Sociologie
2.1 Historický vývoj sociologie medicíny
2.1 Historický vývoj sociologie medicíny
Po II. světové válce nastává zvýšený výzkumný zájem sociologů o medicínu, a to ve vztahu k institucionalizaci a byrokratizaci zdravotnictví, ale i ke zkoumání lidského jednání a chování a jeho změn v období nemoci i léčení. Pro další rozvoj medicíny a péče o zdraví se ukázalo potřebné sledování vlivů sociálních aspektů na duševní a fyzické zdraví člověka. V zahraničí se začíná formovat zvláštní sociologická disciplína – sociologie medicíny.
Sociální problematikou ve vztahu ke zdraví se zabývaly i dřívější generace lékařů. Dlouhá léta řeší z medicínského hlediska především sociální příčiny nemoci a zdravotní stav obyvatelstva medicínská disciplína zvaná sociální lékařství či sociální hygiena.
Z významných autorů sociálního lékařského myšlení je známý R. Virchow (1821-1902), který ve svém časopise „Die medizinische Reform“ použil výraz „sociale Medizin“. Vycházel ze zásady, že změny ve zdravotním stavu populace a v péči o zdraví jsou podmíněny celospolečenskými změnami a civilizovaný stát by měl zajistit svým občanům právo na péči o zdraví, ale též je potřebné, aby občané o své zdraví pečovali a aby mohli zasahovat do péče o zdraví.
Další významnou postavou dějin sociálního lékařství byl A. Grotjahn (1869-1931), který zdůvodnil význam sociálních faktorů pro zdraví populačních a sociálních skupin, dále vysvětlil význam sociálního lékařství pro rozvoj péče o zdraví nastupujícího 20. století. V té době byla již známa etiologie řady nemocí, dochází k pokroku v diagnostice a terapii. Nebylo ale dosaženo výraznějšího úspěchu v boji proti hromadnému výskytu nemoci. Termín „sociální patologie“ a „sociální nemoci“ se začal objevovat v období, kdy některé nemoci postihovaly celé sociální vrstvy obyvatelstva. Do této skupiny nemocí byla zařazována hlavně tuberkulóza, alkoholizmus, pohlavní nemoci, infekční nemoci, vysoká kojenecká a dětská úmrtnost apod.
Pozdější vývoj sociologie medicíny významně ovlivnili É. Durkheim, M. Weber a představitelé školy symbolického interakcionismu.
Významné je dílo É. Durkheima – Le Suicidé (1897) mělo medicínsko–sociologický charakter. V díle vychází z teze, že sebevražda není individuálním jednáním, nýbrž v podstatě sociálním. Každý člověk, pokud se dostane do nepříznivé situace, se může stát sebevrahem. Sociální fenomény probíhají podle zákona anomie. Když ve skupině v důsledku společenské krize nebo válkou, jsou zničeny staré pořádky a představy hodnot, aniž by byly nahrazeny novými, mění se chování obyvatel ve smyslu zvyšování počtu sebevražedného chování (anomické sebevraždy). Jednotlivec nepociťuje integraci ve skupině (egoistické sebevraždy, nebo skupinové), normy probíhají v rozporu s osobními zájmy (altruistické sebevraždy). Durkheimova koncepce anomie ovlivnila lékařskou sociologii a sociální patologii.
Na koncepci navazuje Robert K. Merton, který v roce 1938 formuluje souvislost mezi anomií a sociální strukturou. Anomii považuje za důsledek tlaku sociální struktury na sociálního jedince. Projevuje se nekomfortním jednáním. Na práci Mertona navazuje později studie k objasnění deviantního chování a zdraví škodlivého jednání.
Max Weber se jen okrajově zabýval otázkami, které spadají do sociologie medicíny.
I tak svou prací přispěl k vývoji sociologie medicíny. Základním pojmem jeho sociologie je sociální jednání individuí. Poukazuje na společenskou dimenzi individuálního života. Ve svém díle popsal moderní byrokracii a analyzoval ji v typických sociálních způsobech jednání jedince. Odtud vede přímá cesta k moderní sociologii organizace a řízení nemocnic, k formám práce a vzájemné interakce mezi pracovníky zdravotnictví a pacienty. Za prototyp byrokratické organizace mohou být považovány nemocnice, které jsou na první pohled přísně organizovány. Svým vnitřním rozvrstvením a formální strukturou se neliší od byrokratických organizací. Dosažení vytyčených cílů se snaží docílit složitou dělbou práce, propracovanou hierarchii autority, řadou nařízení, stanov, směrnic apod.
Připomenu i školu symbolického interakcionismu, kterou představují George H. Mead, Charles H. Cooley, William I. Thomas a Florian Znaniecki.
Mead se věnoval analýze procesu v průběhu, kterého se vytváří sociální Já (Self). Viděl ho v procesu interakce s druhými lidmi prostřednictvím řeči.
Cooley budoval koncepci zrcadlového Já (the looking- glass self). Jedinec si buduje své mínění o sobě tak, že se snaží pohlížet na sebe očima jiných lidí.
Koncepce těchto autorů je základem pro tradiční význam lékařské sociologie, která zkušenosti z nemoci analyzuje prostřednictvím nemocného v kontextu společenského hodnocení.
Druhý přínos symbolického interakcionismu je především v poznání nezdravého způsobu života u dospělých. Rozličné studie ukázaly, že například nejisté sociální Já v adolescenci může vést k nezdravým formám chování ve formě kouření cigaret, alkoholizmu.
Podle práce autorů W.I. Thomase a F. Znanieckiho se chování jedinců podstatně odvíjí od sociálně kulturně definovaných situací, ve kterých se současně uskutečňuje spojení společenských hodnot a individuálního postavení. Pro sociologii medicíny tyto práce jsou metodicky velmi významné proto, že vedly k novému pohledu na posuzování sociálně kulturních rozdílů symptomů nemoci a k formulování společenské definice zdraví a nemoci.
Tyto práce byly důležitým pramenem poznání pro sociologii medicíny, která vznikla jako sociologická disciplína po II. světové válce v USA. Za zakladatele sociologie medicíny se považují Talcott Parsons, Robert Merton, Anselm Strauss, Eliot Freidson.
V roce 1951 důležitou úlohu sehrálo dílo Talcotta Parsonse „The Social System“.
Parsons chápe medicínu jako instituci sociální kontroly. Vychází z premisy, že rovnováha sociálního systému závisí na tom, jak je u jeho členů motivovaný pocit sociální povinnosti. Pokud tento pocit povinnosti souvisí s plněním jejich rolí, definuje onemocnění jako ohrožení, které umožňuje oprávněně se zbavit těchto povinností. Nemoc z takého důvodu vyžaduje společenskou regulaci. Lékař se stává sociálním kontrolním orgánem v procesu oficiální sankcionizace role nemocného. Nemocný člověk naváže kontakt s lékařem, přijme roli nemocného a dostává společenské uznání svého stavu. Současně se prostřednictvím lékaře může kontrolovat to, co ohrožuje stabilitu společenského systému a co případně může vést k neplnění povinností i u dalších jedinců. Role nemocného, kterou Parsons definoval, patří k základním pojmům sociologie medicíny.
V roce 1957 vydal se svými spolupracovníky knihu „The Student - Physician“, kterou přispěl k formování sociologie medicíny. Dílem byl vytvořen základ pro sociologii výchovy lékařů. Vysoká škola je chápána jako sociální systém, jsou osvětleny role jednotlivých členů, socializační metody, osvojení si postojů a hodnot pro budoucí profesní chování. Taktéž je sledována motivace volby povolání, způsob získávání kvalifikace, adaptace studentů vysokých škol. Dále se zkoumají faktory, které působí na růst odborné kvalifikace.
Teoretikem sociologie medicíny je Eliot Freidson. Ve svém díle „Profession of Medicine“(1972) zavedl do medicíny teorii konfliktů a poukázal, že jeden z nejdůležitějších specifických sociálních vztahů v této oblasti je vztah lékař – pacient. Tento vztah je možné analyzovat jako konflikt, protože se střetávají dva sociální systémy. Pacient není pasívním vykonavatelem vůle lékaře, jeho jednání je ovlivněno různými faktory - typ onemocnění, kulturní zvyky apod. Často proto dochází ke konfliktům mezi lékařem a pacientem.
V Evropě se rozvinula sociologie medicíny v druhé polovině padesátých let a to hlavně ve Velké Británii a v Německu, později se přidalo Polsko a Československo.
Z německých autorů, kteří se zabývali otázkami sociální medicíny, jsou významní: Manfred Pflanz, Johann J. Rohde, René Konig, Arnold Mitscherlich.
V roce 1962 byly zveřejněny práce (Sozialer Wandelund Krankheit“ (Pflanz M.) a „Sociologie des Krankenhauses“ (Rohde J.J.).
V publikaci „Sozialer Wandelund Krankheit„ se autor zabývá problémy sociologie medicíny a píše o nich jako o jednotném integrovaném celku. Od roku 1920 začínají jednotlivé systematické výzkumy v lékařské sociologii. Všechny počátky předtím nazývá předfází, ve které docházelo ke styčným bodům mezi medicínou a sociologií hlavně v oblasti zdravotní politiky.
Podle Rohdeho sociologie medicíny zkoumá lékařské praxe s jejich speciálními sektory a odbornými skupinami, odborné organizace a sdružení, rozmanitosti jejich forem, nemocnic, klinik, ošetřoven a vztahy k jejich nositeli. Tento široce vymezený předmět má být podle Rohdeho zkoumán ze specifického zorného úhlu a hlavně z hlediska dvou problémů:
- jaká je změna postoje ke zdraví a chorobě vyvolaná vlivem industriální kultury a jejími důsledky
- jaký vliv má racionální technika na strukturu a funkci zdravotnictví
Rohde (1962) ukazuje, že cestou řešení problémů je třeba postupně a systematicky vytvářet sociologický pohled na zdravotnictví jako na velmi důležitou složku společenské činnosti.
Velkým podnětem k rozvoji sociologie medicíny se staly zásadní změny v pojetí zdraví a péče o něj uplatňované ve Světové zdravotnické organizaci (SZO), především program „Zdraví pro všechny do roku 2000“. V roce 1977 byl odsouhlasen výchozí záměr a v roce 1984 schválená evropská varianta. Cílem tohoto programu bylo získat pro všechny jedince do roku 2000 takovou úroveň zdraví, která by jim umožnila sociální i ekonomicky produktivní život.
Na půdě SZO byla přijatá i definice zdraví: zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being) a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady (infirmity)“. V medicíně se rozvinul větší zájem o behaviorální a sociální vědy. V Německu dodnes je sociologie medicíny nedílnou součástí výuky na řadě lékařských fakult. V Holandsku se v roce 1986 konal v Groningenu I. kongres Evropské společnosti sociologie medicíny. V roce 1998 se konala VII. konference evropských sociologů medicíny v Rennes ve Francii. Ve světě se dostala sociologie medicíny z původního okraje zájmu do středu pozornosti.
Sociologie medicíny se:
- soustřeďuje na strategie medicínské praxe a formování zdravotní politiky v praktickém použití
- vstupuje do interdisciplinárních výzkumů zdravotního stavu a potřeb zdravotní péče
- převládá zájem o analýzu sociálních, ekologických, kulturních a psychologických vlivů na zdraví
- do popředí se dostává problematika společenské prevence a posilování zdraví
- důraz se klade na studium zdravého způsobu života a činnosti veřejnosti v péči o zdraví a posilování zdraví
- má postavení nejmohutnější sekce evropských a amerických sociologických asociací
Významné postavení v Evropě má anglická medicínská sociologie reprezentována: G. Scamblerem, M. Morganem, D. Blanem, S. Hillierovou.
V jejich pracích nacházíme historická, teoretická i empirická východiska sociologie medicíny.
V Československu docházelo v druhé polovině šedesátých let k dočasné renesanci sociologie, kdy byla ustanovena i sekce sociologie medicíny při Čs. sociologické společnosti. Pořádala semináře k problematice medicíny, zdravotnictví a sociologie. V časopisech se začaly uveřejňovat články věnované sociologii medicíny. Známe jména tohoto období: V. Tolstoj, J. Kebort, J. Patera, O. Štěpánková aj.
V lednu 1967 se konala na Hrubé Skále vědecká konference k problémům vědeckého řízení zdravotnictví a k otázkám sociologie zdravotnictví. V důsledku politických změn byla pozastavená činnost v této sekci. Po roce 1968 se v oblasti společenských věd znásobila nedůvěra a podezřívavost ke všemu, co nebylo oficiálně proklamováno, nebo nebylo součástí tradičně uznávaných neměnných pravd. Ve spojitosti s personálními změnami a dalšími faktory docházelo i k potlačování individuálních snah o formování a řešení sociologických problémů ve zdravotnictví.
Mezi významné výzkumy lze pokládat systematické výzkumy Gladkého o potřebě zdravotní péče v ambulantních službách, studium zdravého způsobu života, gerontologickou problematiku, studium vlivů sociálních faktorů v pediatrii.
Až po revoluci v roce 1989 nastala možnost trvalé existence a rozvoje sociologie medicíny. Od roku 1990 probíhala přeměna celého zdravotnického systému. V tomto období existují sociálně kulturní systémy, kdy jde o komplex specifických projevů a norem. Jde tedy o komplex úloh, hodnot, stanovisek a zvyků, o otázky autority na základě kompetence, vzory chování. Mění se nejen role a činnosti lékaře a zdravotní sestry, role pacienta a nejvíc vztah lékař-pacient. Společenské změny podstatně ovlivní postoje jedinců k vlastnímu zdraví a péči o něj.
Proces proměny systému péče o zdraví závisí na změnách ve vědomí chování a jednání členů, společnosti. Tyto změny neprobíhají rychle, pokud nemají přesně určený řád.
Sociologie medicíny se snaží najít stěžejní problémy, zkoumat změny v praxi, provádět neustále analýzu sociálních vztahů a hledání dalších východisek k dalšímu vývoji.