Zdravotnicka_psychologie
2.4.1 Jedinec
2.4.1 Jedinec
Osobnostní charakteristiky
Již jsme zmínili, že k významným zdrojům stresu patří určité relativně trvanlivé osobnostní charakteristiky. Například osobnost typu A si způsoby svého chování a prožívání zvyšuje pravděpodobnost setkání se stresem. Naopak některé trvanlivé formy chování (chování typu B) a osobnostní rysy (nezdolnost, optimismus, pocit koherence; viz kapitola 2.7) snižují pravděpodobnost vzniku stresu a snižují negativní důsledky stresujících událostí. V těchto případech je jedním z významných faktorů ovlivňujících účinek stresorů způsob jejich interpretace. Ten do určité míry závisí na životních zkušenostech.
Atribuční styl
Atribuční styl se týká navyklého způsobu vysvětlování si nejrozmanitějších událostí. Zmiňme dva atribuční styly, které jsou spojené s reakcí na stresující události.
Prvním z nich je styl, který je spojen s tzv. naučenou bezmocností. Naučená bezmocnost se týká situace, kdy se jedinec několikrát neúspěšně pokoušel něčeho dosáhnout. Po opakovaném neúspěchu někdy dospěje k závěru, že prostě není v jeho moci něčeho dosáhnout, protože je neschopný a nekompetentní, a to snad úplně ve všem. Tento naučený nepříznivý způsob vysvětlování si svých neúspěchů bývá spojen s negativními důsledky. Autor této teorie Martin Seligman mezi ně řadí deficity ve třech oblastech.
- Kognitivní: jedinec se nenaučí reakce, které by mu umožnily vyhnout se negativním důsledkům. Ocitne-li se v situaci, kdy by se mohl přesvědčit o nepřiměřenosti svých atribucí, nezjistí tuto souvislost, neboť ji nečeká a nehledá. Je pasivní. Pokud se mu něco podaří, vysvětluje to spíše náhodou než svými předpoklady. Jedinec si vysvětluje svoje neúspěchy svými vnitřními, stabilními a globálními charakteristikami (například neschopností).
- Motivační: jedinec postupně přestane vyvíjet jakékoliv úsilí ke změně svého stavu.
- Emocionální: naučená bezmocnost vede k mírné až těžké depresi.
Setká-li se jedinec se stresorem, přispívá tento atribuční styl vytvoření očekávání a k chování, které tato očekávání nezřídka potvrzují (jedinec v možnost zvládnutí stresu dopředu nevěří). Následkem jsou silné intenzity stresu, které jsou spojené s pocity deprese a méněcennosti.
Druhý atribuční styl je obdobný již zmíněnému, s tím rozdílem, že se tyto atribuce týkají někoho druhého. Inklinuje-li jedinec k vysvětlování si chování druhých jejich vnitřními, stabilními a globálními charakteristikami, vede ho to k rigidním očekáváním a zpravidla k problémům v interpersonálních vztazích. Výzkumy například ukazují, že vztahy, ve kterých je alespoň jedním z páru člověk s tímto atribučním stylem, jsou méně stabilní a jedinci jsou v nich méně spokojení než v ostatních vztazích. Hlavní příčinou je, že tito lidé mají tendenci jakékoli neúspěchy druhých nebo chování, které je frustruje, vysvětlovat nízkou kompetencí a/nebo charakterovými vadami druhých.
Vnitřní konflikty
Mezi významné zdroje stresu na straně jedince patří vnitřní konflikty. Mezi hlavní typy konfliktů lze zařadit tyto tři:
Konflikt přiblížení – vyhýbání
Současné působení přitažlivých a odpudivých sil. Například mladý muž je přitahován ženou z vedlejší kanceláře. Tato žena je velmi atraktivní; současně se mu však jeví velmi inteligentní a sebevědomá, což ho znepokojuje. Tyto dvě protikladné síly vykazují zvláštní dynamiku: když je od ní onen mladý muž fyzicky vzdálenější, vstupuje do hry takřka pouze přitažlivost a mizí strach. Čím více se k ní však přiblíží fyzicky, tím silnější účinek mají naopak obavy a strach z neúspěchu; nejednou jsou mnohem silnější než síly, které ho k ní přitahují. A on se neodváží ji oslovit. Jedinec se musí naučit řešit tyto konflikty (zejména tím, že snižuje přitažlivost cíle a současně se zbavuje strachu, obav, získává sebedůvěru atp.).
Konflikt vyhýbání – vyhýbání
Jde o situaci, v níž jedinec volí mezi dvěma negativními podněty či cíli. Vyhnutí se jednomu z nich znamená nutně konfrontaci s druhým. Dítě se například bojí vylézt na strom, ale současně se bojí i posměchu svých kamarádů. Když se neodváží vyšplhat až do koruny tohoto stromu, ztratí zřejmě respekt ostatních a svoji pozici ve skupině.
Konflikt přiblížení – přiblížení
Nemůže-li se člověk rozhodnout mezi dvěma stejně lákavými alternativami, ocitnul se v tomto typu konfliktu. Pokud si ale nemůže zmíněný mladý muž vybrat mezi dvěma stejně atraktivními partnerkami, nejde patrně o stresující situaci. Zpravidla se stane něco, co ho posune v jednom směru. Po čase může zjistit, že si s jednou z nich rozumí lépe než s tou druhou; tím se zvýší její atraktivita. Anebo si uvědomí, že strach, který měl z první z nich a který snižoval její atraktivitu, byl zbytečný. Stresující ovšem může být strach, že přijde díky své nerozhodnosti o obě. Ale ještě více stresující může být, když díky své nerozhodnosti skutečně o obě přijde. (Ale to je již jiný zdroj stresu.)
Tyto konflikty se ovšem mohou týkat nejrozmanitějších duševních jevů. Dynamicky, zejména psychoanalyticky orientovaní autoři zdůrazňují konflikty nevědomých a vědomých procesů.
Jiným zdrojem stresu, který je významný zejména v dospělosti, je konflikt mezi hodnotami. Hodnoty můžeme definovat jako koncepce toho, co je žádoucí. Jsou od nich odvozeny cíle a prostředky aktivit. Hodnoty jsou přitom různě důležité. Nejdůležitější hodnoty, například spravedlnost, pravda, láska, mají v lidských životech funkci řídících principů. Lidé jsou ochotni pro ně někdy obětovat i vlastní životy. Hodnoty jsou spolu navíc v různých vztazích. Někdy se částečně překrývají, doplňují a přecházejí jedna v druhou, jako konformita a tradice, kdy je za správné a žádoucí pokládáno přizpůsobení se sociálním a kulturním normám. Jindy se naopak zčásti nebo zcela vylučují, jako je tomu u tradice a stimulace, kdy proti sobě stojí neměnnost a životní stabilita versus pestrý, vzrušující život, plný změn. V tomto případě hovoříme o konfliktu hodnot. Pokud jsou tyto konfliktní hodnoty současně těmi důležitými, tj. zaujímají-li prioritní místa v hodnotové hierarchii jedince, může mít tento konflikt negativní účinky na zdraví kvalitu života. Například v jednom výzkumu se ukázalo, že mladí dospělí lidé, kteří kladou do čela svých hierarchií hodnoty, které se v jejich systému vylučují – například láska a sebeurčení – vykazují řadu záporných příznaků. Jsou méně spokojeni se svými životy, méně často prožívají kladné emoce, více kouří, méně sportují, více si stěžují na problémy se spánkem atd. (Hnilica, 2000).
Nemoc
Jedním ze zdrojů stresu je samotná nemoc. Ta často klade na jedince řadu psychických, fyzických a někdy i sociálních požadavků. Jak silným stresorem nemoc je záleží nejen na jejím typu a závažnosti, ale i na věku nemocného. Věk je zde důležitý z více důvodů. Jedním z nich je, že se naše fyzické schopnosti vyrovnat se s nemocí zpravidla v dětství zlepšují a naopak ve stáří zhoršují. Dalším důvodem je, že se samotné hodnocení a interpretace nemoci v průběhu života mění. Nemocné dítě prožívá nemoc především jako součást přítomnosti. Je pro něj důležité především to, jak se cítí, jaké má bolesti, jak nemoc narušuje jeho zájmy. Dospělý člověk vnímá nejen tyto potíže spojené s nemocí, ale i budoucí důsledky. Zvažuje, zda ho nemoc nevyřadí z jeho postavení v práci a ve společnosti, zda vůbec zvládne nadále svoji práci, zda nemoc neuškodí jeho vztahu s partnerem nebo partnerkou, jak jeho nemoc ovlivní život jeho nejbližších atp. Tyto obavy jsou pro něj zdrojem dalšího stresu. Konečně ve stáří reaguje jedinec na nemoc opět jinak. Má například obavy, aby nebyl na obtíž.