Hormony jsou látky vylučované endokrinní sekrecí z endokrinních žláz do krve, krví jsou transportovány k cílovým buňkám, kde působí.

Chemicky jde o velmi různorodé látky. Nejčastěji jsou hormony:

- peptidy či glykoproteiny (tedy jsou bílkovinové povahy) – např. hormony hypofýzy, příštítných tělísek

- jednodušší látky odvozené od aminokyselin – např. hormony štítné žlázy a dřeně nadledvin

- steroidní látky odvozené od cholesterolu – např. glukokortikoidy, mineralokortikoidy, pohlavní hormony

 

Hormony bílkovinové povahy vznikají nejprve ve formě tzv. preprohormonu, z něhož po odštěpení tzv. signálního peptidu vzniká prohormon a z něj teprve vlastní hormon (např. parathormon z příštítných tělísek).

Některé hormony jsou fyziologicky tvořeny zhruba v konstantním množství (štítná žláza), některé mají pulsní produkci v určitých rytmech (diurnálních – denních, či jinak dlouhých) – např. růstový hormon či glukokortikoidy, ženské pohlavní hormony; některé jsou výrazně stimulovány zevními podmínkami (katecholaminy, částečně též glukokortikoidy jako stresové hormony).

Některé hormony jsou tvořeny v určité žláze (např. hormony štítné žlázy či příštítných tělísek), některé hormony mohou být tvořeny v různých žlázách či v jedné žláze dominantně, zatímco v jiných v menší míře.

 

Hormony jsou přenášeny krví. Některé hormony jsou přenášeny volně, jiné jsou (částečně) přenášeny na bílkovinách, a to buď nespecificky např. na albuminu, nebo mají své specifické přenašeče (angl. binding globulins, BG). Účinkuje pouze volný hormon, který se vždy uvolní z přenašeče – mezi oběma složkami je dynamická rovnováha. Při laboratorním vyšetření se měří hormony celkové, ale je možné měřit i hormony volné.

 

Hormony působí na buňky, které mají pro ně receptory, tj. jsou na dané hormony citlivé. Buňka může být citlivá i na více hormonů. Receptory jsou dvojího typu:

- na povrchu buněk

- uvnitř buněk

 

Receptory na povrchu buněk naváží hormon přítomný v krvi a touto vazbou změní svou konfiguraci a signál o navázání hormonu přenášejí dále do buňky tzv. signální kaskádou, při níž se postupně aktivují další látky, až k vlastnímu působení. Základním dějem je aktivace tzv. druhého posla (second messenger), což je obvykle látka zvaná cyklický adenosinmonofosfát (cAMP), který vzniká z ATP. cAMP se váže na další látky, např. enzymy, mění jejich aktivitu a tím funkční stav buňky. V průběhu aktivace se často mění i množství nitrobuněčného vápníku (Ca⁺⁺).

Jiné typy zevních receptorů mají charakter kináz, tj. fosforylují samy sebe a jiné proteiny, což opět vede k přenosu signálu do buněk.

 

Receptory nitrobuněčné jsou typické pro steroidní hormony, které jsou lipofilní (rozpustné v tucích a proto procházejí buněčnou membránou). Komplex hormonu a receptoru se přenáší do jádra, kde mění genovou expresi (vedou k aktivaci určitých genů).

 

V obou případech se mění funkční stav buňky citlivé na hormon a hormonem ovlivněné. Výsledkem je např.:

- sekrece určité látky, např. enzymu

- změna genové exprese a následná tvorba nových proteinů

- změny vlastnostní buněk, např. jejich množení, růst či naopak zastavení těchto procesů

 

V důsledku toho se mění celá řada parametrů organismu, které mají být regulovány a ovlivňovány hormony.

Někdy je změna okamžitá (produkce enzymů, změna krevního cukru), jindy je dlouhodobá (růst, vznik pohlavních znaků apod.).