Zdravotnicke_pravo_ve_vztahu_k_osetrovatelstvi

14.5.6 Bytové právo

14.5.6 Bytové právo
 
 
Nová právní úprava pokračuje dále v dosavadním trendu rozvolňování vztahů mezi pronajímateli a nájemci. Z původní velmi rigorózní úpravy obsažené ve znění občanského zákoníku do roku 1990, který nájemní vztah k bytu jednoznačně považoval za právem chráněný vztah, ve kterém právo zcela jednoznačně a významně chránilo zájem slabší smluvní strany, tedy nájemníka, pozdější právní úprava tuto ochranu oslabovala a nový občanský zákoník v tomto trendu dále pokračuje a vztah mezi pronajímatelem a nájemcem téměř vyrovnává.
Nejzřetelněji je to možno vidět právě na potlačení dřívějších právních instrumentů ochrany nájemníka. Těmito instrumenty byly následující:
a) možnost dát výpověď z nájmu bytu nájemníkovi jen ze zákonem uvedených důvodů
b) možnost dát výpověď z nájmu bytu nájemníkovi jen s předchozím přivolením soudu
c) zákonem stanovená minimální výpovědní lhůta
d) zákonem regulované nájemné
e) povinnost pronajímatele zajistit nájemníkovi náhradní byt.
 
Tato právní úprava vycházela z vědomí, že jistota bydlení je pro člověka jednou ze základních, ne-li vůbec nejzákladnější, životních jistot.
 
V dalším vývoji právní úpravy se z těchto ochranných instrumentů postupně ustupovalo. Podle právní úpravy platné od roku 2014 je stav uvedených instrumentů ochrany nájemníka následující:
a) výčet důvodů pro výpověď z nájmu bytu nájemníkovi se změnil. Především však již v zákoně uvedený výčet výpovědních důvodů nelze jednoznačně považovat za taxativní, protože zákon umožňuje dát nájemci výpověď i z jiného závažného důvodu, než z toho, který zákon uvádí;
b) přivolení soudu k podání výpovědi nájemníkovi již není třeba. Iniciativa v právní ochraně je přenesena na nájemce.
c) pokud jde o výpovědní dobu, ta sice je i nadále tříměsíční, avšak zákon umožňuje, aby pronajímatel dal nájemci výpověď z nájmu bytu i bez výpovědní doby, porušil-li tento svou povinnost zvlášť hrubým způsobem. V takovém případě má nájemce povinnost odevzdat byt bez zbytečného odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu (§ 2291);
d) regulované nájemné nový občanský zákoník nezná. Nájemné stanoví jako smluvní. Není-li jeho výše ve smlouvě stanovena, pak je nájemné ve výši místně obvyklé.
e) povinnost pronajímatele zajistit nájemci v případě, že mu dal výpověď z nájmu bytu, byt či jinou formu bydlení, nový občanský zákoník neuvádí.
 
Pokud jde o možnost nájemce dát byt nebo jeho část do podnájmu, pak nově tak může učinit, a to i bez souhlasu pronajímatele, jedná-li se o část bytu a pokud nájemce dál v bytě bydlí. Musí však takovou změnu pronajímateli oznámit.
Dát do pronájmu celý byt může nájemce jen se souhlasem pronajímatele.
 
Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
 
Problematiku bytových družstev a i nájmu družstevního bytu či nebytového prostoru upravuje zvláštní předpis, a tím je zákon o obchodních korporacích (č. 90/2012 Sb.).
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše