Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.3.3 Viktor E. Frankl – existenciální analýza a logoterapie
3.3.3 Viktor E. Frankl – existenciální analýza a logoterapie
Stručný životopis
V.E. Frankl se narodil 26.3. 1905 ve Vídni jako druhé ze tří dětí. Jeho otec pocházel z jižní Moravy, maminka pocházela z pražského patricijského rodu. Frankl vystudoval lékařství a specializoval se na psychiatrii. Krátce byl v kontaktu s S. Freudem, později se však stal členem Adlerova Spolku pro individuální psychologii. Adler jej však ze svého spolku pro názorové rozdíly v roce 1927 vyloučil.
Frankl vypracoval vlastní směr, ve kterém rozlišuje existenciální analýzu a logoterapii. Existenciální analýza je jím definována jako antropologický výzkumný směr. Teoretické principy tohoto výzkumného směru nesou – kromě vlivu Freuda a Adlera – silné známky fenomenologického myšlení Maxe Schelera a existencialismu Gabriela Marcela. Spojuje ho s nimi i silný theismus. Logoterapii definuje Frankl jako psychoterapeutickou metodu. Franklova logoterapie je pokládána za „třetí vídeňskou školu psychoterapie“. Frankl postavil vedle Freudova principu slasti a Adlerova principu vůle k moci „vůli ke smyslu“.
Během druhé světové války byl V.E. Frankl internován v různých koncentračních táborech, zejména v Terezíně a Osvětimi. V těchto táborech mu zemřeli oba rodiče, bratr a manželka. Frankl své zážitky z koncentračního tábora sepsal ještě v roce 1945 v knize „A přesto říci životu ano“. Po ukončení války se stal na 25 let přednostou Vídeňské neurologické kliniky. Současně působil jako profesor pro neurologii a psychiatrii na Vídeňské universitě a jako profesor logoterapie na United States International University v Kalifornii. Obdržel celkem asi 30 čestných doktorátů (Dr.h.c.)., mimo jiné i Karlovy university (v roce 1996). Zemřel v roce 1996.
Doporučená četba
Frankl, V.E. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta, 1994.
Frankl, V.E. ...A přesto říci životu ano. (Psycholog prožívá koncentrační tábor.) Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996.
Frankl, V.E.: Lékařská péče o duši. (Základy logoterapie a existenciální analýzy.) Brno: Cesta, 1996.
Existenciální analýza
Člověka bychom mohli podle Frankla definovat jako takovou bytost, která se osvobozuje od toho, čím je určena. Člověk je přitom určen ve třech hlavních dimenzích, jimiž jsou
- fyzická, biologická, somatická
- psychologická, duševní
- sociální, sociologická.
To jsou dimenze osudu. Vedle těchto tří dimenzí staví Frankl čtvrtou, již označuje jako duchovní, noologickou či noickou. Je to dimenze svobody, modus existence.
První dimenze (zejména první dvě) má člověk společné se zvířaty. Ať již jakkoliv převyšuje a zatlačuje jeho lidská podstata (čtvrtá dimenze) jeho podstatu zvířecí, nepřestává být člověk nikdy také zvířetem. Je to tato čtvrtá dimenze, dimenze svobody, co z něj činí člověka. Svoboda přitom není svobodou od podmínek, ať již biologických, psychologických nebo sociálních, ale svobodou k zaujetí stanoviska vůči všem podmínkám. Člověk se tak stává v tomto pojetí člověkem pouze tehdy, podaří-li se mu povznést do dimenze svobody.
Svoboda, smysl a odpovědnost:
Existenciální analýza se snaží přivést člověka především k vědomí odpovědnosti. Vědomí odpovědnosti je základem lidské existence. Odpovědnost znamená vždy odpovědnost vůči smyslu. Odpovědnost charakterizují dva atributy: je současně hrozná i nádherná.
Hrozné je vědět, že v každém okamžiku nesu odpovědnost za okamžik následující; že každé rozhodnutí je rozhodnutím „na celou věčnost“, to malé stejně jako to velké; že v každém okamžiku uskutečňuji nebo ztrácím nějakou možnost, možnost právě toho jediného okamžiku. Všechny ostatní možnosti jsem tím ale také už současně zavrhl, odsoudil k ne-bytí, a to také „na celou věčnost“.
Nádherné je vědět, že má vlastní budoucnost i budoucnost ostatních lidí a věcí kolem mne závisí – i když třeba pouze v malé míře – na mém aktuálním rozhodnutí. Co tímto rozhodnutím uskutečním, co jím „stvořím do světa“, to zachraňuji do skutečnosti a zachraňuji před pomíjivostí.
Klíčovou odpovědností je pak odpovědnost vůči smyslu vlastního života. Frankl se tuto myšlenku snaží přiblížit tímto příkladem: Představme si mladého člověka, který vystudoval medicínu a stal se lékařem a později přijal nabídku finančně velmi lukrativního postavení. Předpokládejme ale také, že tento muž má talent pro nějaký speciální obor, k němuž mu toto postavení neumožňuje žádný přístup. Jakkoli zámožný, jakkoli zdánlivě šťastný, uprostřed domova zařízeného podle libosti, ve vlastním domě, s drahým, luxusním vozem a s nákladným způsobem života musel by tento muž podle Frankla pokládat svůj života za nějak pochybený a musel by si jednou přiznat, že „Ten, kým jsem, zdraví smuten toho, kým jsem mohl být.“ Tento muž nenašel smysl svého života, nenaplnil sama sebe.
Existenciální frustrace a logoterapie
Nenaplnění této potřeby smyslu vede k tzv. existenciální frustraci. Tato frustrace vzniká tehdy, pochybuje-li člověk o smyslu své existence, stane-li se smysl jeho života sporný, nebo přestává-li dosavadní smysl platit a člověk najednou neví, co dál.
Určitou terapii proti existenciální frustraci se snaží nabídnout logoterapie. Logos ( ) zde neznamená slovo, ale smysl. Logoterapie se nesnaží frustrovanému jedinci vnutit nějaký vyšší smysl, ale snaží se mu pomoci nalézt a realizovat smysl jeho vlastní existence.
Realizace smyslu vlastního života, vždy jedinečného, spočívá v realizaci hodnot. Proti zaměření na vlastní uspokojení a štěstí staví Frankl zaměření na dosahování vyšších cílů a těch hodnot, které jedince přesahují. Frankl zdůrazňuje, že se štěstí dostavuje snad vždy spíše jako vedlejší důsledek plnění nějakého nadindividuálního úkolu než jako důsledek úsilí o dosažení štěstí. Objevení potřebnosti a užitečnosti vlastního života pro jiné lidi a pro nadosobní cíle vytváří kromě toho i předpoklady pro snášení utrpení.
Hledání smyslu v životě je hlavní odpovědností člověka. Smysl však nelze do života uměle vložit. Je přítomen v každé situaci, s níž se člověk setkává. Životní smysl není abstraktní, ale tak konkrétní, jako situace sama. Člověk musí být otevřen situacím, s nimiž se setkává, a odkrývat ten smysl, který každé jednotlivé situaci odpovídá. Podle Frankla smysl své existence tedy nevymýšlíme, nevynalézáme, ale objevujeme. Frankl mluví o noodynamice. Člověk nepotřebuje pouze redukovat své tenze, ale především duchovní dynamiku v polarizovaném poli napětí, kde jedním pólem je smysl, čekající na naplnění, a druhým pólem člověk, který jej musí naplnit.