Teorie_osetrovatelstvi
2.2.6 Medicína v 18. století
2.2.6 Medicína v 18. století
Rozvoj medicíny v 18. století ovlivnilo osvícenství, které vycházelo z bezmezné důvěry v možnosti rozumu a vědy. Navazovalo na myšlenky renesance a humanismu a ve vědě si vytýčilo cíl poznat a ovládnout přírodu. V medicíně vznikly a osamostatnily se nové obory: fyziologie jako věda o činnosti zdravého organismu, dětské, kožní, oční, zubní, ušní, soudní, válečné lékařství apod. Také porodnictví a chirurgie dostává nové možnosti, zejména zdokonalením své výuky. Velký rozvoj zaznamenalo především interní lékařství.
Významně se změnila výchova lékaře. Základním znakem nového přístupu byla výuka u lůžka nemocného
v nemocnici. Od r. 1714 Boerhaave (holandský lékař a chemik) organizoval v nemocnici svaté Cecílie klinickou
výuku u lůžka nemocného. K dispozici měl dvanáct lůžek (šest pro ženy a šest pro muže) a dvakrát týdně u nich vyučoval studenty. Seznámil je s jednotlivými pacienty a příznaky jejich nemoci, popsal průběh choroby, diagnózu
a léčení. Tento přístup se brzy proslavil v celé Evropě jako vzor praktické výuky lékařství. Klinická pozorování se porovnávala s pitevními nálezy, čímž se instruktivní účinek vyučování výrazně zvýšil.
v nemocnici. Od r. 1714 Boerhaave (holandský lékař a chemik) organizoval v nemocnici svaté Cecílie klinickou
výuku u lůžka nemocného. K dispozici měl dvanáct lůžek (šest pro ženy a šest pro muže) a dvakrát týdně u nich vyučoval studenty. Seznámil je s jednotlivými pacienty a příznaky jejich nemoci, popsal průběh choroby, diagnózu
a léčení. Tento přístup se brzy proslavil v celé Evropě jako vzor praktické výuky lékařství. Klinická pozorování se porovnávala s pitevními nálezy, čímž se instruktivní účinek vyučování výrazně zvýšil.
Významné změny nastaly v organizaci zdravotnické péče. Vlády států si začaly uvědomovat, že nemohou déle ponechávat péči o zdraví občanů a boj proti nákazám náhodě, nebo činnosti léčitelů a kontrolovat jejich činnost
na základě povolovacích zkoušek. Na konci století se začala formovat také nauka o veřejném zdravotnictví,
o čem svědčí také kniha Johanna Petra Franka (1779-1872) Systém všeobecné zdravotní policie.
na základě povolovacích zkoušek. Na konci století se začala formovat také nauka o veřejném zdravotnictví,
o čem svědčí také kniha Johanna Petra Franka (1779-1872) Systém všeobecné zdravotní policie.
V 18. století se mění péče o duševně nemocné, jejichž osud patří mezi nejsmutnější stránky vývoje evropské civilizace. Klidné duševně nemocné přijímaly do péče obyčejné klášterní špitály. Hrozný osud měli neklidní duševně nemocní, které zavírali, drželi v poutech, v nehygienických podmínkách. Jediným léčebným prostředkem byly karabáče
a studená voda. První oddělení pro duševně nemocné vznikla ve Francii a stala se vzorem také pro jiné země.
Od řetězů osvobodil tyto nemocné Philippe Pinel (1745-1795), který odmítl potrestat duševně nemocné a tvrdil,
že si zasluhují ohled, přátelský přístup a pochopení. Odmítal trestání, kterému byli vystaveni, a podle něho měla přispět k zlepšení jejich stavu přiměřeně lehká a smysluplná práce a slova útěchy.
a studená voda. První oddělení pro duševně nemocné vznikla ve Francii a stala se vzorem také pro jiné země.
Od řetězů osvobodil tyto nemocné Philippe Pinel (1745-1795), který odmítl potrestat duševně nemocné a tvrdil,
že si zasluhují ohled, přátelský přístup a pochopení. Odmítal trestání, kterému byli vystaveni, a podle něho měla přispět k zlepšení jejich stavu přiměřeně lehká a smysluplná práce a slova útěchy.
Samostatné ústavy pro duševně choré se objevily r. 1751 v Londýně, r. 1776 v Novgorodě, r. 1784 ve Vídni, r. 1790
v Praze. Řeholní řád sv. Alžběty zřídil v Praze Na Slupi r. 1722 nemocnici určenou původně pro ženy. V ní byla vyhrazena místa pro ošetřování klidných duševně chorých žen. Pro duševně choré kněze bylo r. 1783 na pokyn císaře Josefa II. zřízeno oddělení v nemocnici Milosrdných bratří, a od r. 1784 byla duševně chorým mužům vyhrazena celá špitální budova u sv. Bartoloměje. Když byl v r. 1789 zřízen na Karlově chorobinec jako náhrada zrušených klášterních špitálů, bylo v něm rovněž oddělení pro klidné duševně choré staré muže a ženy.
v Praze. Řeholní řád sv. Alžběty zřídil v Praze Na Slupi r. 1722 nemocnici určenou původně pro ženy. V ní byla vyhrazena místa pro ošetřování klidných duševně chorých žen. Pro duševně choré kněze bylo r. 1783 na pokyn císaře Josefa II. zřízeno oddělení v nemocnici Milosrdných bratří, a od r. 1784 byla duševně chorým mužům vyhrazena celá špitální budova u sv. Bartoloměje. Když byl v r. 1789 zřízen na Karlově chorobinec jako náhrada zrušených klášterních špitálů, bylo v něm rovněž oddělení pro klidné duševně choré staré muže a ženy.
V Čechách byl první samostatný ústav pro duševně choré otevřen až 1. listopadu 1790 v rámci pražské Všeobecné nemocnice (dnes slouží jako administrativní budova fakultní nemocnice na Karlově náměstí).
Vznikl vědní obor chirurgie. Založením Královské chirurgické akademie v Paříži (r. 1731) se lékaři-chirurgové jasně oddělili od řemeslných chirurgů (ranhojiči, lazebníci a holiči), kteří nebyli lékaři. Řemeslní chirurgové byli uznání jako léčitelé. Akademicky vzdělaní chirurgové byli považováni za lékaře (medici, physici), ačkoliv byli podle medicínského zařazení v 18. století - vedle lékařů, lékárníků a porodních bab - státními autorizovanými zdravotníky. Postavení ranhojičů upravili Habsburkové v rámci tereziánských reforem Generálním zdravotním pardonem (r. 1753) a Říšským zdravotním pardonem (r. 1770). Měli oprávnění léčit téměř všechny nemoci a zranění, s výjimkou vnitřních nemocí
a jejich léčení pomocí léků. Ranhojič musel mít výuční list a osvědčení o zkoušce. Teprve potom mohl vykonávat ranhojičskou živnost. Byla mu přidělena oblast a mohl zaměstnávat několik tovaryšů a dva učně. Byl organizován
v cechu ranhojičů. Od r. 1776 směli ranhojiči provozovat drobnou chirurgii jako živnost, těžká poranění mohli ošetřovat jen za přítomnosti aprobovaného lékaře. Provozovali oční, krční, nosní a ušní lékařství, chirurgii, urologii, ortopedii, dermatologii, zubní a soudní lékařství. Jejich význam pro zdravotní péči lidu nebyl doceněn.
a jejich léčení pomocí léků. Ranhojič musel mít výuční list a osvědčení o zkoušce. Teprve potom mohl vykonávat ranhojičskou živnost. Byla mu přidělena oblast a mohl zaměstnávat několik tovaryšů a dva učně. Byl organizován
v cechu ranhojičů. Od r. 1776 směli ranhojiči provozovat drobnou chirurgii jako živnost, těžká poranění mohli ošetřovat jen za přítomnosti aprobovaného lékaře. Provozovali oční, krční, nosní a ušní lékařství, chirurgii, urologii, ortopedii, dermatologii, zubní a soudní lékařství. Jejich význam pro zdravotní péči lidu nebyl doceněn.
Chirurgie se stává vědou. Vzniká nauka o obvazování a o technice ošetřování. Prosazovaly se nové operační nástroje a chirurgické metody (u léčby šedého zákalu, tracheostomie, amputace).
V r. 1630 vzniklo první porodnické oddělení v pařížské nemocnici (Hotel Dieu), které vedla vrchní ,,babice”. K oddělení patřila také škola pro porodní báby. Základy moderního porodnictví položil Francois Mauriceau (1637-1709), který ve své knize podal přesné pokyny pro normální průběh porodu, objasnil techniku obrácení dítěte apod.
Průkopníkem pracovního lékařství, pracovní hygieny a sociálního lékařství se stal italský lékař Bernardino Ramazzini (1633-1714). Jeho nejvýznamnější dílo Vědecká zpráva o chorobách umělců a řemeslníků je analýza příčin chorob ve vztahu k vykonané práci a konkrétních podmínkách na pracovišti.
Ramazzini pojednával systematicky o nemocech tzv. špinavých řemesel (např. koželuhů, sýrařů, mydlářů, hrobníků, porodních bab), prašných řemesel (např. pekařů, mlynářů, tabáčníků), stojících, sedících a obcházejících umělců
a řemeslníků a těch, jejichž práce souvisí s vodou (např. lazebníků, rybářů, lodníků). Novinkou byl rozbor konkrétních pracovních podmínek v provozu. Jako typická nemoc zaměstnání, při němž lidé stojí (např. tesaři, řezbáři, zedníci),
se objevují křečové žíly (jako důsledek městnání krve v žilách), slabý žaludek, únava a zmatenost. Jako prevence, případně léčení se doporučují pracovní přestávky, během nichž se sedí, koupele a obklady.
a řemeslníků a těch, jejichž práce souvisí s vodou (např. lazebníků, rybářů, lodníků). Novinkou byl rozbor konkrétních pracovních podmínek v provozu. Jako typická nemoc zaměstnání, při němž lidé stojí (např. tesaři, řezbáři, zedníci),
se objevují křečové žíly (jako důsledek městnání krve v žilách), slabý žaludek, únava a zmatenost. Jako prevence, případně léčení se doporučují pracovní přestávky, během nichž se sedí, koupele a obklady.
Fyziolog a teolog Stephan Hales vykonal poprvé r. 1726 přesné měření krevního tlaku u zvířete otevřenou metodou pomocí skleněné vytvarované trubičky, kterou přiložil na otevřenou tepnu.
Dominique-Jean Larrey, francouzský vojenský lékař, začal organizovat pro Francouzkou revoluční armádu pohyblivá obvaziště, tzv. létající lazarety, které jsou předchůdcem dnešní moderní rychlé lékařské pomoci. Mnozí ranění vojáci umírali pro nedostatek pomoci na bojišti nebo v průběhu špatné organizace převozu na otevřených vozech
po špatných cestách.
po špatných cestách.
Larrey, který má velké zásluhy na zdokonalení chirurgických, především amputačních technik, dosáhl poprvé zlepšení péče o raněné. Jako štábní lékař Rýnské armády vytvořil takzvané systém pohyblivých polních obvazišť. Byly to oddíly složené ze tří zkušených chirurgů a jednoho ošetřovatele, který vedl koně naloženého obvazovým materiálem a vůz
k naložení raněných. Ti tak mohli být ošetřeni již na bitevním poli. Zastaralé transportní korby byly nahrazený lehkými, dobře pérovanými vozy.
k naložení raněných. Ti tak mohli být ošetřeni již na bitevním poli. Zastaralé transportní korby byly nahrazený lehkými, dobře pérovanými vozy.
Dalšími reformami zdravotnické péče bylo zavedení lékařských kursů a zkoušek pro lékaře a chirurgy odváděné
na vojnu. Nová byla i myšlenka, že je třeba poskytovat první pomoc také raněným nepřátelům. Francouzský
vojenský chirurg Pierre Francois Perey (1754-1825) dal první podnět k tomu, aby byla mezi všemi státy uzavřena smlouva prohlašující raněné a lazarety viditelně označené za neutrální.
na vojnu. Nová byla i myšlenka, že je třeba poskytovat první pomoc také raněným nepřátelům. Francouzský
vojenský chirurg Pierre Francois Perey (1754-1825) dal první podnět k tomu, aby byla mezi všemi státy uzavřena smlouva prohlašující raněné a lazarety viditelně označené za neutrální.
V Evropě začala éra očkování proti infekčním chorobám poté, co britský lékař Edward Jenner r. 1796 započal se svým legendárními pokusy s očkováním tekutinou z kravských neštovic a otevřel tím éru vakcinace. Očkování černými neštovicemi bylo již dlouhou dobu používáno v Indii, Číně a Turecku. Probíhá tak, že hnis z pustul nemocných
s lehkým průběhem nemoci je pomocí jehly přenášen na zdravé jedince. Tato metoda variolizace (inokulace neštovic) se do Anglie dostala díky dopisu lady Mary Wortley Montaguové.
s lehkým průběhem nemoci je pomocí jehly přenášen na zdravé jedince. Tato metoda variolizace (inokulace neštovic) se do Anglie dostala díky dopisu lady Mary Wortley Montaguové.
Už roku 1721 metodu variolizace úspěšně aplikoval na vlastním dítěti - zřejmě jako první ve střední Evropě - prešovský lékař Johann Adam Raymann (1690-1770). Na venkově bylo již dříve všeobecně známo, že se vyrážkou na kravských vemenech při tzv. kravských neštovicích může nakazit také čeleď, která nemocné krávy dojí, a že tito lidé zůstávají během epidemií černých neštovic ušetřeni nákazy, nebo onemocní jen lehce. Jennerova metoda vakcinace se brzy uplatnila i v českých zemích. Roku 1800 v Brně provedl německý lékař Alois Carl vakcinaci proti neštovicím i úspěšný zpětný pokus na dětech ze sirotčince a dokumentoval tak bezpečnost této metody.
Téhož roku se vakcinace uskutečnila v Praze.
Pohyblivá obvaziště: ambulances volantes
Vakcinace: očkování, lat. vacca = kráva