Filozofie
2.3.1 Systémy pozdního helénizmu
Novopythagorejci
Dalšími synkretickými (smíchanými) systémy pozdního helénizmu jsou: novopythagoreismus a novoplatonismus. Filónovy názory, hlavně dva jeho základní názory přejímají novopythagorejci: mystické pojetí (chápání) božství a zprostředkující logos mezi Bohem a světem. Nejdůležitější z novopythagorejců byl Apolonius z Tyany (žil v letech 4 před Kristem až 98 po Kristovi). Jako filozof byl nazvaný prorokem a služebníkem Božím. Jeho životní názor byl nábožensko-asketický. Byl to nejtajemnější duchovní Mistr. Ovládal některé magické techniky, například umění stát se neviditelným nebo mluvit s duchy, také uměl prý úspěšně křísit mrtvé. Mnozí jej proto považovali za mesiáše. V roce 23 odjel Apollónios z Babylónu na velbloudech do Indie, aby v himálajských poustevnách praktikoval jógu. Později se například vydal také na pouť do Etiopie, která dodnes patří mezi země, která jsou, a to jistě nikoli náhodou, navštěvovaná četnými křesťanskými poutníky. O smrti Apollónios napsal: “Nikdo ve skutečnosti neumírá, umírá jen vnější vzhled, právě tak jako nikdo není ve skutečnosti zrozen, kromě toho, že se zrodí do vnějšího vzezření. Když se takto duch přemění ve hmotu, říkáme, že člověk začal existovat, a když se takto hmota přemění v ducha, říkáme, že někdo zemřel.“ Mezi dochovaná Apollónova díla patří spis O obětech. Apollónius zakazoval požívání vína, masa, vyžadoval panictví, nedovoloval přísahu a krvavé oběti. Vyžadoval společný majetek. Byl často také nazýván pohanským Kristem. Byl chválený pro svou moudrost a ctnost. Významem jeho života bylo povznášet se ve smyslnosti a tělesné patřičnosti k životu v Boha.
Dalšími zástupci tohoto helénistického proudu jsou například Moderatus Gadský nebo Níkomachos z Gerasy, autor známé učebnice Úvod do matematiky a též díla Božská podstata aritmetiky.
Novoplatonisti
Předchůdci novoplatonismu byli platónští eklektikové, kteří vyvíjeli, nebo míchali platónské myšlenky s aristotelismem a stoicismem. Hlavními představiteli byli: Plutarch z Chaironeje a Numejus z Apameje v Sýrii. Podle Plutarcha (žil v 1. století po Kristovi) byla úloha filozofie v: udělat člověka ctnostným.
Přebíral orientální prvky do názorů platónsko-aristotelovských.
Uznával dva principy:
1. Bůh je princip dobra, hmota je podmínkou zla. A k tomu ještě přibíral světovou duši, která je zlá, a proto odporuje světovému pořádku. Jedna její část je nakloněná vždy ke zlému, je příčinou smyslnosti a zla.
2. Podstatu Boha neznáme. Víme jen, že je jediný, neměnný. Lidská duše je Božím orgánem. Je tím čistější a svobodnější, čím více myšlenek jí nabízí Bůh.
Ještě dále než Platón a Plutarch zašel Numeius z Apameje (2. století po Kristovi). Vedle nejvyššího Boha uznával stvořitele světa (demiurgos). První Bůh je dobro samo, sama myšlenka (nús), princip sucha, existence (onsiasarché). Druhý je Bůh Demiurg, který je dobrý účastí na prvním (métonsia tú proton), působí na hmotu, tvoří svět, je tedy principem dění ve světě (neneseo archá). Svět je podle Numeia třetí Bůh. Zakladatelem novoplatonizmu je Ammonios Sakkas v Alexandrii (175-242). Jeho názory však známe od jeho žáka Plótínose (203-270), který je hlavní tvůrce novoplatonizmu. Narodil se v egyptském městě Lykopoli v roce 205 po Kristovi. Jeho životopis napsal jeho žák Porfyrios a vydal spolu se známými Enneadami v šesti svazcích po devíti kapitolách, a proto se nazývají Enneady (Devítky). Plótínos zemřel v Kampanii roku 270. V noetice Plótínos rozlišoval smysly, intelekt a nejvyšší rozum. Je zastáncem toho, že smysly nám zprostředkovávají počátky, nejsou pasivní, ale aktivní části duše, které umožňují myšlenkové úsudky. Intelektem si sjednáváme vědomí o vlastních myšlenkách. K poznání nejvyššího dochází bezprostředně nahlížením na božství, což se děje ve stavu extáze. Extáze je Plótínovi skutečným pramenem poznání Boha a světa. Od roku 244 vedl Plótínos v Římě školu a stejně jako Platón chtěl založit vzorové město - tentokrát ovšem v Itálii. Mezi jeho posluchače patřil i císař Gallienus. Plótínos byl asketa, pokorný a jemný duch. Od Platónovy nauky se Plótínův systém zásadně odlišuje tím, že všechno jednotlivé je v několikastupňovém sledu odvozováno z jediného posledního prazákladu, do něhož se také navrací – mystickým nebo posmrtným sjednocením. Světy nevznikly jako jednorázový volní akt boha, ale jsou produktem neustálého vyvěrání, vytékání bytí-emanace z Jednoho jediného pramene. Jednota ze sebe tímto nic neztrácí, stejně jako ze sebe nic neztrácí slunce, jež vyzařuje světlo a teplo. K vyvěrání bytí dochází prostřednictvím zrcadlení jeho vyššího stupně v nižším. Na základě těchto svých poznání Plótínus rozděluje jednotlivé stupně vzniku světa a bytí:
1. Jedno (řecky: hén) - absolutní jednota a plnost bytí. Vše co existuje, je pouze díky sepětí s Jedním, které je také nejvyšším Dobrem. Jedno je pojmově neuchopitelné, neboť se nalézá mimo jakéhokoliv rozlišování jsoucen-a z tohoto hlediska je nadjsoucí nebo zdánlivě překvapivě nejsoucí. „Vždyť duše pozbývá spojitosti s absolutnem a není zcela absolutnem, když získává vědecké poznání o nějaké věci, neboť věda je pojem a pojem je mnohost. Tak míjí duše absolutno, jelikož upadá do mnohosti.“ Poznání jednoho je možné jen díky extatickému sjednocení s ním, jež je zprostředkováno osvícením nebo zasvěcením lidské duše.
2. Obraz jednoho, duch (řecky: nús) vzniká tak, že Jedno se uvědomuje pohledem na sebe sama. Je to první zrcadlení Jednoho jako následek onoho nesmírného vyvěrání bytí. Obsah tohoto imaginárního zrcadla je duch a jeho svět idejí (inteligibilní - myšlený svět), dále pak identita a různost, pohyb a klid, číslo, kvantita a kvalita.
3. Plodem (obrazem) ducha je duše světa. Ta vytváří jednotu rozptýleného duševního světa mnohosti. Možnost soucitu a lásky mezi lidmi, znalost věcí minulých nebo budoucích - jasnovidectví nebo magické působení, ovlivňování věcí nebo bytostí obrazem či myšlenkou, to vše je možné jen právě díky oné stále přítomné jednotné formě světové duše. (Podobně uvažoval i mysticky orientovaný stoik Poseidónios z Apameie, který hlásá, že: „světová duše prostupuje svou inteligencí i tou nejmenší částečkou kosmu a obdarovává svět nám známé hmotné přírody souladným provázáním všech věcí“)
4. Světová duše v sobě zrcadlí mnohost jednotlivých duší. Ty se spojují s hmotným světem živlů prostřednictvím hmotného těla, a mohou pak hrát své osudové hry v hmotném světě, do něhož se vtělují jako následek svého úpadku. Odklon od původní jednoty je tedy následkem identifikace jednotlivých duší s myšlením a chtěním, který rozvíjí svět mnohosti.
5. Duše je podle Plótína celá v každé části těla a je jeho oživujícím světelným základem. Látka (hmota) je vzhledem k úplnosti bytí Jednoho nebytím, principem zla a temnotou. Plótínos ve své etické koncepci říká, že úkolem duše je očišťování sebe sama od nánosů hmoty a smyslového světa. Sebezapomínající odevzdání pak vede k mystickému sjednocení s božským Jedním. S Plótínem přišla doba odvrácení se od vnímání světa, který byl Řekům tak blízký, doba církevního supernaturalizmu, popření přírody. Tento supernaturalizmus neplynul z Ježíšova učení, ale z pramenů pohanských, náboženských (hlavně východních kultur) anebo z řecké filozofie (Pythágoras, Platón, Plótín). Řecké filozofii nadešel konec v roce 529 po Kristovi, kdy císař Justinián dal zavřít poslední školu řecké filozofie v Athénách. Tím byl zpečetěný osud filozofie, která od sedmého století před Kristem se zabývala řešením záhad světa. Škola se zavřela, ale myšlenky se staly majetkem evropské kultury a působí až do dnešní doby. Zatímco celý řecký život je možné charakterizovat naturalizmem, myšlením a filozofií racionalizmu, je potřebné říci, že středověk, jak životem, tak i myšlením je supranaturalistický a supraracionalistický. Ježíš Kristus nepřinesl lidstvu filozofii, ale náboženství, které se stalo podnětem nového filozofického pohledu na otázky života a smrti, současnosti i věčnosti. Ježíšovo křesťanství však neznamená supranaturalizmus a supraracionalizmus ve smyslu popírání života přirozeného a lidského rozumu ve smyslu východní filozofie a východních náboženstev, ale ve smyslu naplnění života přirozeného myšlenkou na Boha jako činitele transcendentního i imanentního, jako účinné příčiny, aby svět a život měl smysl a cíl. Supranaturalizmus v tomto smyslu je chápán tak, že základ života je duchovní, ne hmotný, cílem je Pravda, Dobro a Krása. Tyto pojmy jsou uskutečňované Bohem, jako v pramenu a původu svém i všeho ostatního. Prosvícení života lidského Pravdou, Dobrem a Krásou, které jsou obsahem i výsledkem myšlení a chtění absolutního ducha je cílem lidského života. Zároveň tvoří nevyhnutný základ pro pochopení počátků křesťanské filozofie a nejen počátků filozofie, ale i celé filozofie křesťanství. Proto je potřebné zkoumat a poznat celou řeckou filozofii. Je to dokonce podmínkou pro pochopení středověké filozofie. Druhou podmínkou je znalost Ježíšova evangelia.