Vyziva_a_dietetika
1.3 Historie rozvoje poznatků o potravinách
1.3 Historie rozvoje poznatků o potravinách
Z prehistorie starých civilizací (Egypt, Babylon, Indie, Čína), je známo, že pozorování účinku některých potravin působí na zdraví člověka. Lidé zkoumali přírodní produkty kolem sebe. Podle senzorických vlastností nebo vrozené predispozice hodnotili potraviny na sladké a tučné. Dále si postupně spojovali pozitivní pocit nasycení či negativní nevolnost. Tyto získané zkušenosti lze považovat za první poznatky o potravinách. Egyptské papyrusy z doby 1500–2000 př. n. l. popisují řadu výživových doporučení k léčení nemoci. Anaxagoras (500–450 př. n. l.) tvrdil, že potrava je součástí lidského těla, proto musí obsahovat tvořivé složky živin. Hippokrates (460–370 př. n. l.) se domníval, že existuje mnoho druhů potravin, ale živina je jen jediná. Tento názor přetrvával dlouho, jelikož nebyla známá chemická povaha organické hmoty. Ke stejnému názoru došel také v roce 1833 americký chirurg Wiliam Beaumont (1785–1853), který byl slavný výzkumem fyziologie trávení u muže s píštěli žaludku po střelném zranění.
Vývoj do počátku 20. století
Historie přípravy a používání tuků je stará. Již ve Starém Egyptě se Alfred Lucas zmiňoval o přípravě například mandlového, lněného nebo olivového oleje. Eberovy papyrusy popisovaly použití ricinového oleje jako léku. Nejstarší badatelé popsali, kde se nejvíce ukládá tuk v těle a jak rychle mizí při hladovění nebo nemoci. Všimli si, že divoká zvířata obsahují více tuku, než domácí. Znalost některých sacharidů je taktéž dávná. Plinius (23-79 n. l.) psal o přípravě škrobu z pšeničné mouky. Tato příprava byla známá i nejstarším alchymistům. Anton van Leeuwenhoek - vynálezce mikroskopu (1632–1723) popsal vzhled škrobových granulí. Třtinový cukr se začal poprvé používat v Polynésii, odkud se dostal do Indie. Cukr byl dlouho používán pouze jako lék. Kolumbus přivezl do Karibiku třtinové sazenice, kde vznikly plantáže a cukr se postupně začal stávat běžnou součástí stravy v Evropě. Louis Joseph Gay-Lussac (1778–1850) s Louis Jacques Thenard (1777–1857) provedli první analýzu sacharózy. Odhalení a význam bílkovin byl složitý, protože staří chemici analyzovali složení rostlinných i živočišných materiálů pomocí destilace, jejíž závěrečné produkty byly stejné. V 18. století se používal výraz „albuminózní substance“ pro živočišné látky i hmotu. Nezbytnost této substance prokázal v roce 1816 François Magendie (1783–1855), který byl považován za průkopníka experimentální fyziologie. Švýcarský fyziolog Albrecht von Haller (1708–1777) vyjádřil přesvědčení, že polovina tělesné substance se mění v želatinu působením přehřáté páry. Na podkladě analýzy albuminózních substancí předložil, nizozemský chemik Gerrit Mulder (1802–1880), hypotézu, že obsahují stejnou základní látku, kterou nazval protein. Před 1. světovou válkou německý Max Rubner (1854–1932) prosazoval v Německu názor, že vysoký příjem proteinu podporuje fyzickou i duševní sílu člověka. Minerální látky byly zkoumány až později. Teprve na počátku19. století měli badatelé nejasné představy o významu a původu anorganických látek v rostlinách a živočiších. V roce 1804 Theodore de Saussure (1767–1845) věnoval pozornost rozboru popela rostlin. Prokázal, že složení půdy má výrazný vliv na obsah minerálů v rostlinách, které v ní vyrostly. V průběhu 19. století vědci pochybovali
o nezbytnosti příjmu minerálních látek jiných než fosfor, chlorid sodný a vápník. Vitamíny nemají až tak dlouhou historii. Casimir Funk (1884–1967) postuloval existenci vitamínů B1, B2, C, D a vytvořil název Vitamín. Postupně objevované vitamíny byly prve označeny písmeny a po jejich izolaci a identifikaci chemického složení dostaly specifický název. Všechny vitamíny byly objeveny do 40. let 20. století. Postupně byly objevovány esenciální aminokyseliny a mastné kyseliny, antioxidanty, vláknina a další mikronutrienty.
o nezbytnosti příjmu minerálních látek jiných než fosfor, chlorid sodný a vápník. Vitamíny nemají až tak dlouhou historii. Casimir Funk (1884–1967) postuloval existenci vitamínů B1, B2, C, D a vytvořil název Vitamín. Postupně objevované vitamíny byly prve označeny písmeny a po jejich izolaci a identifikaci chemického složení dostaly specifický název. Všechny vitamíny byly objeveny do 40. let 20. století. Postupně byly objevovány esenciální aminokyseliny a mastné kyseliny, antioxidanty, vláknina a další mikronutrienty.
Vývoj ve 20. století
Hlavní pozornost byla věnována, v první polovině dvacátého století, podvýživě a malnutrici s jasnými příznaky nedostatku živin. Tato situace vedla, v období první i druhé světové války, vědce k výzkumu množství živin potřebného k udržení dobrého zdravotního stavu populace, který se stal podkladem pro výživové doporučené dávky. V 50. letech se problematika přesunula do rozvojových zemí, zatímco v Evropě a Severní Americe vedl pokrok zemědělství. Do poloviny 60. let panovalo, že zdravá strava má vysoký obsah bílkovin, tuků a málo vlákniny. Dennis Burkitt přispěl k jejímu objevu. V roce 1962 popsal, že díky požívání stravy, s vysokým obsahem vlákniny, trpí Afričani na venkově mnohem nižším výskytem rakoviny tlustého střeva než Američané nebo Evropané. S rozvojem poznání souvislosti výživy a výskytem civilizačních onemocnění vzniká v poslední dekádě 20. století požadavek na potraviny, které by kromě živin podporovaly i zdraví populace a byly účinné v prevenci onemocnění.