Multikulturní ošetřovatelství
3.1.1 Verbální komunikace
3.1.1 Verbální komunikace
Slovní komunikace má formu mluvené nebo psané řeči, formu jazyka. Zahrnuje komunikaci zvukovou (ústní a mluvenou) a komunikaci grafickou (písemnou). Znalost cizího jazyka vyžaduje schopnost mluvit, číst, písemně komunikovat a chápat význam slov v cizím jazyce. Pokud užíváme mateřský jazyk, neuvědomujeme si ho jako systém pravidel ani jako osobnostní výbavu. Při komunikaci v multikulturních záležitostech může být schopnost najít společnou řeč velmi složitá. Různorodost jazyků vždy způsobuje komunikační problémy. Lidé mohou zvládnout cizí jazyk technicky, nicméně nemusí porozumět kultuře národa či etnika.
Obr. č. 24: Verbální multikulturní komunikace
Interkulturní komunikační bariéry mohou nastat ve verbální komunikaci např. ve způsobu oslovování, rozdílech v tykání a vykání (Ivanová, 2005; Juřeníková, 2010). Ve střední Evropě je zvykem druhé oslovovat titulem, v severských zemích a v Rusku je preferováno oslovování křestním jménem. U ortodoxních buddhistických mnichů je například možno oslovit příjmením, případně dle postavení (Kutnohorská, 2003). Jsou však země, kde se hovor začíná zásadně výměnou zdvořilostních frází, což se považuje za projev slušnosti. Například v asijské kultuře je slušností při navazování kontaktu projevit zájem o zdraví, osobní život a o rodinu toho, s kým komunikujeme. Pro Evropany je morální mluvit pravdu, pro některé jiné kultury (Afghánci, Asiaté, Romové) je normální neříci úplnou pravdu či zalhat. Afgánci zastávají názor, že než druhého pravdou urazit, je lepší lhát. Z hlediska vykání a tykání jsou také patrné rozdíly. Angličané a Asiaté nevykají a vyjádření úcty probíhá oslovením Mr. a Mrs. V Turecku je zvykem oslovovat křestním jménem a dodat pane, paní. A například Muslimové často tykají. Rozdíly ve slovní zásobě, používání frází, a určitá tabuizovaná témata v některých kulturách mohou vyvolávat z druhé strany neochotu odpovídat (Zábojníková, 2008; Tančous, 2009; Mastiliaková, 2002; Špirudová, 2006).