Radiologie_a_nuklearni_medicina

1.5.4 Lékařské ozáření z hlediska radiační ochrany

1.5.4 Lékařské ozáření z hlediska radiační ochrany
 
 
Optimalizace radiační ochrany při lékařském ozáření se dosahuje zejména zavedením systému jakosti. Cílem optimalizace je:
a) při radiodiagnostickém (RTG, CT, AG) vyšetření správné použití zobrazovací metody tak, aby dávky ve tkáních byly co nejnižší, aniž by se tím omezilo získání nezbytných radiodiagnostických informací,
 
b) při nukleárně-medicínském vyšetření aplikace pouze nezbytného množství radioaktivní látky požadované čistoty a aktivity, které zaručuje dostatečnou diagnostickou informaci při co nejnižší zátěži pacienta,
 
c) při radioterapeutických výkonech ozáření cílového objemu, na který je léčba zářením zaměřena, v rozsahu nezbytném k dosažení požadovaného účinku, přičemž ozáření ostatních tkání má být tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout bez omezení léčby.
 
V radiodiagnostice a nukleární medicíně jsou vypracovány diagnostické referenční úrovně, které jsou úrovněmi dávek, popřípadě úrovněmi aplikované aktivity používané při diagnostických postupech v rámci lékařského ozáření, jejichž překročení se při vyšetření dospělého pacienta o hmotnosti 70 kg při použití standardních postupů a správné praxe neočekává.                                                  
Pro všechny standardní typy lékařského ozáření musí být vypracován písemný postup (standard), jehož dodržování jednotlivými radiologickými pracovišti je posuzováno klinickým auditem. Součástí postupu musí být způsob stanovení a hodnocení dávek pacientů. Při lékařském ozáření musí být přijaty všechny rozumné kroky ke snížení pravděpodobnosti vzniku nehody nebo aplikace neplánované dávky pacientovi.                                                                                                              
Každé zdravotnické zařízení zajišťuje vhodný výběr zdravotnických prostředků a volbu postupů, které jsou určeny pro lékařské ozáření dětí a ozáření spojená s vysokými dávkami u pacientů při radioterapii, intervenční radiologii a počítačové tomografii. U těchto činností se musí věnovat zvýšená pozornost hodnocení ozáření pacientů nebo jiných osob podstupujících lékařské ozáření.
 
V radiační ochraně pracovníků v radiodiagnostických a radioterapeutických oborech, tak jako i v jiných oblastech aplikací ionizujícího záření se využívá třech fyzikálních metod: ochrany časem, vzdáleností a stíněním.
 
Ochrana časem  
Dávka pracovníka je tím větší, čím déle pobývá v blízkosti zdroje záření (skiaskopie, CT, AG) nebo pacienta, v jehož těle se nachází radiofarmakum (nukleární medicína). Při skiaskopických, angiografických a nukleárně-medicínských metodách je pro personál pobývající ve vyšetřovně výhodné zkracovat nutnou dobu pobytu na minimum, u nukleárně-medicínských metod k tomu přistupuje ještě snížení času potřebného pro manipulaci s radiofarmaky při samotné aplikaci pacientovi. Celková doba pobytu personálu ve vyšetřovně by měla být nezbytně nutná v souvislosti s přípravou pacienta a zajištěním potřebné péče. Metoda ochrany časem zahrnuje též střídání pracovníků, zvláště na nejvíce exponovaných místech v oborech nukleární medicíny.
 
Ochrana vzdáleností
Dávka resp. dávkový příkon klesá s druhou mocninou vzdálenosti od zdroje. Při skiaskopických a angiografických metodách je pro personál pobývající ve vyšetřovně výhodné pohybovat se v co největší vzdálenosti od svazku záření, při vyšetřování na oddělení nukleární medicíny v co největší vzdálenosti od zdroje, což je v tomto případě radiofarmakum aplikované přímo pacientovi. Nesmí to být ovšem na úkor provedení přípravy pacienta a dohledu nad ním při vyšetření. Doporučuje se, aby při nukleárně-medicínských vyšetřeních pracovník pobýval ve vzdálenosti 1 – 2 m od pacienta, nepohybliví a nespolupracující pacienti však někdy vyžadují přítomnost pracovníka v těsné blízkosti.
 
Ochrana stíněním
Je velmi účinná, i když má, ve srovnání s metodami ochrany časem a vzdáleností, často nevýhodu, že může být finančně velmi nákladná. Patří sem zejména dostatečná tloušťka zdiva, barytové omítky ve vyšetřovnách a ozařovnách, dveře pobité olovnatým plechem a olovnaté sklo v pozorovacím okénku vyšetřovny. Při vyšetřování pomocí radiodiagnostických metod je nejdůležitější ochranou absence pobytu ve vyšetřovně během expozice, kdy z rentgenky vychází RTG záření. Radiační pracovník i doprovázející personál musí být během snímkování ve vedlejší místnosti – ovladovně, pouze v nejnutnějších případech může doprovázející personál z důvodu větší bezpečnosti nepohyblivého a nespolupracujícího pacienta přidržovat, ovšem za předpokladu dodržení pravidel radiační ochrany. Při skiaskopických a angiografických metodách je personál pobývající ve vyšetřovně povinen nosit zástěru a krční límec z materiálu dostatečně pohlcujícího RTG záření. Nejvhodnějším materiálem pro odstínění RTG záření používaného v radiodiagnostice a gama záření používaného v nukleární medicíně je olovo pro jeho snadnou zpracovatelnost, dostupnost a cenu, pro pozitronové radionuklidy používané při vyšetření PET (pozitronová emisní tomografie) je vhodnější wolfram, který má větší hustotu a tím i větší absorpční schopnost než olovo. Nevýhodou wolframových stínění je jejich vyšší hmotnost a cena.