Rehabilitacni_osetrovatelstvi
10.1 Terapeutické postupy (myoskeletální, fyzioterapeutické koncepty, fyzikální terapie)
10.1 Terapeutické postupy (myoskeletální, fyzioterapeutické koncepty, fyzikální terapie)
Mezi obecné fyzioterapeutické (myoskeletální) postupy patří pasivní pohyby, aktivní cvičení s asistencí, cvičení svalové síly, dynamická neuromuskulární stabilizace, mobilizace měkkých tkání, terapie suchou jehlou se zaměřením na svalové spoušťové body, trakce, relaxace, cvičení zaměřené na rozvoj somatestezie.
Pasivní pohyby v kloubech provádí terapeut bez vlastní aktivity pacienta. Cvičení se provádí zejména po operacích v prvních pooperačních dnech. Cvičení jsou indikována také u pacientů s poruchou vědomí a u pacientů s již vzniklou kontrakturou. Při terapii pasivních pohybů lze s výhodou užívat například motodlahu, kde předem stanovíme maximální rozsah pohybu.
Aktivní cvičení s asistencí probíhá tak, že terapeut vede pohyb tak, aby byl prováděn správně. Pacient například sám může pohyb dokončovat.
Svalovou sílu je možné cvičit pomocí zvýšených odporů. K tomu lze využívat i činky nebo jiné stroje. Cvičení svalové síly by mělo rovněž probíhat pod dohledem terapeuta, neboť posilováním určité svalové skupiny může dojít k nerovnováze například stabilizační funkce a následně ke vzniku nových či ke zhoršení stávajících obtíží.
Prostřednictvím technik dynamické neuromuskulární stabilizace (DNS) ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci. U pacientů s posturální instabilitou je třeba začít ovlivněním koordinace trupové stabilizace. Provádí se nácvik posturální stabilizace páteře, hrudníku a pánve. Cvičením se snažíme ovlivnit tuhost a zlepšit dynamiku hrudního koše a ovlivnit napřímení páteře. Dále se provádí nácvik posturálního dechového stereotypu a stabilizační funkce bránice. Nácvik posturální stabilizace páteře se provádí s využitím reflexní lokomoce. K cvičení posturálních funkcí lze využít vývojové řady (vertikalizační proces z polohy na břiše, vertikalizační proces z polohy na zádech).
Mobilizace měkkých tkání vychází z předpokladu, že měkké tkáně pochopitelně obklopují pohybovou soustavu, a proto se musí harmonicky a bez odporu pohybovat spolu s pohybovou soustavou. Nejčastěji se mobilizují klouby s omezeným rozsahem pohyblivosti, tzv. funkční blokádou v oblasti páteře a končetinových kloubů včetně temporomandibulárního. Kombinací technik měkkých tkání a technik s využitím reflexní stimulace se dosáhne lepšího výsledku než při použití nárazových technik, které nejsou doporučovány. Mezi techniky mobilizace měkkých tkání patří postizometrická relaxace (PIR), protažení kožní řasy, posouvání fascií, akupresurní masáž, aktivní patogenní jizvy.
O terapeutickém účinku suché jehly svědčí zkušenosti s akupunkturou. Zpravidla má vpich jehly výrazný analgetický účinek při aplikaci na bolestivé struktury v pohybové soustavě, pokud se podaří vyvolat touto aplikací prudkou bolest. Účinnost této terapie se v některých případech neliší od léčby obstřiky.
Trakce je do určité míry způsob manipulace s kloubem. Jedná se o tah v ose kloubu, který provádíme opakovaně po krátkou dobu nebo kontinuálně delší dobu. Důležitá je velikost použité síly. Trakce může být manuální nebo přístrojová.
Podstatou relaxačních technik je uvědomění si zvýšeného napětí příčně pruhovaných svalů a následná relaxace.
Mezi nejvíce používané fyzioterapeutické koncepty patří Vojtův princip: reflexní lokomoce, senzomotorická stimulace, proprioceptivní neuromuskulární facilitace (PNF), metoda podle Brunkowové, Brüggerův koncept, aktivní terapie v závěsu, cvičení na velkém míči.
Obrázek Velké míče na cvičení
Zdroj: JAHODOVÁ, 2011
Vojtova metoda
Vojtova metoda je léčebná technika založená na principu reflexní lokomoce pomocí stimulace přesně definovaných spoušťových zón na těle pacienta. Je vhodná pro kojence, děti i dospělé a je účinnou léčbou i prevencí pohybových vad. Používá se při léčbě opožděného psychomotorického vývoje, DMO, poúrazových stavů, po CMP, nápravě skolióz atd. Základy této unikátní metody položil a rozpracoval český lékař prof. dr. Václav Vojta v 50. letech 20. století. V roce 1968 emigroval do Německa, kde dále pracoval a kde také byla založena dodnes působící Mezinárodní Vojtova společnost. V současné době se tato metoda dále rozvíjí a nachází široké uplatnění v léčebné rehabilitaci u řady onemocnění, zejména pak v dětské rehabilitaci, kde je při včasném zahájení léčby v kojeneckém věku velmi úspěšná a efektivní.
Metoda je založena na principu využití tzv. reflexní lokomoce, tedy pohybu těla řízeného vrozenými reflexy, bez závislosti na vůli pacienta. Vychází ze skutečnosti, že v lidském mozku jsou geneticky zakódovány určité pohybové vzorce. Ty se snažíme pomocí vybavení reflexů obnovit. U nejčastěji léčených dětských pacientů s hybnou poruchou se totiž jedná o poruchu na úrovni řízení pohybu mozkem, nikoliv o svalovou poruchu.
Prof. Vojta vynalezl tuto metodu na základě dlouholetého pozorování reakcí těla na dráždění spouštěcích bodů v určité poloze těla, většinou na zádech, na boku nebo na břiše. Většina vrozených reflexů využívaných v terapii Vojtovou metodou má co do činění s vrozeným naprogramováním člověka pro pohyb vpřed, otáčení, plazení, úchop, vzpřímení a chůzi. Drážděním příslušných bodů tlakem je možné tyto reflexy vybavit a vyvolat tak aktivitu nejen veškerého kosterního svalstva, ale také svěračů, polykacích a mimických svalů, okohybných svalů a dechových svalů. Kladením odporu proti vyvolávanému pohybu terapeutem dochází k posílení procvičovaného pohybového vzorce. Při poškození centrálního nebo periferního nervového systému jsou poškozeny automatické pohybové mechanismy a jejich řízení, v důsledku čehož dochází ke vzniku patologických pohybových vzorců, které jsou bez léčby dále fixovány a vedou k dalším odchylkám a poruchám. Aktivací příslušných nervových drah vytvoříme správné svalové souhry a pohybové vzorce. Naučené modely pak v případě potřeby mozek použije (zapne). Prostřednictvím Vojtovy metody jednoduše dochází k vytvoření pohybového programu, který je pak použit ve vývoji dalších pohybových funkcí. Tímto způsobem lze pak postižení pacienta výrazně kompenzovat nebo úplně vyléčit.
Nejlepší výsledky jsou dosahovány u malých kojenců, čím dříve je léčba zahájena, tím lépe. Důvodem je to, že u nejmenších kojenců nejsou dosud fixovány špatné pohybové vzorce a k úspěchu léčby přispívá i vysoká plasticita (tvárnost) centrálního nervového systému, který se dosud vyvíjí. Jedná se zde prozatím jen o funkční blokády, kdy dítě z různých příčin není schopno použít vrozené pohybové modely. U starších dětí, dospívajících a dospělých jsou již patologické pohybové vzory fixovány a plasticita mozku je malá, proto metoda nemůže vést k úplné normalizaci stavu, může však pomoci k posílení funkčních pohybových vzorců a vést i k výraznému zlepšení potíží a zvýšení kvality života. Proto i v léčbě dospělých pacientů má Vojtova metoda důležitou roli. Obecně lze Vojtovou metodou léčit jakékoliv hybné postižení, doménou jsou dětští pacienti ale i dospělí pacienti s neurologickou, chirurgickou nebo ortopedickou diagnózou. Metodu nelze použít jen ve velmi málo případech jako je užívání vysokých dávek kortikoidů, těžké mentální poruchy, akutní onemocnění.
U dětí je metoda používána v léčbě těchto onemocnění:
− dětská mozková obrna (DMO),
− fixované asymetrické držení hlavy (tortikolis),
− obrna brachiálního plexu (pažní nervový pletenec),
− rozštěp páteře,
− pes equinovarus,
− skolióza,
− ortopedické vady hrudníku,
− jiná neurologická onemocnění.
U dospělých se využívá nejčastěji v léčbě těchto onemocnění:
− cévní mozková příhoda,
− periferní obrna,
− bolesti související s páteří,
− skolióza,
− periartritida - bolestivé rameno,
− jiná neurologická onemocnění.
Terapie vždy probíhá pod vedením fyzioterapeuta, který je vyškolen v praktikování Vojtovy metody. Přístup k pacientovi je vždy individuální a předchází mu různě rozsáhlé vyšetření rehabilitačním lékařem, neurologem event. dalšími specialisty, zvláště pak je nutno provést před započetím léčby důkladné neurokineziologické vyšetření (stanovení vývojového stupně hybnosti u dítěte a hybné poruchy pomocí speciálních testů). Po vyšetření je individuálně stanoven léčebný plán a cíle léčby. Nezbytná je součinnost rodičů a přesné vyškolení jednoho z rodičů, který s dítětem bude terapii pravidelně provádět. Pravidelnost cvičení je nezbytná k docílení požadovaného efektu. Cvičení je pak prováděno v domácím prostředí zpravidla 4x denně. Pacient dochází na rehabilitaci za svým fyzioterapeutem ke kontrole techniky provádění, výsledků léčby, další instruktáži a stanovení dalšího postupu. Léčba je vždy dlouhodobá, v závislosti na tíži postižení trvá minimálně několik týdnů, přičemž role rodičů je nezastupitelná. Efekt léčby je závislý na včasnosti jejího zahájení, na stupni poškození a na intenzitě a účinnosti cvičení.
Terapeutický systém Vojtovy metody zahrnuje tři modely - model reflexního plazení, reflexního otáčení a model první pozice aktivační systém 1.–6. pozice). V rámci těchto modelů jsou stimulovány spouštěcí body nebo několik spouštěcích bodů najednou, přičemž dochází k vyvolání pohybové aktivity (plazení, otáčení).
Např. při vybavování reflexního otáčení začínáme v poloze na zádech, kdy stiskem příslušných bodů dochází k přetočení na bok a nakonec k lezení po čtyřech. Průběh pohybu reflexního otáčení odpovídá aktivnímu otáčení, které se vyvíjí v prvních devíti měsících života. Reflexní otáčení se procvičuje v několika fázích. V první fázi leží pacient v poloze na zádech s nataženými končetinami a hlavou pootočenou k jedné straně. Aktivitu reflexního otáčení vybavíme drážděním hrudní zóny, která leží v oblasti mezižeberních prostor kolem 6. žebra. Otáčení hlavy k druhé straně brzdíme kladením odporu proti tomuto pohybu. U pacienta dochází k následujícím reakcím:
− celá páteř se napřímí a záda se stanou opěrnou bází,
− dolní končetiny se v kyčelních a kolenních kloubech ohýbají, zvedají se od podložky a jsou automaticky drženy proti gravitaci,
− horní končetiny zaujímají rozdílné postavení a připravují se na opěrnou funkci,
− pohyb očí do strany, pohyb brady a jazyka probíhá k záhlavní straně, pacient polyká,
− prohlubuje se dýchání,
− aktivují se břišní svaly a svěrače.
Druhá fáze se procvičuje z polohy na boku. Dole ležící horní končetina zaujímá 90° postavení k ose těla, dole uložená dolní končetina je pokrčená, svrchní horní končetina leží volně na trupu a svrchní dolní končetina je ohnutá na podložce. Spouštěcí body jsou stejné jako v první fázi, používá se i řada dalších spouštěcích bodů. Při aktivaci dochází k dalším pohybovým reakcím vedoucím k dokončení otáčení směrem na břicho, končetiny se připravují k opěrné funkci, páteř je napřímená, hlava se otáčí k podložce.
Výchozí polohou reflexního plazení je poloha na břiše s hlavou natočenou k jedné straně. Ke spuštění této komplexní pohybové aktivity existuje více spouštěcích zón, u novorozence stačí jen jedna zóna k vybavení celého pohybu. U starších dětí a dospělých musíme kombinovat více zón. Opět klademe odpor proti vznikajícímu pohybu, čímž zesilujeme efekt celého cvičení. Také reflexní plazení probíhá v určitých fázích. Končetiny přebírají opěrnou funkci, trup se posunuje dopředu. V terapii však nenecháme proběhnout celý pohyb. Držíme hlavu proti odporu, abychom tak zesílili reakci na končetinách. Může tak dojít k masivní aktivitě svalů celého těla. Dochází také k aktivizaci svěračů, okohybných svalů, polykání a k pohybu jazyka a čelisti.
V praxi dochází k chybám v aplikaci Vojtovy metody a tím k nedostatečnému efektu. Proto je maximálně důležitá přesnost v jejím provádění. Nejčastěji se chybuje v chybném zhodnocení výchozího stavu dítěte, nedostatečných znalostech a vyškolení terapeuta, ve špatném vedení rodičů, jejich nespolupráci a nedůsledném provádění cvičení doma, v nedostatečné frekvenci následných kontrol u fyzioterapeuta. V České republice funguje školicí a terapeutické centrum Vojtovy metody, na jehož www stránkách lze najít i seznam vyškolených fyzioterapeutů (
).
Senzomotorická stimulace
Na metodice senzomotorické stimulace začal pracovat profesor Janda v roce 1970. Její název má zdůrazňovat vzájemnou provázanost aferentní a eferentní informace při řízení pohybu. Metoda byla nejprve využívána pro terapii nestabilního kolena a kotníku, dnes se používá při terapii funkčních poruch pohybového aparátu. Technika obsahuje soustavu balančních cviků prováděných v různých posturálních polohách, využívá též cvičení na labilních plochách (kulová nebo válcová výseč, pěnové podložky, balanční sandály, twistry, trampolína, velké rehabilitační míče).
Obrázek Twister
Zdroj: JAHODOVÁ, 2011
Obrázek Labilní plocha
Zdroj: JAHODOVÁ, 2012
Proprioceptivní neuromuskulární facilitace (PNF), Kabátova metoda
Základním neurofyziologickým mechanizmem PNF je cílené ovlivňování motorických neuronů předních rohů míšních prostřednictvím aferentních impulzů ze svalových, šlachových a kloubních proprioceptorů. Potřebné stimulace proprioreceptorů se dosahuje různými hmaty, pasivními nebo aktivními pohyby, silou proti odporu. Základním kamenem jsou pohybové vzorce. Všechny pohybové vzorce jsou vedeny v diagonálách se současnou rotací a velmi se podobají většině aktivit každodenního života. Pohyby ve směru úhlopříček (diagonál) obsahují vždy tři pohybové složky:
- flexi nebo extenzi,
- abdukci nebo addukci,
- zevní nebo vnitřní rotaci.
PNF je indikována zejména při onemocnění CNS či při poškození periferních nervů.
Metoda podle Brunkowové
Metoda je založena na cílené aktivaci diagonálních svalových řetězců. Jedná se o systém vzpěrných cvičení, který umožňuje zlepšení funkce oslabených svalových skupin, stabilizační trénink pro páteř a končetiny bez nežádoucího zatížení kloubů a reedukaci správných pohybů. Princip spočívá v závislosti motorické aktivity na postavení aker vzhledem k trupu a hlavě. Metoda se používá u nemocných s extracerebrálními poruchami a u stavů po operaci hernie disku.
Brüggerův koncept
Brügger prokázal, že bolest v pohybovém aparátu může být funkčně podmíněna. Základem konceptu ve vztahu k podstatě funkčních onemocnění pohybové soustavy je, že působením patologicky změněné aferentní signalizace dochází v pohybové soustavě ke vzniku reflektorických ochranných mechanizmů, ty vyvolávají v pohybové soustavě ochranné reakce (artrotendomyotické) a následně dochází ke změně fyziologických průběhů pohybů a držení, jež se stávají navíc neekonomické. Hlavní indikační oblastí jsou tzv. funkční onemocnění hybného systému. Terapeutické elementy konceptu jsou využitelné i u neurologických onemocnění (centrální léze, Parkinsonova nemoc), ortopedických onemocnění (skoliózy). Koncept zařazuje například cvičení s therabandy
Obrázek Therabandy, overbally, míčky
Zdroj: JAHODOVÁ, 2012
Mezi základní prvky Brüggerova konceptu patří korekce držení těla. Vychází z předpokladu, že odchylky od vzpřímeného držení těla představují pro organizmus nesprávné zatížení vedoucí k patologické aferentaci. Každý pacient je na začátku terapie instruován o správném držení těla, které by měl dle možností zaujímat. Vzpřímené držení těla Brügger demonstruje na modelu tří ozubených kol, která jsou ve vzájemné souvztažnosti a reprezentují tři základní (primární) pohyby: klopení pánve vpřed, zvednutí hrudníku a protažení šíje.
Aktivní terapie v závěsu Sling Exercise Therapy (SET) je ucelený diagnostický a terapeutický koncept pro aktivní léčbu a cvičení s cílem zajistit trvalé zlepšení muskuloskeletálních obtíží. Systém je aplikován v aparátu Redcord (dříve Therapy Master). Aparát je vybaven sadou popruhů, pevných a elastických lan a stropní posuvnou konstrukcí. Zátěž je dávkována několika způsoby: délkou páky (vzdálenost popruhu od kloubu), pozicí pacienta, délkou lan, užitím elastických lan.
Cvičení na velkém míči (nafukovacím) využili již Bobathovi při rehabilitaci dětí s DMO. Postupem doby vypracovalo cvičební systémy při použití míče mnoho autorů. Míč má tři charakteristické vlastnosti:
- labilní plochu,
- pružnost,
- velikost (35–120 cm).
Míč jako senzomotorická pomůcka zvyšuje množství proprioceptivní aferentace a podílí se tak na aktivaci specifických senzitivních a motorických oblastí CNS. Neustále podněcuje řídící soustavu k aktivitě a ideálnější korekci motorického programu.
V neurorehabilitaci je využíván koncept manželů Bobathových. Základem konceptu je neurovývojová terapie manželů Berty a Karla Bobathových, kteří koncept vytvořili a zároveň založili Bobath centrum v Londýně, kde se ročně léčí stovky pacientů z celého světa především s dětskou mozkovou obrnou, ale i s ostatními neurologickými problémy, např. i pacienti po cévní mozkové příhodě. DMO je podle nich neprogresivní onemocnění. I takto poškozený mozek se nadále vyvíjí. Základní myšlenka konceptu je to, že každá osoba má potenciál pro zlepšení svých schopností, ať už sebevíc poškozených. Za pomocí terapeutů a nejrůznějších zdravotnických pomůcek se dítě může naučit, jak se pohybovat více funkčně, a tímto překonávat problémy.
Obecnými cíli terapie jsou:
- inhibice spasticity,
- inhibice patologických posturálních a hybných vzorců,
- facilitace fyziologické postury a pohybu vedoucí k funkčním činnostem,
- změna senzorického vjemu pro zlepšení vnímání polohy a pohybu,
- podpora motorického vývoje,
- prevence kontraktur a deformit.
Terapeut, vycházející z Bobath konceptu, nejdříve pacienta klasifikuje a zařadí do určité skupiny, to slouží především ke snadnější komunikaci mezi terapeuty a k výběru vhodných léčebných technik. Na základě podrobného vyšetření, během kterého se zaměřuje na to, co dítě dovede bez dopomoci, s dopomocí, co nedovede, stanovuje svůj terapeutický cíl. Tohoto cíle dosahuje za použití různých zdravotnických pomůcek, při tom vždy vnímá reakce pacienta. Terapie se uskutečňuje v rámci tzv. handlingu, tedy způsobu provádění cvičení, manipulace s jedincem. Terapeut dělá vše pro to, aby pacient mohl pohyb sám a správně provést. Veškerá terapie je prováděna v rámci funkční situace. Dítě získává novou senzomotorickou zkušenost, což posouvá jeho schopnosti vpřed. Velice důležitá je práce v týmu, přičemž ve středu zájmu stojí dítě a jeho rodina. Všichni ostatní terapeuti (logoped, fyzioterapeut, ergoterapeut) se musí co nejvíc přiblížit dítěti, musí umět použít vhodné léčebné techniky a pomůcky. Tento koncept je možné shrnout takto. Je to především způsob sledování, analýzy a interpretace plnění úkolu. To zahrnuje i hodnocení pacienta včetně jeho potenciálu. Bobath koncept používá tyto techniky:
- Ve fyzioterapii se používají speciální techniky a zdravotnické pomůcky (míče, žíněnky, lavičky), které také pomáhají dětem relaxovat a uvolnit své svaly a klouby. To zlepšuje jejich kvalitu pohybu.
- V ergoterapii se snaží maximalizovat potenciál dítěte a jeho nezávislost. Často se používají různé hračky, ať už obyčejné či speciálně upravené. Mozková obrna může někdy ovlivnit smyslové schopnosti a chápání prostoru či vzdálenosti. Ergoterapie se snaží toto překonat pomocí pečlivě tříděných činností (jídlo, pití, hra s přáteli...) takže se mohou lépe pohybovat a využívat hmat či zrak účinněji. Bobath terapie kombinuje tyto disciplíny, aby každé dítě na základě dovedností mohlo prozkoumat svět.
Metoda sestry Kenny je speciální léčebná metoda pro dětskou obrnu od akutního stadia, až po chronické, s metodikou léčby následků tohoto onemocnění. Některé její postupy se stále využívají, i když díky očkování se u nás poliomyelitis anterior acuta prakticky nevyskytuje. Dnes bychom se bez této metody neobešli například při léčbě periferních obrn. Jde o analytické cvičení, kdy se jednotlivé svaly cvičí podle svalového testu a přistupují sem ještě některé facilitační prvky, které právě Kennyová zavedla. Terapeutické prvky byly voleny podle stadia onemocnění. Aplikovaly se horké zábaly a končetinové dlahy, dosahovalo se tím tlumení svalové bolesti, ovlivnění kontraktur a svalových spazmů. Následovalo manuální protahování či vytahování měkkých tkání. Poté se provádělo polohování. Metoda užívá stimulace proprioreceptorů, indikace a reedukace, které platí dodnes, provádí pohyb z protažení, dráždění kožních receptorů, současný pohyb se zdravou končetinou (facilitace pomocí druhostranné končetiny) a samozřejmě využívá slovního podnětu. Stimulace je drobný, chvějivý pohyb, který provádíme pasivně přesně v rozsahu fyziologického pohybu. Stimulace probouzí k činnosti nervová zakončení v kloubech, ve šlachách, ve svalech. Takto vzniklé vzruchy přicházejí po dostředivé (aferentní) dráze do míchy, jež je vrací po odstředivé (eferentní) dráze k výkonným orgánům tedy do svalu. Popudy jdou po jednoduchém míšním oblouku. Nejsou-li motorické buňky v míše zničeny, nebo není-li některá dráha zcela přerušena, zvýší se stimulací svalový tonus, což se projeví napětím šlachy. Stimulační úkony časně použité mají veliký význam pro ochrnutý sval. Se stimulací začínáme co nejdříve po vzniku ochrnutí. U denervovaných svalů nelze stimulací svalový tonus zlepšit, ale pokud si nejsme o denervaci zcela jisti, musíme stimulaci provádět. Po opakovaném stimulačním pohybu přejdeme k indikaci. Je to uvědomování pacienta o přesně provedeném pohybu a o svalu, který má pohyb provést. Když si pacient tento pohyb uvědomí, vyzveme ho, aby se pokusil pohyb provést s námi. Tím se dostáváme k vlastní reedukaci – k aktivnímu pohybu. Důležitá je také relaxace.
Fyzikální terapie (FT)
Fyzikální terapie využívá účinků různých forem fyzikální energie. V léčebné rehabilitaci má své tradiční místo, avšak i přes velmi široké spektrum procedur, je pouze terapií doplňkovou, neboť v moderní léčebné rehabilitaci se klade důraz na aktivní přístup pacienta k léčbě. Tedy pasivní FT by neměla v léčbě přesáhnout 5-10 %. Efekt FT nespočívá v délce a množství aplikací, ale v optimální volbě a nastavení použitých metod.
Fyzikální terapie se dělí podle druhu aplikované energie:
- mechanoterapie,
- termoterapie a hydroterapie,
- elektroterapie,
- fototerapie,
- kombinovaná terapie.
Při mechanoterapii jsou aplikovány různé formy mechanické terapie. Techniky manuální medicíny a masážní postupy do této léčby nezařazujeme. K procedurám mechanotrapie řadíme:
- přístrojové zdroje podtlaku, přetlaku, vibrací, trakce,
- přístroje vykonávající pasivní pohyby a polohování,
- ultrazvukovou terapii,
- terapii rázovou vlnou (tlakovou vlnou).
Termoterapie a hydroterapie zahrnují působení termopozitivních a termonegativních podnětů formou široké škály vodoléčebných procedur nebo jiných zdrojů tepla či chladu.
V elektroterapii (ET) jsou využívány různé formy elektrických proudů a elektromagnetického pole. ET může být kontaktní, kdy se ošetřovaný segment přímo stává součástí elektrického obvodu a ET bezkontaktní, kdy je segment jen vystaven elektromagnetickému poli aplikátoru.
Mezi metody kontaktní ET patří:
- stejnosměrný galvanický proud,
- nízkofrekvenční proudy (frekvence do 1000 Hz),
- středofrekvenční proudy (1000–100 Hz),
- elektrostimulace (jednotlivé impulzy).
Bezkontaktní ET zahrnuje:
- vysokofrekvenční proudy (nad 100 Hz), energie proudu se ve tkáni mění v teplo (diatermie),
- distanční elektroterapie,
- magnetoterapie, v současnosti se nejvíce užívá pulzní nízkofrekvenční magnetoterapie.
Léčba světlem – fototerapie využívá fotochemických a biostimulačních účinků energie fotonů aplikací elektromagnetického záření z oblasti viditelné části spektra, ultrafialového (UV) a infračerveného (IR) záření. V současné době se pro léčbu využívá poměrně často také polarizované světlo laseru a biolampy. IR se aplikuje zejména pro tepelný účinek. Helioterapie – léčba pobytem na slunci je součástí zejména komplexní balneologické terapie. UV nalézá uplatnění zejména v dermatologii a kosmetice.
Fyzikální terapii lze rozdělit i podle hlavního účinku na procedury:
- analgetické,
- myorelaxační,
- antiedematózní,
- trofotropní,
- myostimulační.
Odstranění či zmírnění bolesti pohybové soustavy je častým důvodem aplikace FT. Elektroterapeutické přístroje umožňují přímým působením na senzitivní nervová vlákna dosáhnout primárního ovlivnění nociceptivní informace. V těchto případech jsou indikovány nízkofrekvenční terapie, transkutánní elektrická neurostimulace (TENS), diadynamické proudy (DD) nebo středně frekvenční elektroterapie. U ostatních procedur se analgetického účinku dosahuje sekundárně v důsledku lokálních i nepřímých účinků, které v postižené tkáni vyvoláním hyperémie podpoří metabolismus a reparační pochody s následným snížením bolestivosti. To neplatí u akutních stavů s reaktivním zánětem a otokem, tam je třeba naopak hyperémii snižovat (např. ledováním). Analgetická procedura musí být aplikována vždy až po zjištění příčiny bolesti., neboť neuvážená aplikace může zkreslit signální význam bolesti a ztížit další diagnostiku. K metodám se sekundárním analgetickým účinkem patří distanční elektroterapie, nízkofrekvenční pulzní magnetoterapie, terapie rázovou vlnou, lokální termopozitivní či termonegativní terapie, vysokofrekvenční terapie (diatermie).
K metodám fyzikální terapie s dominantně myorelexačním účinkem patří ultrazvuková terapie a elektroterapie. Pro navození myorelaxačního účinku lze použít prakticky všechny procedury FT se sekundárně analgetickým účinkem.
Vakuumkompresní terapie, elektroterapie, ultrasonoterapie, fototerapie, galvanoterapie jsou metody užívané k léčbě otoků a ke zlepšení trofiky tkání.
Fyzikální terapie má i kontraindikace:
- nejasné bolestivé stavy bez diagnostikované příčiny,
- horečnaté stavy (lze aplikovat negativní termoterapii), akutní infekční onemocnění,
- primární nádory a ložiska TBC, celková kachexie,
- implantovaný kardiostimulátor,
- kovové implantáty v místě aplikace,
- krvácivé stavy,
- čerstvá poranění kůže, trofické změny na kůži,
- akutní kardiorespirační insuficience,
- těhotenství,
- záchvatovitá neurologická onemocnění,
- psychiatrická onemocnění,
- oblast žláz s vnitřní sekrecí,
- oblast velkých sympatických plexů,
- poruchy citlivosti v místě aplikace.
Literatura:
HALADOVÁ, E. a kol. Léčebná tělesná výchova. Brno: NCONZO, 2007. ISBN 978-80-7013-460-3.
KAČINETZOVÁ, A. a kol. Rehabilitace sborník příspěvků. Praha: Triton, 2010. ISBN 978-80-7387-299-1.
KOLÁŘ, P. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2010. 713 s. ISBN 978-80-7262-657-1.