Teorie_osetrovatelstvi
2.3.1 Počátky ošetřovatelství
2.3.1 Počátky ošetřovatelství
Primitivní život obyvatel v nejstarších dobách provázely různé choroby a epidemie. Proti nemocem se využívaly zkušenosti z pozorování účinku bylin, vody a slunce na lidský organismus a předávaly se dalším generacím.
Poté, když se na naše území dostalo křesťanství, stalo se i opatrování nemocných součástí medicíny. Primitivní lidé nechápali příčiny nemocí, a tak první léčebné praxe vycházely z přesvědčení, že kouzla mohou zabránit vzniku nemocí.
Poté, když se na naše území dostalo křesťanství, stalo se i opatrování nemocných součástí medicíny. Primitivní lidé nechápali příčiny nemocí, a tak první léčebné praxe vycházely z přesvědčení, že kouzla mohou zabránit vzniku nemocí.
Na potlačení nemoci nebo její léčení vyvinuli šamani různé rituály. V terapii se nejvíce používala rostlinná léčiva
a masáže. Lidé věřili, že je napadají zlí duchové a způsobují nemoc. Snažili se duchy udobřit a nabádat je, aby opustili těla nemocných, nebo se pokoušeli zabránit jejich působení.
a masáže. Lidé věřili, že je napadají zlí duchové a způsobují nemoc. Snažili se duchy udobřit a nabádat je, aby opustili těla nemocných, nebo se pokoušeli zabránit jejich působení.
Později přicházeli nemocní do chrámů, kde se modlili kněží za jejich vyléčení nebo pomáhali usmiřovat rozhněvané bohy - původce nemocí. Kněží tak vedli do povědomí jako kněží-lékaři. Ošetřovatelská péče v domácnostech byla poskytována matkami nebo jinými členy domácnosti a otroky.
Rozhodující vliv na rozvoj medicíny v Evropě měla starořecká medicína, jejíž počátky spadají do 2. tisíciletí př. n. l. Asklepios, který pravděpodobně působil v Thesálii, měl mimořádné léčitelské schopnosti, uměl křísit mrtvé. Později byl uznáván jako ,,bůh medicíny”.
Asklepios měl podle pověsti dvě dcery, Hygieiu (bohyni zdraví) a Panaceiu (bohyni léčiv). A Epitauru byl vystaven chrám zasvěcený Asklepiovi a okolo něj vzniklo centrum medicíny. Hipokrates, ,,otec medicíny”, autor typologie, učitel autorů lékařské přísahy nesoucí jeho jméno, žil v 5. a 4. stol. př. n. l. Mezi nejznámější osobnosti starořecké medicíny patřil i Galénos (3. a 2. stol. př. n. l.), jehož díla ovlivnila medicínu po mnoho století.
Také islám, založený na oddanosti člověka bohu, nabádal lidi k touze po poznání. Islám vytvořil množství mystických filosofií, z nichž mnohé odrážely myšlenky přijaté z dobytých území včetně řeckých lékařských spisů z knihovny
v Alexandrii. V průběhu několika staletí po smrti proroka Mohameda byl Islám v čele medicínských znalostí.
v Alexandrii. V průběhu několika staletí po smrti proroka Mohameda byl Islám v čele medicínských znalostí.
Arabové přejali a upravili metody Hippokrata a Galéna a dále rozvíjeli nauku o příznacích onemocnění. O pacienty
v primitivních špitálech pečovali sluhové pod dohledem lékařů. Dva lékaři, Rhazes (850-923) a Avicenna (980-1036)
se zapsali do dějin lékařství a filosofie. Nejvýznamnějším představitelem byl Abú alí ibn Sína žijící na přelomu
10. a 11. století (známý pod polatinštěným jménem Avicena). Napsal pětisvazkovou lékařskou encyklopedii přeloženou koncem 12. století do latiny jako ,,Kánon lékařství”, který ovlivnil medicínské myšlení celé středověké Evropy a stal se jedním z předních autorit. Vycházel sice z Galena, ale zdůrazňoval především význam praktické zkušenosti lékaře. Arabové měli i velký smysl pro zdravotnickou problematiku. Na rozdíl od většiny nemocnic křesťanské Evropy byli nemocní v arabských nemocnicích ošetřováni vzdělanými lékaři. Měli také podrobné a dobré hygienické zásady, které se opíraly o Korán. Jejich díla byla později přeložena do latiny a obohatila medicínu západní Evropy.
v primitivních špitálech pečovali sluhové pod dohledem lékařů. Dva lékaři, Rhazes (850-923) a Avicenna (980-1036)
se zapsali do dějin lékařství a filosofie. Nejvýznamnějším představitelem byl Abú alí ibn Sína žijící na přelomu
10. a 11. století (známý pod polatinštěným jménem Avicena). Napsal pětisvazkovou lékařskou encyklopedii přeloženou koncem 12. století do latiny jako ,,Kánon lékařství”, který ovlivnil medicínské myšlení celé středověké Evropy a stal se jedním z předních autorit. Vycházel sice z Galena, ale zdůrazňoval především význam praktické zkušenosti lékaře. Arabové měli i velký smysl pro zdravotnickou problematiku. Na rozdíl od většiny nemocnic křesťanské Evropy byli nemocní v arabských nemocnicích ošetřováni vzdělanými lékaři. Měli také podrobné a dobré hygienické zásady, které se opíraly o Korán. Jejich díla byla později přeložena do latiny a obohatila medicínu západní Evropy.
Křesťanská víra v to, že služba člověka je vlastně službou Bohu, vedla v 1. stol. n. l. mnoho dobročinných osob
k tomu, aby navštěvovaly a ošetřovaly nemocné.
k tomu, aby navštěvovaly a ošetřovaly nemocné.
Křesťansky pojaté milosrdenství se realizovalo v zakládání nemocnic, jež se měly starat o nemocné poutníky,
o staré, chudé a nemocné. Tyto špitály však neposkytovaly vlastní léčebnou péči. Speciálními zařízeními byla jen
tzv. leprosária, do nichž byli soustřeďováni malomocní. V raném středověku byli nemocní vyobcováni ze společnosti, museli se odívat do zvláštních šatů, aby byli dobře rozeznatelní, nosit rukavic a dřevěnou klapačku, kterou hlasitě ohlašovali svůj příchod.
o staré, chudé a nemocné. Tyto špitály však neposkytovaly vlastní léčebnou péči. Speciálními zařízeními byla jen
tzv. leprosária, do nichž byli soustřeďováni malomocní. V raném středověku byli nemocní vyobcováni ze společnosti, museli se odívat do zvláštních šatů, aby byli dobře rozeznatelní, nosit rukavic a dřevěnou klapačku, kterou hlasitě ohlašovali svůj příchod.
Ve 4. stol. začaly pro tyto účely vznikat první kláštery a mnoho příslušnic římských vysokých společenských vrstev
se zapojilo do péče o nemocné lidi. Mezi nejznámější patří Fabioloa, která podle sv. Jeroma (340-420) založila první špitál v Římě.
se zapojilo do péče o nemocné lidi. Mezi nejznámější patří Fabioloa, která podle sv. Jeroma (340-420) založila první špitál v Římě.
Po dalších několik staletí zakládaly církevní řády v mnoha zemích mužské i ženské kláštery, v nichž mniši a jeptišky ošetřovali tělesně i duševně nemocné. V jejich činnosti (poskytování útulku, stravy, další fyzické péče a duchovní podpory) je již možné rozeznat první pokusy a uspokojení tělesných, psychických i sociálních potřeb člověka.
Zatímco katolická církev orientovala nové církevní řády k poskytování péče potřebným lidem převážně v klášterech a špitálech, protestantská církev se zaměřovala na pomoc jedince v rodině a komunitě.
V 17. století v Paříži zásluhou sv. Vincenta a Louise de Gras, jedné z mnoha bohatých dam, které se zapojily
do ošetřovatelství, založen řád Charitativních sester. Těmto sestrám pomáhaly venkovské dívky, které byly cvičeny
v domácím ošetřovatelství a základních ošetřovatelských dovednostech. Kromě toho měly také přednášky z etiky.
V roce 1656 měly charitativní sestry již 40 domů, kde pečovaly o nalezence a duševně choré. Ošetřovaly nemocné
také v jejich domovech a na bojištích.
O nemocné se v protestantských zemích staraly zejména diakonky. Diakonky pečovaly o lidi v jejich domech,
v komunitě a na požádání i v nemocnicích.
v komunitě a na požádání i v nemocnicích.
V roce 1822 založil mladý luteránský pastor Theodor Fliedner se svojí ženou nemocnici v Německu, Kaiserworthu. Diakonky prošly teoretickou i praktickou průpravou vedenou lékařem a musely složit zkoušku z farmacie.
V roce 1864 již existovalo 1600 diakonek soustředěných v 32 mateřincích. Za svou práci nedostávaly žádné peníze, ale bylo postaráno o jejich základní potřeby, a to i ve stáří.
Křesťanské církve měly významný vliv na rozvoj zdravotní péče. Na jedné straně měly soucit s člověkem v nouzi,
a na druhé straně však věřily, že tento život je pouze přechodný, přípravou na život posmrtný. Byli přesvědčeni,
že léčení je v rukou boha, a lidé si mají pomoci především modlitbou a vírou. Proto církev nejen nepodporovala,
ale někdy dokonce přísně trestala (jako hřích) zkoumání procesů probíhajících v lidském těle a hledání příčin nemocí. Vlivem hladomorů, válek, nemocí a nebezpečí spojené s porodem, se lidé většinou dožívali kratšího věku. Tradiční ,,léčitele”, kteří používali rostliny nebo jiné metody léčení, někdy církve označovaly za čarodějnice a pronásledovaly
je, či dokonce popravovaly. Duševně nemocní lidé byli často považováni za posedlé ďáblem a bylo s nimi nelidsky zacházeno.
a na druhé straně však věřily, že tento život je pouze přechodný, přípravou na život posmrtný. Byli přesvědčeni,
že léčení je v rukou boha, a lidé si mají pomoci především modlitbou a vírou. Proto církev nejen nepodporovala,
ale někdy dokonce přísně trestala (jako hřích) zkoumání procesů probíhajících v lidském těle a hledání příčin nemocí. Vlivem hladomorů, válek, nemocí a nebezpečí spojené s porodem, se lidé většinou dožívali kratšího věku. Tradiční ,,léčitele”, kteří používali rostliny nebo jiné metody léčení, někdy církve označovaly za čarodějnice a pronásledovaly
je, či dokonce popravovaly. Duševně nemocní lidé byli často považováni za posedlé ďáblem a bylo s nimi nelidsky zacházeno.
Hippokrates (460-370 př. n. l.)
Galenos (asi 131-200 n. l.)