Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.7.6 Osobnost
2.7.6 Osobnost
Stáří je vývojovým obdobím, v němž si lidé především ujasňují, co si v průběhu let osvojili, a to se snaží uplatnit. I v tomto věku se však mohou vyvíjet a adaptovat. Zmiňme některé hlavní teorie změn osobnosti, k nimž ve stáří dochází.
Erikson: integrita vs zoufalství
V poslední z osmi životních krizí vidí Erikson potřebu starých lidí přijmout své životy tak, aby se mohli smířit s blížící se smrtí. Starý člověk se snaží dosáhnout pocitu soudržnosti, integrity a smysluplnosti celého svého života – anebo propadá pocitům zbytečnosti a určitého zoufalství z toho, že již život nemůže napravit či ho prožít znovu, jinak, lépe.
Lidé, kteří dosáhnou v tomto závěrečném úkolu integrity, staví zpravidla na úspěšném zvládnutí předcházejících krizí. Tito lidé mají pocit, že jejich život měl smysl v rámci společnosti, v níž žili, a že ho stále ještě má a bude mít i v budoucnu. „Ctností“ či kvalitou ega, jež se v tomto období dosahuje, je „moudrost“, což je „poučený a nepředpojatý zájem o život samotný tváří v tvář smrti.“
Moudrost v sobě zahrnuje přijetí vlastního života bez přílišné lítosti nad tím, co člověk neudělal nebo co mohl udělat jinak. Moudrost znamená i přijetí svých rodičů jako lidí, kteří pro nás udělali, co mohli, a zaslouží si naší lásku, i když nebyli dokonalí. Moudrost v sobě zahrnuje i přijetí vlastní smrti coby nutného a nevyhnutelného konce života, který člověk prožil tak, jak sám nejlépe uměl. Moudrost tedy mimo jiné znamená i smíření se s vlastní nedokonalostí, s nedokonalostí svých rodičů i s nedokonalostí života samotného.
Lidé, kteří nedosáhnou této integrace, postihne v tomto věkovém období zoufalství, uvědomí-li si, že je příliš pozdě na to, aby dosáhli integrity a usmíření nějakým jiným způsobem. Nicméně ačkoliv v tomto období musí zvítězit integrita nad zoufalstvím, má-li člověk dozrát a zmoudřet, je určitá dávka zoufalství v tomto stádiu nevyhnutelná. Člověk musí zoufat a být smutný nejen kvůli své konečnosti a promarněných šancí, ale i kvůli křehkosti a pomíjivosti všeho bytí.
Avšak Erikson rovněž věřil, že pozdní věk je časem pro hru, že v něm může člověk znovu oživit kvality, které jsou klíčové pro dětskou tvořivost.
Sociální změny a adaptace ve stáří
Stáří je spojeno s odchodem do důchodu a s vyřazením z pracovního procesu. V souvislosti s tím se někdy rozlišují různé adaptace na penzionování a stárnutí.
- Kladné přizpůsobení:
a) Dozrálé osoby: integrovaní jedinci, kteří se bez emocionálních potíží přizpůsobí změněným podmínkám, jsou realističtí, aktivní a uchovávají si kladné interpersonální vztahy s rodinou, vnoučaty, přáteli atp.
b) Aktivní lidé: jsou i ve stáří orientováni na podávání vysokých výkonů, jsou velmi aktivní, snaží se nemyslet na stáří, kladou si stále nové cíle.
c) „Houpací židle“: pasivní, závislé osoby, které se smíří se stárnutím a s odchodem do důchodu, jsou však pasivní, spoléhají se hlavně na pomoc druhých, zejména dětí.
- Záporné přizpůsobení:
a) „Zlostní lidé“: neumí se smířit se stárnutím, jsou zahořklí a zlostní, neboť se jim v životě nepodařilo dosáhnout toho, oč usilovali, a obviňují z toho druhé.
b) „Sebenenávistníci“: lidé, kteří za svůj životní nezdar obviňují sebe samé, propadají depresím, pokládají se za neužitečné a bezcenné.
Tři adjustace pozdního věku
Robert Peck rozšířil Eriksonovo pojetí vývoje v pozdním věku. Podle jeho názoru musí člověk v tomto věku – má-li dozrát – dospět k těmto třem adjustacím či změnám:
- Širší definice sebe sama (identita) vs přílišné lpění na pracovních rolích.
Otázkou je zde míra, v níž lidé sebe samé definují prostřednictvím své práce a svých pracovních rolí. Každý z nás se musí v tomto věku ptát: „Jsem plnohodnotný člověk pouze v té míře, v níž mohu pracovat na plný úvazek, nebo jsem cenný i jinak, v jiných rolích, anebo i jenom proto, že jsem člověkem, kterým jsem?“ Zejména důchodci musí redefinovat svoji hodnotu coby lidských bytostí. Lidé v tomto věku musí znovu zkoumat sebe samé a hledat nové zájmy, které by nahradily jejich práci a které by daly jejich životům smysl a nový směr a strukturu. Člověk musí v tomto období dospět mimo jiné k závěru, že je jeho ego mnohem bohatší a rozmanitější než je suma jeho pracovních úkolů a rolí.
- Transcendence těla vs zaobírání se svým tělem.
Tělesné chátrání dává vzniknout potřebě druhé adaptace: překonání starostí o tělesný stav a nalezení jiných zdrojů uspokojení. Lidé, kteří dříve zdůrazňovali tělesné uspokojení jako základ dobrého života, mohou v důsledku zhoršujících se tělesných schopností a někdy i různých tělesných problémů a neduhů stáří upadnout do zoufalství. Ti, kteří se soustředí na vztahy a aktivity, které nevyžadují dokonalé zdraví, se na stárnutí adaptují výrazně lépe. Orientace zájmů od vlastního těla ke vztahům a k něčemu, co člověka přesahuje, by se měla vyvíjet již od mladé dospělosti; až ve stáří však projde kritickým testem. Mentální a sociální kompetence se totiž mohou na rozdíl od kompetencí fyzických stále zdokonalovat a dozrávat – i ve stáří.
- Transcendence ega vs zaobírání se sebou samým.
Patrně nejobtížnější, ale současně i nejdůležitější změna, k níž v tomto věku dochází, je schopnost jít za starosti o sebe a svůj přítomný život a přijmout jistotu smrti. Může člověk zaujmout kladný postoj ke své vlastní smrti? Podle Pecka si může člověk uvědomit, že může dosáhnout trvanlivého významu prostřednictvím toho, co dokázal – práce, již vykonal pro společnost; dětí, které zplodil a vychoval; interpersonálních vztahů, které rozvíjel a utvářel. Transcenduje tedy své vlastní ego tím, že přispívá k vývoji a hodnotám života ostatních lidí.
Emocionální zdraví ve stáří
Georges Vaillant si položil otázku, zda některé vlastnosti, které lidé vykazují v mladším věku, a životní události, které je v dětství a mládí potkají, mají vliv na jejich vývoj a zejména na jejich emocionální zdraví ve stáří.
Tento autor vedl dlouhodobý longitudinální výzkum, v němž byl sledován vývoj skupiny mužů od mladé dospělosti až do stáří. Výsledky jsou opřeny o data od 173 mužů ve věku 65 let. Emocionální zdraví v tomto věku definoval dvěma znaky:
- jedinec vykazoval zřejmou schopností hrát si, pracovat a milovat a
- jedinec byl v uplynulém desetiletí šťastný.
Který osobnostní rys souvisí nejlépe s kladnou s adjustací ve stáří? V tomto výzkumu se ukázalo, že jím je schopnost zvládat životní problémy bez obviňování druhých, bez zatrpklosti, bez pasivní poddajnosti. Autor hovoří o zdravých obranných mechanismech. V pětašedesáti letech tedy byli emocionálně nejzdravější ti, kteří si za svůj život nenastřádali pocity křivd, ublížení, kteří nezatrpkli. Tito muži byli často během dřívějších let pokládáni za spolehlivé, stabilní, dobře organizované; nikoliv nutně za tvořivé, bystré, analytické nebo vzdělané.
Naopak některé charakteristiky, které souvisely s dobrou adjustací v mládí – například spontaneita a schopnost získávat si druhé – ve stáří s adjustací nesouvisely.
Překvapivě s emocionálním zdravím ve stáří nesouvisela řada relativně důležitých životních událostí, které jedince potkaly v mládí a ve středním věku. Mezi ně patřily například šťastné manželství, úspěšná kariéra, šťastné dětství (oproštěné od chudoby, zneužívání, úmrtí nebo rozvodu rodičů atp.). Větší význam pro emocionální zdraví ve stáří měla emocionální blízkost sourozenců v adolescenci a v mladé dospělosti. Výrazný vliv na emocionální zdraví ve stáří však měly závažné negativní životní události v dětství – například zneužívání nebo týrání.
Špatné emocionální zdraví ve stáří souviselo se špatným tělesným zdravím, depresemi, s alkoholismem a s častým užíváním trankvilizérů.