malých dětí – vyšetřujeme v náručí, vsedě, vleže nejlépe s dopomocí matky, při vyšetření dutiny ústní sedí děcko na matčině klíně, ta fixuje jeho dolní končetiny svými, jednou rukou obejme děcko v pase a fixuje ručičky, druhou přidržuje čelo, podobně se postupuje při vyšetření ucha.
2. Při anestézii:
- nejčastější je poloha standardní horizontální, u operovaných v celkové anestézii je třeba jedna horní končetina upažená (nejčastěji na protilehlé straně k operatérovi). Před započetím výkonu je třeba polohu zkontrolovat a podložit pacienta. Při tlaku tvrdé podložky mohou vznikat otlaky. K nim inklinují zejména starší a staří pacienti a pacienti v těžkém stavu. Hyperabdukce upažené horní končetiny nebo tlak hrany operačního stolu na vnitřní stranu paže může vést k pooperačním parézám. Polohu lze upravovat i během výkonu.
- Trendelenburgova poloha - symfýza je nejvyšším bodem trupu, který je podélně skloněn hlavou dolů, obvykle o 15-20 °, používá se u operací v malé pánvi. Zhoršuje parametry ventilace (snižuje se vitální kapacita, poddajnost plicní), zvyšuje se nitrolební tlak, žilní návrat k srdci a centrální žilní tlak. Na stůl je vhodné připevnit nárameníky k zajištění nemocného proti sklouznutí při větším úhlu náklonu.
- Anti-Trendelenburgova poloha - symfýza je nejnižším bodem trupu, který je skloněn hlavou nahoru, nejčastěji o 15°. Sama o sobě tato poloha nezhoršuje parametry ventilace, snižuje ale žilní návrat, srdeční výdej i krevní tlak.
- Gynekologická poloha (litotomická):
a) standardní - pacient je uložen na zádech, dolní končetiny jsou v kyčlích i kolenou flektovány a upevněny ve Schautových opěrách,
b) akcentovaná „se zlomením“ - hrudník leží horizontálně, lumbosakrální oblast je skloněna do Trendelenburgovy polohy, kyčle i kolena jsou silně flektovány. Tato poloha omezuje pohyblivost bránice, dochází ke snížení vitální kapacity plic, snížení dechového objemu, zvýšení žilního návratu z dolních končetin, zvýšení nitrobřišního tlaku.
- Lumbotomická - poloha sklapovacího nože - poloha na boku, bok je nejvyšším místem celého těla, spodní dolní končetina je ohnuta v koleni. V této poloze je výše položená plíce lépe ventilována, spodní plíce lépe perfundována, dochází ke zhoršení poměru ventilace/perfuze, je stlačena dolní dutá žíla, zhoršuje se návrat krve k srdci, snižuje se minutový srdeční objem i krevní tlak. Tato poloha se užívá při nefrektomii (EMINGEROVÁ, 2001).
3. Při první pomoci:
Poloha na boku (stabilizovaná, zotavovací Rautekova):
- tato poloha zajišťuje zachování průchodnosti dýchacích cest, protože hlava v mírném záklonu nedovolí zapadnutí jazyka,
- zvratky nebo krev, které jsou v dutině ústní, mohou volně vytékat ven a nehrozí jejich aspirace,
- užívá se u pacientů v bezvědomí se zachováním životně důležitých funkcí,
- neužívá se při zlomenině pánve, při zlomenině dlouhých kostí, při poranění páteře, při otevřeném poranění břicha,
- stabilizovaná poloha – vleže na boku, spodní horní končetina je za tělem, lehce pokrčená v lokti. Vrchní horní končetina je ohnutá v lokti, hřbetem ruky zasunutá pod tvář. Spodní dolní končetina je pokrčená v kyčli a koleni, vrchní dolní končetina je natažená.
- Rautekova poloha - postižený leží na zádech, vzdálenější dolní končetinu pokrčíme a chodidlo zafixujeme pod druhou dolní končetinu. Postiženého uchopíme za vzdálenější rameno a koleno a tahem směrem k sobě ho přetočíme na bok. Zakloníme mu hlavu a otevřeme dutinu ústní. Vrchní horní končetinou podložíme tvář. Loket je v úrovni nosu.
Fowlerova poloha:
- poloha v polosedě s vypodloženými zády a podloženou hlavou, dolní končetiny natažené nebo pokrčené,
- používá se u raněných při vědomí, při poranění obličeje, hrudníku, horních a dolních končetin.
Poloha protišoková:
- poloha vleže na zádech s nepodloženou hlavou, s podložením dolních končetin o 15-30 cm nad úroveň srdce,
- užívá se u pacientů se začínajícím a rozvíjejícím se šokem,
- lze použít i při bolestech břicha.
Poloha autotransfuzní:
- poloha vleže na zádech bez podložení hlavy se zvednutím horních i dolních končetin do úhlu 90 stupňů,
- při šoku, při velkých ztrátách krve, při kolapsu.
Poloha Trendelenburgova:
- poloha vleže na zádech s nakloněním celého těla o 30°,
- lze modifikovat na svahu hlavou dolů, užívá se při šoku.