Teorie_osetrovatelstvi

1.4.1 České ošetřovatelské školy

1.4.1 České ošetřovatelské školy
 
  
První česká ošetřovatelská škola
Práce Florence Nightingalové výrazně ovlivnila rozvoj ošetřovatelství v Rakousku-Uhersku. První ošetřovatelská škola vznikla již v roce 1874 v Rakousku-Uhersku, a to v Praze. Byla to škola česká. Její existenci značně ovlivnila česká spisovatelka Karolina Světlá, která stála v čele ženského hnutí, a byla horlivou vlastenkou a zastánkyní ženských práv.
V této české škole se ošetřovatelky odborně vzdělávaly v teorii a praxi pod vedením českých lékařů, zpravidla učitelů
na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Délka jednoho kurzu byla zpravidla několik měsíců. Jen menší část absolventek však skutečně předpokládala, že bude prakticky provádět ošetřovatelskou péči jako svoje zaměstnání. Více než polovina frekventantek tvořily měšťanské dámy shromážděné kolem Ženského výrobního spolku, které ve studiu na ošetřovatelské škole především oceňovaly možnost vzdělávat se a tak se společensky alespoň částečně vyrovnat mužům. Škola neměla dlouhého trvání a po osmi kurzech pravděpodobně z národních a finančních důvodů, zanikla. Přesto je třeba ocenit, že
to byla první ošetřovatelská škola na území Rakouska-Uherska a do jisté míry ovlivnila rozvoj ošetřovatelství ve střední Evropě již tím, že poukázala na potřebu systematického vzdělávání sester pro stále náročnější ošetřovatelskou činnost.
I když zanedlouho po té vznikla ošetřovatelská škola ve Vídni (Rudolfinerhaus, 1882), v českých zemích si po mnoho let každá klinika zacvičovala sestry sama.

V soukromých službách a v domácnostech ošetřovaly nemocné laické sestry Červeného kříže a řádové sestry. Opatrovnická činnost se postupně začala proměňovat v ošetřovatelskou. Ženám zabývajícím se ošetřovatelstvím byla oporou - Kniha o ošetřování nemocných od Florence Nightingalové, která u nás vyšla v překladu Paulíny Králové v roce 1874. Absolventky první české ošetřovatelské školy pracovaly jako ošetřovatelky v domácnosti.
Pro nemocniční službu byly ošetřovatelky vychovávány přímo v nemocnicích formou tzv. vyučení. Celý kurz byl zakončen zkouškou a absolventky obdržely diplom.
 
Česká zemská škola pro ošetřování nemocných
V květnu 1914 vyšlo nařízení rakouského ministerstva vnitra č. 139 o ošetřování nemocných provozovaném z povolání. Nařízení legalizovalo zřizování ošetřovatelských škol a stanovilo rámcově jejich organizační strukturu a obsahovou náplň. Jednou z nejdůležitějších zásad nařízení bylo, že ošetřovatelská škola může být zřízena jen při nemocnici, která zajistí praktickou výuku žákyň v nejdůležitějších oborech.

K otevření nové - České (zemské) školy pro ošetřování nemocných při Všeobecné nemocnici v Praze došlo až během
1. světové války v roce 1916.
Škola zůstala v činnosti i po skončení války v nově vzniklém Československu a stala se vzorem pro další české civilní i řádové ošetřovatelské školy, které se postupně na území mladé republiky začaly otvírat.
Škola měla vysokou odbornou úroveň. K jejímu vybudování byly v roce 1918 pozvány do Prahy tři zkušené americké sestry (v čele s Miss Parsons), které vypracovaly koncepci teoretické i praktické výuky a postupně zacvičily pro práci sester
učitelek-instruktorek praktického vyučování první absolventky této školy.
První českou ředitelkou školy se stala v roce 1923 Sylva Macharová, jedna z mála vzdělaných českých sester, která se pro sesterské povolání připravovala v ošetřovatelské škole ve Vídni (v Rudolfinehausu). První kurzy absolvovalo každoročně okolo 10-15 diplomovaných ošetřovatelek, a tak ještě po dlouhou dobu vedle sebe pracovaly v nemocnici vedle řádových sester dvě kategorie civilního ošetřovatelského personálu: diplomované ošetřovatelky - absolventky ošetřovatelské školy a pomocné ošetřovatelky zacvičené na nemocničním oddělení. Sociální postavení obou kategorií bylo velmi nízké. Zejména pomocné ošetřovatelky měly velmi nízké platy, bydlely přímo na pokojích nemocných.