Sociologie
3.1.1 Základní socializační činitelé
3.1.1 Základní socializační činitelé
Socializační činitelé jsou důvodem, proč se člověk stává příslušníkem daného společenství, nositelem a přenášečem kultury tohoto společenství. V každém socializačním působení je nutný alespoň jeden socializovaný subjekt a alespoň jeden objekt socializace – činitel této socializace. (Odehnal, 1988) V otázce socializace je třeba zmínit i rozdíl mezi tradiční a moderní společností. Dříve byl celý život prožit v komunitě důvěrně známých lidí bez jakékoli anonymity a sociální kontrola byla v tradiční společnosti všudypřítomná. Diktovala chování člověka od narození až do smrti, ale stanovila mu šance i po ní. Mobilita mezi peklem, očistcem a rájem byla zanedbatelná. (Keller, 2005)
V důsledku průmyslové revoluce, urbanizace došlo především ve velkých městech k rozbití tradičních komunit. Tím se vytvořil prostor pro patologicky nízkou sociální kontrolu. Často dochází k tomu, že člověk poskytující pomoc si není jasně vědom svých motivů. A tak dříve svázané procesy socializace jsou rozštěpeny vzájemnou neznalostí, konkurencí a proto rodina, škola, vrstevníci, masová média vytváří nikoli souběžné, ale naopak protichůdné socializační tlaky. (Keller, 2005)
Zde je nutno podtrhnout fakt, že pokud by v jedné fázi hlavní socializační činitel neplnil svou funkci ve smyslu přínosném pro vhodnou socializaci, nebyla přítomná žádná dostatečná kompenzace tohoto jevu, potom jsou ohroženy všechny fáze následující.
4 základní socializační činitelé:
1. rodina (první sociální skupina, se kterou člověk po narození přichází do styku) problém je u rodičů, kteří nemají hodnoty a neznají normy, tudíž nemají ani co předat – po škole se pak vyžaduje, aby tuto funkci rodiny alespoň částečně suplovala
2. škola (už mateřská škola, popř. jesle)
3. vrstevnické skupiny – ve chvíli (puberta), kdy rodina a škola jako socializační činitel ztrácí ve významu a vrstevníci se mohou stát rozhodující
4. masová komunikace
Rodinu dělíme na funkční, nefunkční; úplnou, neúplnou; homogenní, heterogenní, restaurovanou (znovu vzniklou); primární, sekundární; základní, rozšířenou.
Rodina může mít různé výchovné styly:
- Autoritativní (příkazy, zákazy, tresty, pevná ruka, žádné diskuze, žádná tolerance, strach)
- Demokratický (tolerance, dítě respektuje rodiče, stanované pravidla, dítě vyjadřuje názor, konečné slovo vždy rodič)
- Liberální (sociální frustrace, volná výchova, rodičům je výchova jedno, neexistují pravidla, žádný respekt)
Mezi nevhodné výchovné styly patří:
- Přehnaně autoritativní, liberální styl
- Pedocentrická výchova (dítě středem)
- Hypersenzitivní (hýčkané dítě, často u jedináčků)
- Zavrhující (odstrkující výchova)
- Degradující (podceňuje osobnost dítěte)
- Preferující (více dětí, kde je jeden preferován)
- Perfekcionistická (realizace nenaplněných ambicí rodičů prostřednictvím dítěte)
- Brutální (mlácení, přehnané fyzické tresty)
Mezi vhodné výchovné styly patří:
- Podpora sebevědomí dítěte (rozumná míra)
- Dítě potřebuje v dospělém správný vzor
- Dostatek času na dítě (zájem o koníčky, kamarády)
- Podpora samostatnosti dítěte
- Nepodceňovat, neshazovat, dostatek lásky, bezpečí, všestranný rozvoj
- Umožnit dítěti beze strachu se projevovat