Zdravy_zivotni_styl
15 Výchova ke zdravému životnímu stylu v denní praxi zdravotnického pracovníka
15 Výchova ke zdravému životnímu stylu v denní praxi zdravotnického pracovníka
15.1 Testovací otázky
Výchova ke zdraví je základem podpory zdraví obyvatelstva a přináší cílové populační skupině vědomosti, dovednosti a návyky. Je součástí podpory zdraví. Výchova ke zdraví se zabývá ovlivňováním populace ke správnému způsobu života a ke změnám jednání a chování, které vyžaduje zdravotní stav jednotlivců a komunit. Výchova ke zdraví je nedílnou součástí primární i specializované péče, stejně jako diagnostika, terapie a rehabilitace a musí být i součástí edukace pacientů v sekundární i terciární prevenci. Její úlohou je zvyšování zdravotní gramotnosti jednotlivců, komunit a celé populace všech věkových, sociálních a etnických kategorií. Edukací je přitom míněno interaktivní vzdělávání, které vede k získávání zdraví podporujících vědomostí, dovedností a návyků.
Cíle výchovy ke zdraví
- získávání vědomostí o determinantách zdraví
- získávání vědomostí o prevenci nemocí
- získávání dovedností a návyků podporujících a ochraňujících zdraví
- získávání dovedností a návyků ve zvládání zdravotních obtíží
- získávání dovedností a návyků v režimové terapii
- seznamování se se zdraví podporujícími vzorci chování
- vytváření zdravotně optimálního hodnotového systému
- dosažení celoživotního vzdělávání v oblasti ochrany a podpory zdraví
Metody zdravotní výchovy v rámci primární prevence jsou různorodé a jsou aplikovány podle toho, zda se jedná o upoutání pozornosti, sdělení základních či podrobnějších informací a návodů nebo o poskytnutí přímých návodů ke změně chování. Při edukaci musí být dodrženy didaktické zásady, tedy přizpůsobení obsahu a formy předávaných informací sociálním, věkovým a zdravotním charakteristikám cílové populační skupiny.
Svou specifickou úlohu v primární prevenci mají zdravotní ústavy, krajské hygienické stanice, Státní zdravotní ústav, školy, města a obce, veřejné sdělovací prostředky, neziskové a nevládní organizace. Výchova ke zdraví není tedy záležitostí pouze resortu zdravotnictví, ale je součástí celkové zdravotní politiky, jejíž naplňování je úkolem všech resortů a celé společnosti. Výchova ke zdraví, zejména individuální, musí být prováděna při každodenním kontaktu s pacienty, neboť se velmi významně uplatňuje v časné diagnostice a nefarmakologické léčbě poruch zdraví, je důležitou součástí léčebných postupů, zvyšuje efektivitu léčby, snižuje náklady a pomáhá pacientovi zapojit se aktivně do zvládání zdravotních obtíží.
Výchova ke zdraví v rámci sekundární a terciární prevence je tedy součástí komplexního přístupu k pacientům a její úlohou je pomáhat lidem, kteří již trpí nemocí nebo poruchou zdraví zvládat jejich zdravotní obtíže a dosahovat tak maximální duševní i fyzické kvality života. Na této edukaci se musejí podílet všechny profese a všechny stupně zdravotnických profesionálů. Nejpovolanější k realizaci výchovy ke zdraví je kromě přímých odborníků na výchovu ke zdraví u pacientů sestra, která je dostatečně vzdělaná, je s pacienty v blízkém kontaktu a měla by si dokázat získat jejich důvěru. Role sestry je ve výchově ke zdraví jedinečná a nezastupitelná. Sestra je profesionálem ve výchově ke zdraví a předáváním informací pacientům se podílí na snižování incidence onemocnění a snižování úmrtnosti na preventabilní, infekční a chronická neinfekční onemocnění, jako jsou kardiovaskulární, nádorová a metabolická onemocnění a úrazy. Zdravotní výchova má své nezastupitelné místo v ambulantních a lůžkových zařízeních. Pacienti v průběhu léčby jsou zvlášť citlivou a vnímavou cílovou skupinou, neboť zažívají aktuálně problémy, které poruchy zdraví přinášejí a jsou pro jejich zlepšení mnohé učinit. Kromě toho je u řady z nich ozdravění způsobu života nezbytným doplňkem léčby a rekonvalescence. Pacienti jsou přístupni a ochotni naučit se samovyšetřovací postupy pro případnou časnou diagnostiku komplikací nebo dalších onemocnění.
Hlavními tématy výchovy ke zdraví jsou u nich samovyšetřovací metody, rady v nemoci, diety, doporučení pro kompenzaci poruch zdraví, rehabilitační metody pro období rekonvalescence.
Lékař a zdravotní sestra, kteří realizují edukaci pacienta v rámci sekundární a terciární prevence, by měli dodržovat tyto důležité zásady:
- mít empatii k problémům pacientů
- zvládat všechny formy verbálního a neverbálního jednání s pacientem
- mít kladný vztah k pacientům, který přispívá k dosažení záměrů léčby či edukační činnosti
- dodržovat zdravý životní styl odpovídající deklarovaným radám a doporučením, tedy mít odmítavý postoj ke kouření a užívání dalších návykových látek, k nevhodnému sexuálnímu chování, pěstovat pohybovou aktivitu, dodržovat vhodné stravovací návyk apod.
- využít některé časově náročnější ošetřovatelské výkony, např. hygienickou péči či úpravu lůžka k edukačnímu rozhovoru s pacientem
- v rámci spolupráce se Státním zdravotním ústavem lze získat edukační materiály pro zdravotnické pracoviště
- pro pacienty na dostupném místě zveřejnit edukační materiály na nástěnce, pravidelně ji obměňovat a aktualizovat
- snažit se zapojit do edukace i rodiny pacientů, hovořit s nimi o nezbytnosti úpravy životního stylu
- používat zdravotně výchovné pomůcky jako součást komplexní léčebně preventivní péče
- nabídnout pacientovi kontakt na další odborníky v regionu, např. pracovníky poradny odvykání kouření apod.
- při opakovaném kontaktu se dotázat, zda pacient respektuje doporučení a došlo u něj k žádoucím změnám v některé oblasti životního stylu
Výchova ke zdraví je jedním z výukových předmětů na vyšších i vysokých školách vzdělávajících nelékařské pracovníky. Velmi efektivní je výchova ke zdraví u dětí, a tudíž musí být součástí komplexní pediatrické péče.
Výchova ke zdraví se musí zaměřovat i na minoritní skupiny obyvatel, které jsou ohroženy nerovnostmi ve zdraví a které naopak mohou být zdrojem rizika pro jiné skupiny. Jsou to zejména skupiny imigrantů, bezdomovci a příslušníci obtížně přizpůsobivých etnik.
Zdravotnická léčebná zařízení všech typů provádějí výchovu ke zdraví individuální i
skupinovou.
Hlavně lékaři a sestry primární péče jsou významnými nositeli výchovy ke zdraví a do náplně jejich činnosti patří:
- zdravotně výchovné individuální intervence
- edukace jako součást léčebného režimu a doporučení
- skupinová edukace pacientů (podle diagnóz)
- distribuce pomůcek výchovy ke zdraví
- spolupráce se školami a pacientskými organizacemi
- podíl na organizaci zdravotně výchovných akcí a kampaní
- prezentace modelu zdravého chování jako ideálu.
Hodnocení efektu výchovy ke zdraví není snadné a ještě obtížnější je zhodnotit její efektivitu.
Hodnotit je možné
- zájem o zdravotně výchovné akce, tedy počet účastníků, zájem organizací
- ohlas na akce ve sdělovacích prostředcích
- kvalitu zdravotně výchovných pomůcek (letáků, brožur, filmů) z hlediska jejich odborné a didaktické úrovně, výtvarné úrovně, jejich aktuálnost a využitelnost
- pomocí rozhovoru s návštěvníky akcí
- pomocí anketních šetření.
Kvalitní informaci o efektu výchovy ke zdraví dává anketní nebo řízeným rozhovorem vedené sledování změn, k nimž došlo působením zdravotně výchovných aktivit.
Sledují se změny vědomostí, postojů a návyků. Jakékoliv změny ve způsobu života jako důsledek zdravotní výchovy lze již považovat za velmi dobrý efekt.
Výchova ke zdraví se podílí podle aktuálních potřeb na realizaci lokálních a celospolečenských programů. V současnosti je prioritou podíl na plnění cílů programu Zdraví 21 a dalších strategických vládních dokumentů.
Literatura:
NĚMCOVÁ, Jitka a Jana BOROŇOVÁ. Repetitorium ošetřovatelství: (programový text). Plzeň: Maurea, 2011, ISBN 978-80-902876-7-9.
HLINOVSKÁ, Jana a Jitka NĚMCOVÁ. Interaktivní procesy v ošetřovatelství a porodní asistenci. Praha [i.e. Plzeň]: Maurea, 2012, ISBN 978-80-904955-3-1.
WASSERBAUER, Stanislav. Výchova ke zdraví pro vyšší zdravotnické školy a střední školy. 3., upr. a rozš. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav ve spolupráci s Krajskou hygienickou stanicí Jihlava, 2001, ISBN 80-707-1172-8.
PROVAZNÍK, Kamil a Lumír KOMÁREK. Manuál prevence v lékařské praxi: souborné vydání. Praha: Fortuna, 2003,2004. ISBN 80-7168-942-4.