Teorie_osetrovatelstvi

2.3.3 Kvalitativní změny v ošetřování nemocných

2.3.3 Kvalitativní změny v ošetřování nemocných
 
  
Války měly vždy velký vliv na rozvoj ošetřovatelství. Velké množství vojáků, hromadné infekce v důsledku špatných hygienických podmínek lazaretů a nedostatečných znalostí zdravotnického personálu, vyvolávaly zvýšenou potřebu lékařské a ošetřovatelské péče. Často bylo více vojáků zabito nemocí než nepřítelem.

Ve středověku se o nemocné a raněné na bojišti starali otroci. Římané při svém imperativním tažení Evropou stavěli velké, dobře organizované lazarety, v nichž pečovali o nemocné a zraněné vojáky v době pobytu v zahraničí.

Náboženské války (křižácké výpravy), vedené v letech 1095-1121 západními Evropany proti muslimům za účelem znovuzískání Svaté země, vedly k vytvoření dobře organizovaných vojenských ošetřovatelských řádů, které pečovaly o křižáky. Cíle těchto řádů byly jak náboženské tak vojenské. Kombinovaly náboženské prvky (ošetřovatelství jako poslání) s vojenskými způsoby (přísná pravidla a vojenská hierarchie ošetřovatelství), které se promítly do způsobů ošetřování v pozdějších dobách.
Mezi nejznámější vojenské ošetřovatelské řády patřili Rytíři Špitálníci sv. Jana Jeruzaléma, Rytíři sv. Lazara
a Teutonští rytíři.
  Tyto řády vybudovaly mnoho lazaretů, v nichž byli ošetřováni nejen vojáci, ale i poutníci, kteří onemocněli na cestě do Svaté země.

Mnoho ošetřovatelských tradic má původ ve vojenském ošetřovatelství, které se datuje od dob svatých válek.
Patří sem přísná morálka, vizity s lékaři, a způsob uspořádání ošetřovatelských jednotek s velkými pokoji
pro lehčí pacienty, postranními pokoji pro vážnější pacienty a boxy pro pacienty v kritickém stavu.
 
Změny v kvalitě opatrovnictví se přisuzují období Krymské války (1854-1856). Myšlenku uplatnit na bojišti ženy jako ošetřovatelky, prosadil Nikolaj I. Pirogov (1810-1881), ruský chirurg, který vyškolil třicet ruských dobrovolných ošetřovatelek pro ruskou frontu na Krymu v roce 1854. Důraz při školení kladl především na dodržování hygienických zásad, čímž se snažil předcházet epidemiím infekčních chorob, které způsobovaly větší ztráty na životech než válečná zranění.
 
Další významný vliv na péči o poraněné vojáky měl Henri Dunnant, švýcarský kupec, který se náhodou ocitl na bojišti u Solferina po bitvě mezi francouzskou a rakouskou armádou v roce 1859. Byl tak rozrušen utrpením zraněných
a umírajících vojáků, že se sám pokusil poskytnout jim nějakou péči. Tato zkušenost ho bolestivě ovlivnila.
Navrhl plán, jak postupovat při podobných událostech v budoucnosti, které zahrnoval spolupráci civilního obyvatelstva.
Dunnantovo úsilí vedlo nakonec k založení mezinárodní organizace Červeného kříže v Ženevě roku 1864. Dnes se organizace Červeného kříže sjednocené pod mezinárodní organizací starají o lidi postižené válkou, ale i o oběti
záplav, hladomorů, zemětřesení a jiných podobných událostí.