Sociologie
7 Umírání a smrt
7 Umírání a smrt
7.6 Testovací otázky
V současnosti se nehovoří o umírání a smrti jako o problému.
Tomy Walter (1991) se zabýval touto problematikou ve Velké Británii. Byl přesvědčen, že je nutné přehodnotit názor, že smrt je „tabu“. Uvádí, že od 60. let 20. století se rozvíjí „expresivnější“ kultura mezi středními třídami a ta dovoluje více hovořit o smrti a umírání.
V moderní společnosti nastává smrt převážně v institucích. Většina lidí umírá ve vyšším věku na rozdíl od minulosti, kdy lidé umírali „v rozkvětu života“.
V minulosti docházelo k úmrtím častěji a ztráta byla pociťována o mnoho intenzivněji. Dospělí, kteří umírali, měli velký význam na stabilitu jejich rodin.
Walter uvádí, že v moderní společnosti lidé nedokázali zvládat bolestnou situaci na osobní úrovni, nebo že současná společnost nemá ritualizované způsoby vyjádření žalu, které by byly srovnatelné s dřívějšími.
Lidé v současné době vědí o problematice smrti, ale mají málo příležitostí, jak se s danými informacemi seznámit v žádoucím rozsahu.
Smrt – jedna ze základních mezních situací lidského života.
Lékařským kritériem smrti je ztráta reakcí organismu, úplné vymizení reflexů, ztráta svalových pohybů, zástava dýchání, vymizení fyziologických funkcí, lineární encefalografická křivka, ztráta vědomí a zástava mozkové činnosti.
Ze sociologického hlediska je smrt sociální událost, čímž rozumíme způsob, jakým společnost „uskutečňuje“ smrt (MORALL, 2001).
Ivan Illich (1977) upozorňuje na to, jak je pojímána smrt a souvisí to se strukturou společnosti a čemu daná společnost věří a jaké hodnoty uznává.
Mezi prvky události smrti, které vytvořila daná společnost, patří rituály – posmrtná vyšetření, truchlení, hlídky u mrtvého, čtení závěti, stavba náhrobního kamene, pohřeb do země nebo kremace, finanční a zákonné povinnosti a jiné. Na konkrétní společnosti bude záviset, jaké druhy rituálu budou probíhat.
80 % lidí umírá v nemocnicích nebo jiných institucích.
Umírá se na jednotkách intenzivní péče, interních, chirurgických odděleních, operačních sálech, v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo v domovech důchodců apod. Lidé umírají i na silnicích a při jiných nešťastných událostech.
Proto je umírání „typickou“ zkušeností každodenního života.
Umírání je věnována velká pozornost ze stran lékařského, sesterského personálu. Můžeme říct, že smrt je medicinalizovaná. Umírání a smrt se staly spíš lékařskou záležitostí než běžnou každodenní událostí. Lékaři úspěšně nahradili náboženský význam obsahu smrti, který nahradil předchozí pohanské představy.
Ivan Illich (1977) tvrdil, že pojem spontánní smrt, která by měla nastat na konci života ve starobě, je medicinalizovaný ideál, který vychází z obrazu lékaře, který bojuje se smrtelnými nemocemi.
Předčasná smrt – smrt v nižším věku.
Medicína stále mění podmínky, za kterých dochází ke smrti a v jakém věku život končí.
Podle Illicha byla pozměněná teorie o smrti jako bohem dané a normální události, která je stejná pro všechny. V současné době a společnosti existuje mnoho typů smrti a u každého jedince musí být zjištěno, jaká byla specifická příčina jeho úmrtí. Lidé umírají z nějaké příčiny. Smrt nastává z jedné nebo více nemocí.
Pořadí jednotlivých nemocí se nemění. Zpravidla tam patří nemoci oběhové, dýchací a zažívací soustavy, nádory nebo traumatické úrazy, otravy.
Lidé umírají většinou ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení.
Barney Geaser a Anselm Strauss (1965) provedli studii sociální organizace umírání a smrti v nemocnicích. Pomocí jejich typologie forem komunikace je možné odhalit, jaké formy komunikace probíhají mezi aktéry smrti. Znalosti daných forem umožní vytvořit obecné a individuální zásady, co by se mělo a co by nemělo být sděleno o zdravotním stavu umírajícího.
Ve výzkumu byly typy komunikace zařazeny do jedné ze čtyř forem „vědomého kontextu“.
Vědomý kontext je dle autorů souhrn toho, co zúčastněný v rámci interakce ví o stavu pacienta.
Analyticky rozlišují čtyři formy vědomého kontextu:
Uzavřené uvědomění – personál je uvědomen, pacient nemá tušení.
Podezíravé uvědomění – na pacienta doléhá podezření, že zemře, aniž by o tom personál věděl.
Uvědomění oboustranného klamání – všichni vědí o stavu pacienta, vzájemně si to nepřiznají.
Otevřené uvědomění – personál i pacient zná reálný stav, vědomosti si sdělují navzájem a realistický stav přehodnocují.
Tyto vědomé kontexty nejsou statické, mění se při vzájemné interakci mezi personálem a umírajícím.
Na lékaři a ošetřujícím personálu spočívá kontrola vědomých kontextů. Taktika uzavřeného uvědomování a uvědomování oboustranného klamání přináší krátkodobě určitou emocionální a interaktivní úlevu.
V důsledku podezíravého uvědomování může vytvořit nesnesitelnou psychickou zátěž. Otevřený kontext je nejvhodnější forma vztahu k umírajícím, a to jak ze strany lékaře a ošetřujícího personálu, tak i rodiny (BARTLOVÁ, 2005).
Závěry interaktivního přístupu, které autoři ve své medicínsko-sociologické práci zaujali, nacházejí uplatnění i v současnosti. Znalosti různých vztahů mezi umírajícími jsou součástí tanatologie.
Autoři pozorovali umírající v nemocnicích, vyvodili závěr, že umírající procházejí různými sociálními fázemi. Tyto fáze označili za kritické body (critical junctures), které se vztahují k sociálně organizovaným procesům umírání a není je možné zaměňovat za psychologická stadia definovaná např. Küblerovou–Rossovou (1972).
Kübler–Rossová zobecnila prožitky nemocných a formulovala jednotlivá stadia prožívání nemoci v psychické úrovni (šok – popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí).
Zoung a Cullen (1996) uvádějí, že je dokázáno, že se jednotlivá stadia prožívání nemoci definovaná Küblerovou-Rossovouse nedají zevšeobecňovat, a že žádné takové schéma nemůže vyhovovat všem lidem s rozdílným lidským chováním a emocemi z různých kultur.
Glaser a Strauss si všímali společensko-environmentálních faktorů blízkosti očekávané smrti a vlivu faktorů na sociální status pacienta. Podle nich pacient absolvuje určitou dráhu – karieru, od oznámení terminálního stavu, až do okamžiku smrti.
„Co by se mělo dít v jednotlivých úsecích dráhy umírání pacienta a jak dlouho by tyto dráhy měly trvat, je dáno očekáváním a reakcemi lékařů a sester, kteří jsou za pacienta odpovědní, ale kteří musí vzít v úvahu i další administrativní a organizační předpisy a povinnosti. To by znamenalo, že trajektorie dráhy pacientova umírání
je rozplánována lékaři a sestrami na základě toho, co považují za normální vzorec či standard pro jedince se stejnými chorobami. Avšak to, jak se postup umírání pacienta zvládne, bude také ovlivňovat byrokratická struktura nemocnice“(BARTLOVÁ, 2005, s. 67).
je rozplánována lékaři a sestrami na základě toho, co považují za normální vzorec či standard pro jedince se stejnými chorobami. Avšak to, jak se postup umírání pacienta zvládne, bude také ovlivňovat byrokratická struktura nemocnice“(BARTLOVÁ, 2005, s. 67).
Péče o umírající se řídí finančními úvahami a normami organizace. Personál, směny, klinické pomůcky a paliativní terapie jsou stanoveny tak, aby mohli uspokojit potřeby pacienta.
Glaser a Strauss uvádějí existenci - sedmi kritických bodů.
První bod nastává v okamžiku označení za umírajícího. Pacient je přeřazený
z „zdravého člověka“, “pacienta“ na člověka „umírajícího“. V důsledku toho dochází ke ztrátě sociálního statusu, člověk nemá žádnou naději ani budoucnost. Blížící
se smrt zařazuje tohoto člověka do kategorie „neosobní“ (non-person).
z „zdravého člověka“, “pacienta“ na člověka „umírajícího“. V důsledku toho dochází ke ztrátě sociálního statusu, člověk nemá žádnou naději ani budoucnost. Blížící
se smrt zařazuje tohoto člověka do kategorie „neosobní“ (non-person).
Druhý kritický bod nastává, když se známí umírajícího člověka připravují emocionálně a prakticky na jeho smrt. Když si pacient uvědomuje, že umírá (kontext otevřeného uvědomění), může se emocionálně také přizpůsobit dané situaci.
Třetí kritický bod – fáze, kdy „už se nedá nic dělat“. Depersonalizace pacienta začíná být viditelná. Ošetřovatelský personál může toto období řešit vyhýbáním se blízkému kontaktu s pacientem.
Následující čtyři kritické body jsou překrývající se fáze, které tvoří závěr života.
Čtvrtý kritický bod – „poslední sestup“ – trvá několik hodin až dní. Postupy v nemocnicích se výrazně odlišují. Pacient je ukládán na samostatný pokoj, zvyšuje se dávka léku tlumících bolest, prodlouží se návštěvní hodiny.
Pátý kritický bod – „poslední hodiny“ – udělování posledního pomazání, jiné náboženské obřady.
Šestý kritický bod - „čekání na smrt“ – celodenní přítomnost rodiny, přidělená sestra poskytuje individuální péči.
Nakonec přijde smrt - smrt vede k zahájení organizačních formalit – lékařské potvrzení smrti, mytí těla, převoz těla mrtvého, mytí a dezinfekce postele po zemřelém, odklízení jeho věcí, zápis do ošetřovatelské a lékařské dokumentace, informování příbuzných.
David Sudnow (1967) pozoroval interakce ošetřujícího a lékařského personálu
a pacientů zemřelých na oddělení neodkladné péče ve veřejné nemocnici v USA. Jeho pozorování poukazuje na rozdílný přístup ke smrti v závislosti na sociálním postavení a stavu pacienta.
a pacientů zemřelých na oddělení neodkladné péče ve veřejné nemocnici v USA. Jeho pozorování poukazuje na rozdílný přístup ke smrti v závislosti na sociálním postavení a stavu pacienta.
Bylo zjištěno, že v umírání a smrti existuje „společenská nerovnost“. Lékaři a sestry posuzují pacienta dle prestiže a charakteru pacienta. Mnohem více pozornosti a úsilí věnují pacientovi mladému nebo bohatému, a mnohem menší úsilí vynakládají těm, které považují za staré s nízkým společenským postavením.
Sudnow také sledoval, že ošetřující personál se za dramatických okolností po dobu jedenácti hodin snažil oživit dítě, které bylo přivezeno se standardními „příznaky smrti" (tj. bez prokazatelné srdeční činnosti a dýchání). Když přijela na oddělení starší žena se stejnými příznaky, nebyl proveden žádný lékařský zákrok, žena byla okamžitě prohlášena za mrtvou.
Glaser a Strauss (1968) měli představu, že umírající jsou zbaveni své individuality. Sundow dokazoval, že se dělá rozdíl mezi „sociální“ a „biologickou“ smrtí. V jeho studii personál považoval některé pacienty, kteří ještě nebyli „klinicky“ mrtví za mrtvé.
I opak může být pravdou. Pacienti, kteří biologicky zemřeli, (orgány jejich těl přestaly úplně fungovat), mohou být považováni za „živé“, protože příbuzní neakceptují skutečnost, že jejich milovaná osoba zemřela (MULKAY, 1993). Příbuzní biologicky mrtvé osoby mohou smýšlet o ní tak, jako by smrt nenastala. Mluvit o mrtvém, jako o živém, mohou buď krátkodobě, nebo dlouhodobě.
Jakým způsobem se společnost podílí na ovlivňování podmínek smrti, to souvisí s problémem nerovnosti ve zdraví. Tradiční vztah mezi sociální strukturou a mortalitou ukazuje na to, že člověk chudý se špatným bydlením a nezaměstnaný má větší předpoklad, že zemře mladší, než kdyby byl materiálně zabezpečený a měl dobré zaměstnání.
Literatura:
BARTLOVÁ, S. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Brno: Grada, 2005. ISBN 80-247-1197-4.
MORRALL, P. Sociology and Nursing. London: Routledge, 2001. ISBN 0415202272.
PARADISO, A. A survey in Puglia: the attitudes and opinions of specialists, general physicians and patients on follow-up practice G s Bio Ca M. In: Annals of onkology. 1995, Vol. 6, Suppl 2, pp. 53-56. ISSN 09237534