Etika
6.2 Etické aspekty eutanázie
Eutanázie
Slovo eutanazie znamená v překladu dobrá smrt a jedná se o slovo řeckého původu.
V dnešní době má toto slovo širší význam a dotýká se každého morálního postoje lékaře. Otázka eutanazie je obsažena i v kodexu lidských práv. Eutanázie se dotýká nejen medicíny ale i teologie, práva sociologie a etiky. Do širokého podvědomí lékařů a ostatních profesí dostala v 60 letech 20. století zřejmě jako reakce na nástup léčebných technologií, které začaly vyvolávat snahy na změnu etických paradigmat, ale také z důvodu zvýšeného prosazovaní lidských práv na kvalitu života.
Rozeznáváme eutanázii:
Aktivní eutanázii
Pasivní eutanázii
Aktivní eutanázie lze definovat různě:
Zabití nemocného na vlastní žádost
Úmyslné usmrcení na vlastní žádost
Usmrcení na požádání
Usmrcení ze soucitu
Dobře uvážené zakončení života nemocného ve snaze zabránit dalšímu utrpení. O aktivní eutanázii hovoříme, když k ní dá nemocný souhlas. Souhlas může dát dospělý člověk, které netrpí duševní chorobou a není pod tlakem. O aktivní eutanázii se hovoří tehdy, když lékař oznámí, že:
- Smrt byla důsledkem látky, kterou on nebo kolega nemocnému předepsal, podal nebo ho nechal, aby si ji užil a urychlil konec života.
- Nemocný si tuto látku vzal sám.
- Lékař se rozhodl na výslovné přání nemocného.
Protože pojem pasivní eutanázie je nejednoznačně vykládán vede se diskuze, zda by vůbec neměl být používán. Tato nejednotnost spočívá v úmyslu, v cíli kterého má být dosaženo. Pasivní eutanázií se označuje zastavení umělého a neúčelného prodlužování umírání pomocí moderních lékařských technik, umělé výživy, hydratace.
Jako první země na světě legalizovalo možnost úmyslně usmrtit pacienta s nevyléčitelnou nemocí za účelem zkrácení jeho utrpení před deseti lety 1. dubna Nizozemsko. Eutanazii (z řeckého thanatos=smrt a eu=dobrý) i dnes uznává jen velmi málo zemí.
Země, v nichž je povolena aktivní eutanazie:
Čína: O eutanázii je málo zpráv. Provádí se u novorozenců a dětí s tělesnými a duševními poruchami.
Belgie: 23. září 2002 se stala druhou zemí světa, kde může nemocný člověk za přesně vymezených podmínek přijmout z rukou lékaře smrt na vlastní žádost.
Lucembursko: Parlament schválil eutanazii v únoru 2008, ale v prosinci 2008 zákon odmítl podepsat lucemburský velkovévoda. Nato reagoval parlament změnou ústavy, takže když v březnu 2009 zákon o eutanazii parlament schválil, podpis velkovévody již k platnosti nebyl potřeba. Zákon platí od dubna 2009.
Nizozemí: Umožněna zákonem, který vstoupil v platnost 1. dubna 2002; za určitých přísných podmínek však byla tolerována podle zákona platného od 1. ledna 1994. Od letošního 1. března začaly fungovat mobilní lékařské týmy provádějící eutanazii.
Švýcarsko: Švýcarský model eutanazie již léta umožňuje za jistých podmínek, avšak zcela legálně, asistovanou sebevraždu. Švýcarsko je jediná země, kde umírajícímu může pomoci lékař i laik. Podle švýcarské ústavy není pomoc při sebevraždě trestným činem za těch podmínek, že za ní nestojí egoistické zájmy a že nemocný před smrtí sám vykoná několik nezbytných úkonů.
USA: Na federální úrovni nelegální; zákonem je povolena ve státech Oregon (schválena v listopadu 1994) a Washington (schválena v roce 2008) jako asistovaná sebevražda.
Kampaň za prosazení smrti z milosti vedl bývalý patolog Jack Kevorkian, přezdívaný doktor Smrt, jenž asistoval u 130 sebevražd a v roce 1999 byl odsouzen za zabití na 25 let vězení.
Indie: V roce 1980 byl podán návrh zákona k usmrcení nevyléčitelně nemocných. Aktivní eutanázie nebyla uzákoněna.
Austrálie: Zákon byl důkladně propracován. Nejprve sepíše nemocný žádost a po té se čeká sedm dní, nemocný musí být starší osmnácti let. Při vykonání eutanázie musí být přítomni dva lékaři, z toho jeden musí mít psychiatrickou specializaci. Indikací k eutanázii musí být terminální stádium nemoci, bolesti a nesnesitelné útrapy. Lékař, který eutanázii provedl, musí poslat na policii zápis o provedení.
Pomocí při sebevraždě (asistovaná sebevražda) se rozumí poskytnutí prostředků na žádost jiné osoby, s jejíž pomocí si tato osoba způsobí smrt. Většinou tyto prostředky, či „návod k vysvobození,“ poskytuje lékař, sám však tento akt nevykonává.
Velmi zajímavým a u nás neprávem opomíjeným pojmem je sociální eutanázie. V ideálním případě by každý člověk mohl čerpat takovou péči, která odpovídá současným poznatkům vědy a špičkové medicíny. S ohledem na rozdíly mezi jednotlivými státy a především na jejich omezené ekonomické, geografické a vzdělanostní zdroje se může prakticky aplikovat pouze redukovaná zdravotní péče.
Obsah pojmu sociální eutanázie souvisí tedy s alokací zdrojů a stává se etickým problémem. Vyvstává otázka, zda při dostatku finančních prostředků by mohla být tato omezení odstraněna. Je potřeba brát v potaz geografickou dostupnost a také fakt, že některé diagnostické či léčebné postupy zatím dostatečně neovládáme. Toto dilema kontroverzně řeší myšlenka zavedení standardů, tedy takový objem a kvalita péče, která by mohla být garantována každému (Haškovcová, 2007).
Specifika komunikace v jednání s pozůstalými
Specifika komunikace v jednání s pozůstalými. Při příchodu pozůstalých na oddělení by měla sestra počítat s tím, že každý z nich se liší povahou, chováním, osobností, pohlavím, věkem, vědomostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Každý z nich má jiné komunikační schopnosti a způsob chápání. Vše je nyní navíc ovlivněno velkou ztrátou blízké osoby. Zdá se, že všichni jsou nyní ve stejné situaci, ale každý člověk prožívá otřes sám a jinak. Právě různé odlišnosti mohou být příčinou mnoha nedorozumění, která by mohla ublížit. Pro zdravotníka se časem smrt stane součástí povolání, ale pozůstalí nejsou ve stavu, kdy si sestra může dovolit s nimi jednat, jakoby se stala běžná denní událost. Důležité je nepodceňovat význam informací, které se zdají být samozřejmé. Analýza konkrétní situace a správné stanovení cíle rozhovoru, tedy jaké informace chce sestra podat je vhodnou metodou. (Bužgová, 2008, s. 38–42). V jednání s pozůstalými bychom měli dbát na společenské zásady. Oznámit někomu skon milovaného člověka je náročná situace. Psychologové tento okamžik označují za největší stresovou chvíli, v životě pozůstalých. V emotivně vypjatých situacích předepsaný společenský scénář umožňuje přiměřené chování.
- Pozůstalé je potřeba uvést na klidné místo, kde budou moci vyslechnout nepříznivou zprávu.
- Snažit se zachovat veškeré společenské rituály.
- Co nejpodrobněji popsat okolnosti úmrtí, po sdělení faktu nechat příbuzným čas zprávu přijmout a vyrovnat se sní.
- Být připraven na diskuzi a být připraven na kladení nepříjemných otázek.
- Seznámit příbuzné se všemi formalitami (Bužgová, 2008).
Pohřební rituály
Pohřební rituály mají dlouhou historii a bohatou symboliku. Pomáhají lidem vyrovnat se s realitou smrti, stávají se poctou životu zesnulého, umožňují vyjádřit smutek způsobem, který odpovídá vyznávaným kulturním hodnotám, dávají příležitost vzájemné podpory truchlícím a prostor myšlenkám týkajícím se života i smrti, kontinuity a naděje všem živým. Ne v neposlední řadě představují akt rozloučení se zesnulým, bez ohledu na formu a hloubku víry pozůstalých. Právě pohřební rituál pomůže mysli uvědomit si fakt, který člověk podvědomě odmítá. Diskuze s pracovníky pohřební služby, plánování časového postupu a ceremoniálu, následně setkání s nebožtíkem, předání oblečení a další nezbytné kroky, přinutí pozůstalé uznat, že ten, koho milovali, zemřel. Pohled na mizející rakev je symbolem definitivního uzavření života.
Následující krok přináší nezbytné projevy zármutku, pro které vytváří pohřební rituál tu správnou atmosféru. Na pohřbu je plakat nejen možné, ale dokonce i vhodné a odpovídající. Pohřeb samotný je emocionálně vypjatým okamžikem, který umožňuje dát průchod skrytým pocitům všem účastníkům, nejen nejbližší rodině. A tak si na pohřbu zemřelého popláčí mnohdy i lidé, kteří nad vlastní ztrátou plakat nemohli nebo nedovedli. Při zpracování smutku musí být člověk schopen se přesunout ze situace fyzické přítomnosti zesnulého do oblasti vzpomínek. I tento posun umožní dobře a citlivě provedený pohřební rituál, který přirozeně vytváří prostředí k zamyšlení se nad dobrým i zlým, které jsme s nebožtíkem sdíleli. Nikdy jindy nebude již taková příležitost se soustředit na vyznění a ukončení vztahu se zesnulým a podělit se o své myšlenky s ostatními, kteří jsou právě v průběhu tohoto rituálu skutečně zúčastněnými a chápajícími posluchači. Řečník, někdy profesionál, většinou však někdo z blízkých příbuzných či známých, zmíní v oficiálním proslovu nejdůležitější okamžiky ze života zesnulého a navodí tak mimo jiné atmosféru sdílení vzpomínek mezi účastníky ceremoniálu. Právě vyprávění příběhů o zesnulém je v této fázi smutku velkou pomocí a zároveň utvrzuje pocit hodnoty jeho života a tím i života pozůstalých. Mnohdy se tak dozví i o věcech, jichž se nezúčastnili a doplní si tak vlastní obraz zesnulého.
Dalším z nezbytných kroků je vytvoření nové smysluplné identity v dalším životě. Lidé jsou tvorové společenští a naše vlastní životy získávají smysl až ve vztahu k životům lidí kolem nás. Zemře-li někdo blízký, umírá i část mé identity, kterou jsem definoval právě vztahem k němu. Pohřeb jako společenská událost mimo jiné umožňuje oficiální přijetí nové role ve společnosti. Ostatní jakoby svou přítomností na pohřbu říkali: „Uznáváme tvou změněnou identitu a chceme, abys věděl, že k nám stále patříš, a že nám na tobě záleží.“ Pocit sounáležitosti a přátelé a rodina kolem dávají v tyto těžké okamžiky pozůstalému pocítit, že ještě žije. Není-li uspořádán pohřeb, společnost neví jak se chovat k osobě, jejíž společenská identita se změnila, a často se jí proto vyhýbá. Zemře-li blízká osoba, snaží se člověk přirozeně najít smysl života i smrti. Tyto otázky jsou důležité i proto, že je třeba odpovědět na otázku nejdůležitější: Proč vůbec žít dál? A z ní vyplývající: Jak žít dál? Nelze čekat, že bychom se dobrali konečných odpovědí na otázky po smyslu lidského života, musíme však nalézt odpovědi dostatečně uspokojivé pro nás osobně.
V neposlední řadě dává pohřeb blízké osoby pocítit, že jednou zemřeme i my. Život i smrt jsou přirozený a nevyhnutelný proces. Pohřeb pomáhá v hledání smyslu života i smrti nejen zesnulého, ale i pozůstalých. Každý pohřeb, kterého se účastníme je svým způsobem zkouškou pohřbu našeho. Pohřeb představuje možnost vyjádření víry a životních hodnot každého jedince i celé společnosti. Již sám fakt uskutečnění pohřbu nese symboliku důležitosti, kterou pro nás smrt má. Umožňuje živým žít dál tak plnohodnotně a zdravě, jak jen to je pro ně možné. Účast na pohřbu je také veřejným vyjádřením podpory a nabídkou pomoci do budoucna. Umožní lidem ukázat city a nabídnout pomoc. Na pohřbu je dovoleno pozůstalé obejmout, verbálně i neverbálně jim projevit účast. Právě naznačení podpory patří k nejdůležitějším léčivým aspektům významu pohřebních rituálů. Pohřeb je konečně místem setkání pro truchlící. Pokud nám záleželo na někom, kdo zemřel, nebo na některém ze členů jeho rodiny, snažíme se pohřbu zúčastnit. Naše fyzická přítomnost je nejdůležitějším aktem podpory živým. Dáváme jim tak najevo, že ve svém smutku nejsou sami. Aby pohřeb splnil všechny výše uvedené požadavky, je nutné jej také považovat za smysluplný rituál a dobře vše naplánovat. Čas strávený jeho přípravou je pro pozůstalé méně bolestný uvědomí-li si, že energie, kterou vynakládají na vytvoření osobitého intimního ceremoniálu, se jim vrátí tím, že pomůže jim i jejich příbuzným a známým podstoupit léčivé působení zármutku jako podmínky vykročení do dalšího života.
První, akutní fáze po úmrtí dítěte je tzv. ohlušení, oněmění. V této fázi je vhodné dávat průchod všem svým pocitům, dát průchod žalu, bolu, s rodiči je nutno hovořit otevřeně o tom, co oni nyní cítí. V naší kultuře je zvykem nedávání najevo svých pocitů, „já to zvládnu sám“, pláč je brán jako slabost a je společensky nevhodný. Právě naopak musíme rodičům dát najevo jejich „právo na pláč“ – zadržování těchto silných emocí a jejich zasunutí do podvědomí je navíc výrazně rizikové z hlediska jejich zdravotního a duševního stavu v budoucnu… je nutné, aby přijali za své, že žal je naše „výkupné“, „daň“, kterou platíme za svou lásku. Pro profesionály kolem rodičů je významné uvědomit si, že na straně jedné (rodiče) je nutnost verbálně ventilovat ven své pocity, mluvit o tom všem, na straně druhé (lékař, sestra apod.) pak nesnažit se „racionálně“ komentovat situaci úmrtí a snažit se dát jim k ní „nadhled“, odstup… není to v této fázi ještě vhodné! Opět dvě slůvka: „sdělení“ (zahltit rodiče slovními informacemi) by v této fázi mělo ustoupit a dát přednost „sdílení“ (být s nimi, nechat je vypovídat se a odpovídat na jejich dotazy).
Pohřeb (a to platí nejen pro dítě) je nutný, důležitý – rozloučení je aktem etickým nejen vůči zemřelému, ale proběhne při něm také důležitá synchronizace prožívání smutku u pozůstalých, je to ritualizované truchlení (a emočně vypjatou situaci s pomocí rituálu člověk lépe zvládá), pohřeb je nezastupitelný jako výrazný předěl od dosavadního, společného života se zesnulým – tedy konec jednoho a začátek dalšího života pozůstalých. Není-li pohřeb, není toto ukončení, ale ono nerozloučení se odsouvá pozůstalým do podvědomí a vrací se pak opakovaně zpátky!
Komunikace s umírajícím člověkem
Etickou péči o umírajícího nelze oddělit od komunikace s umírajícím neboť právě ona je morálním projevem.
- Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, byla zachována jeho důstojnosti v posledních hodinách života a aby mu byla splněna poslední přání.
- Umírající člověk je stále člověkem, který vnímá blízkost lidí, se, kterými můžeme komunikovat třeba jen gesty.
- Umírající má právo být informován o svém zdravém stavu.
- K vyrovnání se osudem je potřeba vyjádřit psychickou podporu, která je založena na empatii.
- Je potřeba vytvořit pocit sounáležitosti, podpory a pohody při vykonávání denních aktivit.
- Doteky, uklidňující slova i podání ruky potlačují strach z osamocení.
- Každý člověk potřebuje posilovat naději, která by umírajícího neměla opouštět ani v posledních okamžicích života.
Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.
Podrobně o paliativní péči hovoří Doporučení (2004) 23 Výboru ministrů Rady Evropy O organizaci paliativní péče a Standardy a normy hospicové a paliativní péče v Evropě (2009) doporučené Evropskou asociací pro paliativní péči.
Potřeby pacientů v pokročilých stadiích nevyléčitelných nemocí a z nich plynoucí potřeba paliativní péče závisí na:
- základním onemocnění
- stupni jeho pokročilosti (pokročilá, ale relativně kompenzovaná stadia, preterminální a terminální stadia onemocnění)
- přítomnosti více závažných onemocnění současně
- pacientově věku a sociální situaci (míra sociální podpory ze strany rodiny a přátel, finanční situace apod.)
- psychickém stavu (kognitivní a emoční stav, míra informovanosti, duchovní orientace atd.).
Podle komplexnosti péče nutné k udržení dobré kvality života je účelné dělit paliativní péči na obecnou a specializovanou.
Obecná paliativní péče
Obecnou paliativní péčí rozumíme dobrou klinickou praxi v situaci pokročilého onemocnění, která je poskytována zdravotníky v rámci jejich jednotlivých odborností. Jejím základem je sledování, rozpoznání a ovlivňování toho, co je významné pro kvalitu pacientova života (např. léčba nejčastějších symptomů, respekt k pacientově autonomii, citlivost a empatická komunikace s pacientem a jeho rodinou, manažerská zdatnost při organizačním zajištění péče a při využití služeb ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče atd.). Obecnou paliativní péči by měli umět poskytnout všichni zdravotníci s ohledem na specifika své odbornosti.
Specializovaná paliativní péče
Specializovaná paliativní péče je aktivní interdisciplinární péče poskytovaná pacientům a jejich rodinám týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi. Poskytování paliativní péče je hlavní pracovní náplní tohoto týmu. (umírání.cz).
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“
Euripidés