Teorie_osetrovatelstvi

2.2.8 Medicína ve 20. století

2.2.8 Medicína ve 20. století
 
  
Vstup medicíny do 20. století se nesl v znamení optimistického očekávání vítězství nad mnohými chorobami.
Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se podaří choroby nejen diagnostikovat, ale také úspěšně léčit. I když další
roky postupně naplňovaly naděje v oblasti prevence, diagnostiky a léčby chorob, pokrok a úspěchy se rodily
obtížněji, než se původně předpokládalo. Koncem století překvapila odbornou i laickou veřejnost nová smrtelná
choroba - AIDS
.
 
Důležité objevy a osobnosti první poloviny 20. století:
- vídeňský lékař Karl Landsteinerom objevil r. 1901 krevní skupiny, které potvrdil r. 1907 český psychiatr
Jan Jánský
a zavedl označení krevních skupin.

- vývoj imunologie posunul objev anafylaktického šoku francouzským fyziologem Charlesem Richetem
r. 1902 a alergie vídeňským pediatrem Clemensem Pirquetem r. 1907.

- v oblasti kardiologie německý patolog Ludwig Aschoff objevil (r. 1906) převodový systém srdce, holandský fyziolog Willem Einthoven objevil metodu záznamu činnosti srdce (ekg); v r. 1929 Werner Forssmann informoval, jak si sám zavedl tenkou gumovou hadičku přes ramenní žílu do srdce, a tak zavedl katetrizační vyšetření srdce, které spolu
s kontrastním médiem a rtg vyšetřením (r. 1931 jodid sodný) výrazně přispěly k diagnostikování hlavně vrozených,
ale i získaných vad srdce.

- v boji proti smrtelným infekčním chorobám se vedle séroterapie rozvíjela aktivní imunizace (r. 1913 očkování proti záškrtu, r. 1924 Albert Calmett a Camilie Guérin, francouzští bakteriologové, vyvinuli účinnou očkovací látku proti tuberkulóze); frankfurtský sérolog Paul Erhlich (r. 1910) objevil velmi účinný prostředek proti původci syfilis arzén vyráběný jako Salvarsan; skotský lékař Alexandr Fleming (r. 1928) objevil antibakteriový účinek plísně Penicillium notatum, a tím otevřel éru antibiotik, která zejména v druhé polovině 20. století rozhodným způsobem ovlivnila léčbu infekčních chorob; německý chemik Gerhard Domagk (r. 1935) zavedl do léčby bakteriových infekcí sulfonamidy (začátek vývoje chemoterapie) a americký mikrobiolog Selman Abraham Waksman izoloval r. 1944
streptomycin
- antibiotikum proti tuberkulóze.

- americký biolog Thomas Morgan (r. 1919) zformuloval genovou teorii dědičných chorob. Revoluční posun genetiky nastal až v druhé polovině 20. století na základě elektronové mikroskopie, molekulární biologie a analýzy DNA.

- objevy hormonů, nejdříve adrenalinu, ale především inzulínu (kanadský fyziolog Frederik Banting a medik Charles Best, r. 1921) zásadně ovlivnily léčbu cukrovky.
 
Skutečné převratné změny ve zdravotní péči se staly v druhé polovině 20. století v oblastech:
1. organizace a řízení:
- rozvoj veřejného zdravotnictví,
- vývoj systémů zdravotnické péče,
- vývoj systémů sociální péče - sociální a zdravotní pojištění,
- regulace zdravotní péče legislativními prostředky,
 
2. etiopatologie, diagnostika a léčba chorob:
- podat přehledný popis těchto změn není úplně možné,
- jejich hlavními faktory bylo využití technické revoluce při konstrukci nových diagnostických a léčebných
  přístrojů,
- výsledky, které se dosáhly především v genetice a imunologii.
Jak se ukázalo, tvoří dominantní determinanty zdraví a chorob v závislosti na endogenních a exogenních faktorech.
 
Největší rozvoj se zaznamenal především v těchto oblastech:
- v oblasti diagnostických a terapeutických technologií v laboratorní a klinické medicíně. Je nutné upozornit na rozvoj zobrazovacích metod jako je:
  • sonografie - dvojrozměrný obraz dítěte v těle matky popsal r. 1958 britský gynekolog Ian Donald. Sonografie se později zdokonalila a rozšířila o trojrozměrný obraz orgánů a barevný průtok krve
    na dopplerovském principu;
  • počítačová tomografie - r. 1973 na základě práce britského elektrotechnického inženýra Godfrea
    N. Hounsfielda
    se pomocí počítače dají lépe rozlišit velmi malé kontrasty při prosvícení těla rentgenovou lampou;
  • nukleární magnetická rezonance, kterou popsal r. 1972 americký chemik Paul Christiane Lauterbur, bez rentgenového záření nabízí od r. 1982 nejen obrazy orgánů, ale umožňuje vyšetřit také některé jejich funkce apod.,
- v oblasti imunologie - rozpoznání mechanismů obranného systému lidského organismu:
  • francouzský hematolog J. Dausset objevil histokompatibilní systém (HLA antigen r. 1958);
  • izolace interferonu, látky zpomalující rozmnožování virů - angličtí virologové A. Isacs a J. Lidemann
    (r. 1957);
  • objasnění klíčového významu thymu (brzlíku) při řízení imunity - australský imunolog J. Miller (r. 1961;
  • rozpoznání struktury protilátek - americký imunolog G. M. Edelman a Angličan R. R. Porter (r. 1965);
  • rozpoznání monoklonových protilátek - německý imunolog G. J. Kohler a Argentinec César Milstein            (r. 1975).      
     
Z uvedeného vyplývá, že infekční onemocnění nepředstavují v současnosti uzavřenou kapitolu, jako se předpokládalo v sedmdesátých letech. Ostatní vývoj pravděpodobně navždy zničil iluzi definitivního  vítězství
nad infekčními chorobami, i dnes jsou hrozbou bioterorizmu.

Tyto, ale i další objevy umožnily také úspěšný rozvoj transplantace různých orgánů, pochopení
imuno-patomechanismů systémových chorob, sepse apod. K výraznému úspěchu tohoto období patří imunizační program, kterým se podařilo významně ovlivnit výskyt mnohých infekčních chorob - tetanu, záškrtu apod.
Například epidemie dětské obrny přerušila očkování, který zavedl americký virolog Jonas E. Salk r. 1954. Vakcína obsahovala mrtvý virus. Boj proti dětské obrně definitivně ukončil Albert Bruce Sabin (americký virolog). Vyrobil živou vakcínu s oslabenými viry, které nezpůsobují onemocnění, a která se podává perorálně.
 
V oblasti genetiky některé významné objevy:
  • objev dvouvláknové struktury deoxyribonukleové kyseliny (DNA - r. 1953 anglický molekulární biolog Francis H. Crick a jeho americký kolega James D. Watson). Dvouvláknová struktura tvoří základ modelové struktury chromozómů, přičemž geny jsou v tomto modelu úseky jejich vláken. Tento objev vedl
    k rozhodujícímu obratu humánní genetiky k molekulární biologii a biochemii;
 
  • popis normálního počtu chromozómů v lidské tělové buňce r. 1956 genetici Joe H. Tjio a Albert Levan. Později analýzy chromosomů ukázaly, že jejich anomálie jsou příčinou vrozených chyb, např. r. 1958 francouzští výzkumníci J. Lejeune, M. Gautier a R. Turpin zjistili, že příčinou Downova syndromu je nadpočetný chromoson 21;
 
  • objev regulačních genů - francouzští genetici F. Jacob, A. Lwoff a J. L. Monov r. 1960, tyto geny urychlují, nebo zpomalují vývoj organických látek a jejich odlišení od struktury genů, které řídí tuto stavbu;
 
  • objasnění genetického kódu a jeho funkce v procesu biosyntézy bílkovin r. 1968 R. W. Holley, H. G. Khoran a M. W. Nirenberg na základě nových laboratorních metod (např. analýza DNK v druhé polovině 70. let) vedlo k rozsáhlému mapování genů na chromosomech s určováním jejich kauzálního vztahu k některým chorobám (např. gen pro cystickou fibrózu na dlouhém rameni chromosomu 7 apod.). 
    Pro genové mapování znamenal velký přínos mezinárodní výzkumný projekt Human Genome Project,
    který se začal realizovat r. 1991 a ukončil se r. 2003;
 
  • rozvoj genového inženýrství umožnil hromadnou výrobu hormonů např. inzulínu - r. 1978 Keiichi Itakura a spolupracovníci ze City of Hope National Medical Centre v Los Angeles. Inzulín uvedla na trh
    roku 1982 společnost Eli Lilly jako Humulín;
 
  • genovou technologií transplantovali američtí genoví inženýři R. D. Palmiter a R. M. Evans r. 1982. Vznikla tzv. transgenová myš. Vyvrcholením genové technologie je klonování - možnost vytvoření identických kopií molekul a buněk, které se využívají na zkoumání buněk a genů. Na základě těchto výzkumů potom mohl Capbell a spolupracovníci (r. 1996) vytvořit identického živočicha - ovci Dolly. Metody klonování jsou velkým příslibem při chovu dobytka a rostlinné výrobě (zušlechťování), ve farmaceutické výrobě a v oblasti regenerace, transplantace a terapie v humánní medicíně. Klonování je současně hrozbou pro možné zneužití při vytváření nových lidských jedinců s nepředstavitelnými morálními, sociálními, ekonomickými
    a medicínskými následky.

Ve stejném období však pro medicínu vznikly nové problémy, především se stárnutím populace (zvýšení počtu chronicky nemocných, neléčitelných chorob apod.) vznikem nových chorob.
Jde především o:
 
  • syndrom získané imunitní nedostatečnosti (Acquired Immune Deficiency syndrome - AIDS). Virového původce určil virolog L. Montagnier (Francie) a R. Gall (USA) r. 1983. Jde o novou pandemii, která pro
    svůj charakter a rozsah nemá v historii lidstva obdobu;
 
  • prionózy, název prion zavedl americký neurolog a biochemik Stanley B. Prusiner r. 1982. Jde o proteinové infekční částice, které jsou podstatně jednodušší než viry. Normálně se vyskytují v buňkách nervového systému, mohou se však měnit na patologickou formu, která vede k degeneraci neuronů a vzniku přenosných degenerativních chorob. Nejznámější chorobou tohoto typu je tzv. Klusavka ovcí a koz
    a encefalopatie (BSE) hovězího dobytka (krav), která se může přenést na člověka po konzumaci především některých částí hovězího masa. U lidí do této kategorie patří např. KURU, Creutzfeldtova-Jakobova choroba a jiné;
 
  • závažný akutní respirační syndrom (Sever Acute Respiratory Syndrome - SARS). První případy se vyskytly začátkem r. 2003 v Číně Hong Kongu, Singapúru a Vietnamu. Jde o virovou infekci, kterou dodnes neumíme účinně léčit.