Osetrovatelska_pece_o_seniory
9.1 Stadia nemoci dle české alzheimerovské společnosti
9.1 Stadia nemoci dle české alzheimerovské společnosti
Česká Alzheimerovská společnost doporučuje dělit progresi Alzheimerovy choroby do tří stadií dle strategie P-PA-IA (poradenství, pomoc, podpora-programované aktivity-individualizované aktivity, asistence). Toto dělení velmi dobře odráží specifické potřeby nemocných a zároveň poukazuje, jakým směrem by se měla ubírat poskytovaná neformální i profesionální péče v jednotlivých stadiích.
První stadium P-PA-IA I
První stadium P-PA-IA I, počínající až mírná demence odpovídá přibližně stupni 2 až 4 Reisbergovy škály. Nemocní jsou relativně nezávislí, soběstační, někteří již mohou potřebovat asistenci či výpomoc druhou osobou, ale zpravidla ne trvalou. V této fázi je třeba provést včasnou a správnou diagnostiku nemoci, což významně ovlivní kvalitu dalšího života nejen nemocného, ale také těch, kdo o něho pečují nebo budou pečovat, zpravidla jde o rodinné příslušníky. Se stanovením diagnózy by měly být diskutovány otázky, co bude dál. Jak si sám nemocný představuje své stáří, kde by chtěl žít a dožít, kdo by o něho měl pečovat, jaké jsou jeho vlastní preference pro konec života. Je to období, kdy by nemocný měl zvážit a vykonat všechny nezbytné zejména právní a finanční kroky, o kterých si přeje sám rozhodnout.
Nemocní v tomto období jsou schopni být sami přes den, někteří i po celý týden. Většina z nich je schopna pochopit situaci a uvědomuje si zákeřnost postupující demence. Mnoho z nich díky tomu upadá do deprese. Je vhodné, aby si nemocní vypomáhali přes den děláním písemných zápisků a připomínek, aby si stanovili písemný denní program a vyznačili úkoly, které musí provést. Měli by používat kalendář, do něhož si dělají poznámky a který jim denně připomíná, co je za den, kolikátého je, jaký je měsíc, rok. Vyznačují si zde, kdy se dostaví někdo z rodiny či ten, kdo o něho nějakým způsobem pečuje. Pro nákupy je třeba si dělat seznamy. Zvláštní důraz musí být kladen na podávání medikace. Nemocný se svým pečovatelem musí najít spolehlivý a bezpečný systém přípravy denní (týdenní) medikace, upozornění, kdy si léky vzít a kontroly, zda si nemocný léky vzal a zda si vzal správné.
Nemocní, ale i jejich neformální neprofesionální pečovatelé potřebují v tomto stadiu poradit, potřebují podporu. Měli by se obrátit na profesionály z oblasti zdravotní i sociální péče a získat maximum informací, které jim leckdy velmi významně pomohou vylepšit budoucnost.
Druhé stadium P-PA-IA II
Druhé stadium P-PA-IA II, středně pokročilá a rozvinutá demence odpovídá přibližně stupni 4 až 5 Reisbergovy škály. Průměrná doba trvání je 2-10 let. Většina nemocných již nežije ve svém domácím prostředí, ale v nějakém typu nejčastěji sociálního zařízení. Nemocní v tomto stadiu již nejsou soběstační, zpravidla ani v základních denních aktivitách a nutně potřebují asistenci (při oblékání, při hygieně, při stravování). Nezvládnou si již sami připravit jídlo. Je nezbytné, aby nemocnému byla podávána medikace pečovatelem. Potřebují celodenní dohled a asistenci pečovatele a nezbytné jsou také pravidelné kontroly lékařem.
Nemocní jsou dezorientovaní místem, časem i osobou, často jsou zmatení, mají výrazně zhoršenou paměť. Jsou však schopni komunikovat a dokonce se dokážou ještě i dobře pobavit. V tomto období je třeba pro ně připravovat vhodné aktivity. V podstatě vyžadují pravidelný denní režim s různými aktivitami a dostatek nočního spánku. Programované aktivity mají značný význam též pro pečující. Musí být voleny vždy tak, aby podporovaly lidskou důstojnost, duševní i fyzické zdraví. Není třeba vymýšlet žádné složitosti, nejlépe je zařazovat činnosti, které jsou blízké domácím pracím a běžnému životu.
Pokud je nutné umístit nemocného do zařízení dlouhodobé péče ať již zdravotní či sociální, nikdy by toto nemělo být provedeno proti jeho vůli. Svůj souhlas může potvrdit písemně či ústně. Pokud však v žádném případě nesouhlasí a hospitalizace je nezbytná, je třeba zahájit detenční řízení. Profesionální pečovatelé oslovují nemocné v tomto stadiu vždy titulem paní/pane, či jak si sám přeje. Nejde-li o akutní hospitalizaci, vždy je třeba nemocné denně oblékat do vlastního domácího oblečení přes den. K denním aktivitám je třeba využívat prostory, kde jsou nemocní společně se svými pečovateli i rodinnými příslušníky. Tento společný prostor by měl mít prvky domácího prostředí, koutky k různým aktivitám, musí být bezpečný a je zpravidla uzamčen, neboť nemocní často putují a bloudí. Nemocný spolu s rodinou měl mít možnost připravit si zde kávu, čaj, drobné občerstvení. V blízkosti musí být toaleta. Součástí by měl být koutek k odpočinku, sledování televize, prostor k pohybovým aktivitám – tanec, cvičení a také pracovní stůl k vykonávání ručních prací apod. Zde by měli nemocní trávit společně převážnou část dne. Ideální je, pokud každý má svůj jednolůžkový pokoj, kde tráví menší část dne, spí zde, může provádět hygienu, je zde zcela respektováno jeho soukromí.
V sociálních či zdravotních zařízeních, kde je pečováno o nemocné ve stadiu II, musí pracovat profesionálové školení v problematice péče o lidi s Alzheimerovou nemocí. Jejich počet musí odpovídat náročnosti potřebné péče. O 15 nemocných by měli v sociálním zařízení pečovat alespoň dva pečovatelé spolu se všeobecnou sestrou, která je vždy dostupná alespoň na zavolání. Pro pacienty ve druhém stadiu jsou velmi vhodné denní stacionáře s profesionální péčí.
Třetí stadium P-PA-IA III
Třetí stadium P-PA-IA III je stadium těžké demence a demence komplikované poruchami chování, odpovídá přibližně stupni 6 až 7 Reisbergovy škály.
Pacienti v tomto stadiu vyžadují značnou pomoc při vykonávání základních denních aktivit. Ztrácí schopnost mluvit, tedy i komunikovat, ztrácí schopnost samostatné chůze a dalších motorických dovedností. Stávají se plně inkontinentními. Jejich osobnost je zcela narušena, často mívají poruchy chování zvláště při poskytování neadekvátní péče. Příčiny poruch chování musí být včas rozpoznány a léčeny. Pacienti v tomto stadiu potřebují maximálně individualizovanou péči, potřebují individualizovanou asistenci podle svých momentálních potřeb. Nejsou schopni se již účastnit programových aktivit, což je naopak značně obtěžuje a může u nich vyvolávat stavy agitovanosti a další obtíže. Vyžadují ošetřovatelskou péči, která se nutně zaměřuje na problémy s polykáním (riziko aspirace), s hydratací a příjmem potravy. Pečující personál musí být schopen odhadnout míru dezorientace a umět řešit nastalé komplikace stavu. Pro dlouhodobou péči je nezbytný dohled lékaře, který také musí být na zavolání dostupný.
I v tomto stadiu pacienty denně oblékáme do domácího oblečení. Prostředí, ve kterém se pohybují, musí být maximálně účelné a bezpečné. Jako omezující prostředek není považováno použití postranic lůžka při spánku. Pokud to není nezbytně nutné, pacienti by neměli být probouzeni dle potřeb rutinní péče.
V případě nutné hospitalizace či dlouhodobého pobytu v sociálním zařízení již nelze získat ústní ani písemný souhlas nemocného. Souhlas však může být vyjádřen i tím, že u něho nejsou zvýrazněny poruchy chování.
Velmi vhodným přístupem při péči o pacienty v tomto stadiu je program „Namaste“. Je to způsob péče a filozofie, při níž je kladen důraz na hodnotu lidského ducha a jedinečnost každého člověka. Pacienti, nejsou izolováni, zůstávají obklopeni lidmi (pečovateli, nemocnými s podobnými problémy a hlavně rodinou či přáteli). Přístup „Namaste“ využívá aromaterapii, hudbu, četbu a především lidský dotek.
Terminální stadium
V terminálním stadiu, které trvá několik týdnů, pacienti nekomunikují a nejsou schopni pohybu. Jsou zcela inkontinentní. Velmi často trpí bolestí, která může být způsobena například svalovými kontrakturami, špatným polohováním a různými somatickými onemocněními. Pacientům v tomto stadiu by měla být poskytována paliativní péče.
Péče o pacienty s Alzheimerovou nemocí je velmi náročná, prakticky v každém stadiu. Aby byla co nejefektivnější, vyžaduje řadu nezbytných předpokladů:
- přizpůsobení prostředí potřebám nemocných i pečujících,
- ošetřovatelský personál musí být dobře vycvičený v péči o tento typ pacientů, musí dobře chápat jejich specifické potřeby v různých stadiích a znát způsoby, jak je uspokojovat,
- počet pečujících musí vždy odpovídat počtu nemocných a náročnosti péče o ně,
- mezi profesionálními pečovateli a rodinou musí probíhat efektivní komunikace a musí být vytvořen pozitivní až přátelský vztah,
- neformálním pečovatelům, rodinným příslušníkům či přátelům, kteří o nemocného doma pečují, musí být poskytnuta maximální podpora, pochopení a pomoc (HOLMEROVÁ, 2007b).