Sociologie
6.1 Fáze nemoci ze sociologického hlediska a vyrovnávání se s ní
6.1 Fáze nemoci ze sociologického hlediska a vyrovnávání se s ní
Při charakterizování jednotlivých fází nemoci vycházíme z psychických procesů, které jsou následkem somatických symptomů nemoci. Role pacienta úzce souvisejí s psychologickými zvláštnostmi, které můžeme pozorovat po celou dobu průběhu nemoci u jedince.
U člověka, který pociťuje změny ve svém zdravotním stavu, začínají probíhat vzájemně propojené procesy, které mohou vést ke změně jeho sociální role.
U jedinců lze pozorovat pokusy o zvládnutí nastupujících změn v organismu praktikami, jež vycházejí z poznatků a samoléčitelských zkušeností v kruhu rodiny, přátel, nebo z informací získaných četbou naučné zdravotnické literatury. Nejčastěji je využívají u „všedních obtíží“ projevující se např. únavou, potíže kloubů a obratlů, zažívající poruchy, nachlazení apod. Většinou užíváme termín „samoléčitelství“, „sebepéče“, „samoléčba“. Samoléčba, laická péče předchází péči profesionální a má dlouhou tradici. Vždy, pokud lidé mohli získat léky považované za „správné“ nebo měli příbuzné, případně sousedy, kteří jim doporučovali „ověřené metody léčby“, byli náchylní spoléhat se především na tyto zdroje (Sokolovska, 1986). Samoléčba existuje a předpokládá, že pacient přebírá část rozhodnutí a jednání, směrující k léčbě. Často se v tomto smyslu využívá termín samomedikace.
Samomedikace je pojem, který byl zaveden do praxe v roce 1963 německým sociologem M. Pflanzem a vyjadřuje laické užívání léků bez předpisů lékaře. Lékaři, kteří samomedikaci podporují, jsou přesvědčeni, že v některých případech se lidé léčí sami a zpravidla žijí zdravěji a mají jiný postoj ke svému zdraví než lidé, kteří se obrací hned na lékaře. Na druhé straně však lékaři tvrdí, že pacient při samoléčení může oddálit správnou diagnózu svých potíží a může promeškat vhodný čas k zahájení správné léčby a tím někdy i naději na záchranu života. (Pflanz, 1963, s. 282)