Zdravotnicka_psychologie

3.2.4 Psychoterapeutické přístupy k alkoholismu

3.2.4 Psychoterapeutické přístupy k alkoholismu
 
 
Při léčbě alkoholismu se zpravidla kombinují psychoterapeutické přístupy s přístupy farmakologickými.
Psychoterapeutická pomoc může být individuální nebo skupinová. Využívají se k ní takřka všechny psychoterapeutické přístupy – od behaviorální terapie po terapii existenciální a humanistickou. Uvedeme jejich stručný přehled v souvislosti s terapií alkoholismu.
Behaviorální terapie vychází z konceptu teorie učení. Chování člověka je podle této teorie naučené a je třeba najít techniku, která odstraní nežádoucí chování nebo doplní chování žádoucí. Tato terapie využívá technik jako je vyhýbání se podnětům, které vedou k nežádoucímu chování, a vyhledávání takových podnětů, které jsou s nežádoucím chováním neslučitelné, autoregulaci (registrace vlastního chování, odměňování a trestání se za žádoucí a nežádoucí chování), expoziční terapie, relaxační postupy, postupy zaměřené na zvládání akutních stavů úzkosti či paniky, metody odpoutání pozornosti, modelování nového chování, nácviky asertivity a sociálních dovedností. Nevýhodou behaviorálních metod je, že mají dobré výsledky za relativně krátkou dobu. Ale bez kombinace s jinými přístupy bývají tyto výsledky krátkodobé a rychle se vytrácejí. I zde je behaviorální terapii vytýkáno, že se vypořádává s příznaky, nikoli s příčinami problémů.
Kognitivně-behaviorální terapie je formou behaviorální terapie, která při ovlivňování chování bere zřetel na kognitivní faktory. Jiné pojetí chápe kognitivní terapii jako postup, kdy se k dosažení změn v myšlení experimentuje v oblasti chování. Třetí pojetí se snaží pomoc klientovi uvědomit si své zkreslené myšlení a dysfunkční chování a měnit je skrze systematický rozhovor a zadávání behaviorálních úkolů. V kognitivně-behaviorální terapii vzniká mezi terapeutem a klientem vztah spolupráce.
Oba zmíněné léčebné postupy jsou klientovi jasně vysvětleny. Behaviorální a kognitivní techniky jsou využívány podle aktuální potřeby. Hlavními rysy jsou časová omezenost, aktivní spolupráce, východisko v teoriích učení, zaměření na přítomnost, zaměření na konkrétní přístupy, zaměření na to, co je pozorovatelné, stanovení konkrétních cílů, směřování k soběstačnosti klienta, důraz na vědeckost.
 
Do proudu hlubinné psychoterapie můžeme zařadit Fredovu psychoanalýzu, Adlerovu psychoterapii založenou na individuální analýze a Jungovu psychoterapii. Ve všech třech přístupech jde v různé míře o dosažení toho, aby se nevědomé stalo vědomým. Teorie se snaží vysvětlit, co jedince vede k užívání a udržování závislosti na návykové látce. Závislost chápe jako výsledek konfliktu potlačené myšlenky a obrany proti ní. Cílem hlubinné terapie je učinit tento nevědomý konflikt vědomým. Tato psychoterapie směřuje k dosažení náhledu, prožití korektivní emoční zkušenosti, zkoušení nového chování, k dosažení zdárné sociální adaptace.
 
Humanistická psychoterapie obsahuje několik směrů, jež chápou každého člověka jako jedinečnou osobu usilující o sebeaktualizaci. Humanistická psychoterapie je zaměřena na pomoc v růstu a sebeaktualizaci. Humanistická psychoterapie (spolu s behaviorální psychoterapií) je často uplatňována v ústavní střednědobé léčbě závislostí.