Sociologie
7.1 Institucionalizace umírání
7.1 Institucionalizace umírání
V minulosti lidé umírali rychle a jejich život nebyl prodlužován terapeutickými zásahy.
Nemocní krátce stonali a rychle umírali. Péče o umírající byla laická. V minulosti šlo v podstatě o sociální akt, při kterém lidé věděli, co je čeká, kdo se kolem umírajícího shromáždí. V péči o umírajícího si rodinní příslušníci s ohledem na tradici rozdělovali pečovatelské role. Kněz, sousedé a rodina poskytovali psychickou podporu v nesnadné životní situaci. Nevýhodou klasického modelu umírání byla nepřítomnost profesionálů. Dlouhá století byla lékařská péče poskytována jen majetným občanům. V 19. století dochází ke kontaktu lékařů s umírajícím.
Vývojem doby dochází k institucionalizaci umírání. Péče o nemocné se přesouvá do nemocnic a nabyla odborného charakteru. Člověk se dostával do neznámého prostředí, psychickou podporu a péči o nejbližší nahrazuje zdravotnický personál. V novém moderním modelu umírání chybí potřebný lidský kontakt a umírání ztrácí charakter sociálního aktu. I když rodina přichází na návštěvu, není dostatečně informována, neví, co má dělat, jak se chovat, co říkat. V současnosti lidé nemají žádnou zkušenost s péčí o umírajícího, a proto rodina předpokládá, že zdravotnický personál - profesionál je tam od toho, aby se o umírajícího postaral.
Moderní péče o umírající přináší odbornou péči a materiální předpoklady důstojného dožití. V 30. letech minulého století se objevují problémy s izolací umírajícího. Někdy převládalo přesvědčení, že je správné zajistit hospitalizovanému, který umírá, potřebný klid, izolovat pacienta tzv. prostorové izolaci tzv. bílou plentou.
Prostorová izolace umírajících znamená sociální zúžení a vyloučení.
Po dlouhé období nebyla umírajícím z hlediska odborného ošetřovatelství věnována speciální pozornost.
Koncem 50. let se začíná otevřeně hovořit o tom, že umírající nemá být izolován, odloučený od rodiny. V tomto období se začíná hovořit o důstojném umírání a důstojné smrti.
Důstojné umírání a důstojná smrt v sobě zahrnují kvalitu poskytované péče, taktéž pacientovo subjektivní hodnocení a prožívání konce svého života. Hledal se znovu charakter sociálního aktu.
Klasickým příkladem nacházení sociálního aktu jsou speciální zařízení pro umírající, tzv. hospice. Původně hospic znamenal útulek, útočiště. Tento termín byl již používán ve středověku pro tzv. domy odpočinku.
Smyslem speciální péče bylo zajistit důstojné umírání. Hospice jsou nepochybně vítaným doplňkovým typem nejrůznějších způsobů péče o umírající.
První hospice byly v Anglii a Americe, později v transformované podobě byly zřizovány v Německu a Rakousku. Po roce 1990 začaly vznikat i v České republice – první hospic byl otevřen v roce 1996 v Červeném Kostelci (Hospic Anežky České). Další hospice byly otevřeny v roce 1998 v Praze, Rajhradě, Plzni a dalších městech.
V ČR proběhlo rozsáhlé šetření pod názvem „Umírání a paliativní péče v ČR“. Výsledky dokazují, že i přes pozitivní změny v posledních desetiletích se velké většině umírajících v ČR stále nedostává odpovídající péče. Výzkum v daném projektu poukázal na:
- naléhavou potřebu zkvalitnění péče o umírající.
- nutnost orientace na umírající v jejich domácím prostředí, spolupráce s rodinou.
- naléhavou potřebu zásadním způsobem zlepšit péči o umírající ve zdravotnických a sociálních zařízeních.
Návrhy pro zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné a umírající v ČR:
- vzdělávání zdravotníků a pečujících osob
- působení na odbornou veřejnost
- podpora inovačních místních projektů
- rozvoj domácí paliativní péče
- využití osvědčených postupů ze zahraničí
- soustavná popularizace tématu o umírání
Dalšímu rozvoji hospicové péče v ČR stále brání komplex legislativních, ekonomických, politických a společenských překážek.