Vyzkum_v_osetrovatelstvi

4.1 Etické dokumenty

4.1 Etické dokumenty
 
  
Mezi základní etické dokumenty v oblasti výzkumu patří:
a) Norimberský kodex – vznikl v roce 1947 jako odezva na páchání zločinů proti lidskosti během 2. světové války prostřednictvím výzkumů prováděných mimo jiné lékaři na zajatcích a vězních. (MUNZAROVÁ, 2005)
Kodex obsahuje tyto oblasti:
- dobrovolný souhlas účastníka výzkumu
- získané poznatky přispívají k dobru společnosti a nelze je získat jiným způsobem
- experiment by měl být podložen výzkumem na zvířatech, vědomostmi o průběhu zkoumaného problému, tak aby pomocí očekávaných výsledků bylo provedení výzkumu obhajitelné
- výzkum je prováděn s naprostou minimalizací fyzického i mentálního utrpení či poškození
- při důvodném podezření na možné poškození s invaliditou nebo smrt subjektu není možné výzkum provést; výjimkou je situace, kdy je lékař v roli výzkumníka i subjektu výzkumu
- humanitární význam zkoumané problematiky musí převážit rizika souvisejícího s daným výzkumem
- příprava výzkumu a zajištění potřebného vybavení je prováděno za účelem ochrany zdraví a života zkoumaného subjektu
- experiment mohou provádět, nebo se podílet, jen vědecky kvalifikovaní odborníci
- možnost ukončení experimentu v jakékoli fázi výzkumu
- ve všech stádiích experimentu může odpovědný vědecký pracovník pokus ukončit (v případě pravděpodobnosti, že během pokračování by došlo k poškození nebo usmrcení subjektu)
 
b) Helsinská deklarace - přijata na zasedání Světové lékařské asociace (WMA) v roce 1964. Od té doby prošla řadou revizí a novelizací. Poslední verze této deklarace byla schválena v Edingurghu v roce 2000. Helsinská deklarace popisuje etické principy, kterými se mají řídit lékaři a jiné osoby v rámci medicínského výzkumu prováděného na člověku, případně na identifikovatelných látkách lidského původu na identifikovatelných datech.
Mezi zásadní myšlenky této deklarace patří, že je třeba upřednostňovat blaho výzkumného subjektu před zájmy vědy a společnosti.
Helsinská deklarace je rozdělena na 3 oblasti:
- Úvod (ve kterém jsou popsány souvislosti mezi etickými principy, medicínským výzkumem a zdravotní péčí)
- základní principy vztahující se na veškerý medicínský výzkum
- další zásady pro medicínský výzkum spojený s poskytováním zdravotní péče
 
c) Mezinárodní etické směrnice pro biomedicínský výzkum zahrnující lidské subjekty – mezinárodní dokument vypracovaný CIOMS (Council for International Organizations of Medical Sciences) ve spolupráci s WHO (World Health Organization) roku 1982; jeho poslední úprava proběhla v roce 2002.
Tento dokument vychází z obecných etických principů, jako je respekt k člověku, beneficence, nonmaleficence a justice a stanovuje 21 zásad pro provádění biomedicínského výzkumu, mezi které např. patří nutnost schválení etickou komisí, individuální informovaný souhlas, náležitosti informovaného souhlasu: základní informace pro potenciální účastníky výzkumu, výběr kontroly v klinickém výzkumu, výzkum zahrnující děti, etické náležitosti externích sponzorů provádění zdravotní služby
 
d) Evropská charta pro výzkumné pracovníky – soubor obecných zásad a požadavků, popisující úlohu, odpovědnosti a práva výzkumníků, jejich zaměstnavatelů a investorů.
Obecné zásady, vztahující se na výzkumníky:
- svoboda výzkumu
- etické zásady
- profesní odpovědnost
- profesní přístup
- smluvní a zákonné povinnosti
- odpovědnost
- řádné postupy v oblasti výzkumu
- šíření a využívání výsledků
- veřejný závazek
- vztahy s dohlížejícími osobami
- povinnosti spojené s kontrolou a řízením
- nepřetržitý profesní rozvoj
 
e) Etický rámec výzkumu – jde o Usnesení vlády ČR č. 1005 z roku 2005, které formuluje základní normy chování výzkumného pracovníka a stanovuje 6 základních etických zásad výzkumu:
- svoboda výzkumu a odpovědnost
- respektování názorové plurality a tolerance
- respektování lidské důstojnosti a autonomie při výzkumu
- transparentnost
- solidarita a spolupráce ve výzkumu
- prospěšnost a nepoškozování, každé riziko výzkumu musí být vyváženo přínosem
 
Z legislativních ustanovení souvisí s výzkumem především:
- zákon České národní rady č. 343/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 97/1974 Sb., o archivnictví
- ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod
- předpis č. 96/2001 Sb. m. s., Úmluva o lidských právech a biomedicíně (Kapitola 5 – Vědecký výzkum)
- zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů
- zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
- zákon č. 211/2009 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
- zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (Oddíl 6 – Osobnost člověka)