Fyziologie

17.3 Senzorické (aferentní) funkce

17.3 Senzorické (aferentní) funkce
 
  
Jako senzorické funkce se označuje v podstatě smyslové vnímání a příslušné procesy v nervovém systému.
 
Základem je existence receptorů, které jsou schopny po příslušném podnětu vytvořit elektrický vzruch, který je následně veden příslušnými nervovými vlákny do určitých oblastí CNS, kde je dále zpracováván.
 
Receptory se dělí podle různých kritérií, může jít jen o volná nervová zakončení nebo jde o vysoce specializované buňky. Receptory jsou schopny vnímat mechanické změny, teplotu, chemické látky, světlo, změny napětí apod.
 
Somatoviscerální citlivost zahrnuje kožní citlivost (dotyk, tlak, lechtání, vibrace, teplotní čití), vnímání bolesti povrchové i hluboké, hluboká citlivost (propriorecepce).
Dostředivá (aferentní) vlákna v periferních nervech jsou dendrity buněk (neuronů), které sídlí v míšních nervových uzlinách (gangliích). Z nich vedou axony těchto neuronů zadními míšními kořeny do míchy. Jemné dotykové čití a propriorecepce je vedena přímo do zadních míšních provazců, která vedou do jader v prodloužené míše (z nich vystupuje další část dráhy, která se zde kříží). Vjemy bolesti, teplotních změn vedou do jader v šedé hmotě míšní a kříží se již zde – odtud vede dráhy do části CNS (talamu) – tzv. dráha spinotalamická.
 
Význam křížení je patrný např. při přerušení poloviny míchy: porucha vnímání tepla a bolesti se objeví na druhé straně, než je mícha přerušena, zatímco jemná citlivost je porušena na téže straně. Talamus je rozsáhlý útvar v zadním mezimozku (diencefalu) tvořen mnoha nervovými jádry. Slouží k převodu podnětů do vyšších částí CNS, ale zároveň v něm probíhá i integrace řady funkcí, a to nejen senzitivních a senzorických, ale též motorických či autonomních (vegetativních). Část podnětů jde tzv. drahou spinoretikulární do retikulární formace mozku a je součástí tzv. nespecifického aktivačního systému, který přispívá k trvalé aktivitě retikulární formace, která pak stimuluje vyšší centra mozku vč. kůry. Z talamu vedou dráhy přímo do somatosenzorické části mozkové kůry (postcentrální závit, gyrus postcentralis), kde jsou uspořádány podle jednotlivých částí těla (somatotopicky). Největší část přitom zaujímají části těla, které jsou nejcitlivější, tj. především obličej (rty) či prsty rukou.
 
Orgánem zraku je oko, kde na rohovce a čočce dochází k refrakci (zlomu paprsků) tak, aby po průchodu sklivcem dopadaly na sítnici, v níž se nacházejí vlastní receptory, tj. buňky, které jsou schopny reagovat na světlo.
 
Tyto receptory se dělí na tyčinky a čípky. Čípky jsou schopny barevného vidění a jsou umístěny v místě nejostřejšího vidění, tj. do centrální jamky, v níž se nachází žlutá skvrna. V sítnici jsou podněty přepojeny přes další buňky až po buňky gangliové, z nichž vycházejí vlákna, ze kterých se na sítnici v oblasti tzv. slepé skvrny (zde nejsou receptorové buňky) sbíhá zrakový (optický) nerv. Vlákna pokračují zrakovým nervem, přičemž v tzv. chiasma opticum v blízkosti hypofýzy dochází k částečnému křížení vláken (kříží se vlákna z vnitřních, tj. nosních polovin sítnice, která vedou vjemy ze zevních polovin zorného pole, tj. spánkových). Zraková kůra se nachází v oblasti týlního laloku velkého mozku.
 
Refrakce oka je ovlivněná čočkou, resp. svaly, které mění její optickou mohutnost. Množství světla pronikající do oka je ovlivněno velikostí zornice (svaly nacházejícími se v duhovce), která se zužuje ve světle a rozšiřuje ve tmě. Protože tyto reakce jsou ovlivněny nervy a vegetativními vlákny, může být velikost zornice ovlivněna i jimi, resp. látkami či léky (popř. drogami), které s činností těchto nervů interferují.
 
Orgánem sluchu je ucho. Bubínek a kůstky středního ucha přenášejí kmity (zvukové vlny) ze zevního prostředí a zevního ucha na tekutinu vnitřního ucha (perilymfu) ve spánkové kosti. Ve vnitřním uchu se nachází v hlemýždi (labyrintu) Cortiho orgán, v němž jsou buňky, které rozkmit přenesený do vnitřního ucha jsou schopny přeměnit na elektrickou aktivitu, která je pak dále vedena sluchovým nervem. Zakončení sluchové dráhy je ve spánkovém laloku mozku.
 
Sluchový orgán je v blízkosti ústrojí vestibulárního, které je schopno registrovat úhlové i lineární zrychlení hlavy. Jde tedy o ústrojí rovnovážné, statokinetické. Je tvořeno dvěma váčky v kosti spánkové (sakulus, utrikulus) a třemi na sebe kolmými polokruhovými (semicirkulárními) kanálky. Uvnitř je opět tekutina (endolymfa) a vláskové buňky s jemnými výběžky (stereociliemi), které se ohnou při pohybech hlavy. Tento ohyb vyvolá opět elektrické děje (depolarizaci) a přenos signálu do vestibulárního ganglia, z něhož vedou vlákna do vestibulárního nervu, který se anatomicky přidává k nervu akustickému jako tzv. osmý hlavový nerv. Vlákna této vestibulární části končí v několika vestibulárních jádrech, která mají četné spoje s oblastí zrakovou, s mozečkem, talamem aj. Proto poruchy rovnováhy souvisejí se zrakem (např. čtení v autě může snáze vyvolat nevolnost než pohled do dálky – řidiči nevolností netrpí) a poruchami rovnováhy, které souvisejí i s činností mozečku.
 
Oblast čichu je ve sliznici nosní, kam vedou přímo nervová vlákna ze spodiny čelního laloku.
 
Chuť je registrována receptory na jazyku, vnímáme sladkou, slanou, kyselou a hořkou chuť, nověji se popisuje samostatné vnímání chuti glutamátu. Chuťovou drahou jsou vlákna hlavových nervů.
Pro kvalitu vnímání chuti jídla je kromě chuti důležitý i čich, bez něj se chuť výrazně omezuje (např. při rýmě).
 
Poruchy senzorických funkcí mohou být v zásadě
-  periferní, tj. narušen je příslušný receptor (poškození dané buňky vnímající smyslovou modalitu) či orgán jemu sloužící (např. zákal oční čočky, poškození středního ucha)
-  centrální, tj. narušení dráhy vedoucí od receptoru do CNS nebo přímo narušení dané oblasti v CNS (např. poškození zrakové dráhy u jejího křížení či přímo poškození zrakové kůry v týlním laloku)
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše