Fyziologie

17.5 Integrační a vyšší funkce CNS

17.5 Integrační a vyšší funkce CNS
 
  
Integrační funkce jsou nejvyšší funkce mozku a zahrnují i takové děje jako jsou emoce, paměť, motivace apod.
 
K hlavním oblastem patří:
-  mozková kůra
-  limbický systém
-  další oblasti CNS (hypotalamus, talamus…)
 
Mozková kůra se dělí do oblastí podle lokalizace na povrchu mozku (mozkové laloky a závity), resp. do očíslovaných tzv. Brodmanových areí, kterým je přisuzována určitá role; nicméně mozková kůra je velmi propojena a funkce jednotlivých areí se překrývají či se mohou nahrazovat.
Kromě uvedených oblastí motoriky a senzoriky jsou důležitými oblastmi týlní lalok (zrakové centrum), spánkový lalok (řečová centra), prefrontální kůra (výrazně ovlivňuje chování a jeho etické parametry), korová část limbického systému atd.
 
Limbický systém (LS) je funkční systém, který je spojen s citovou, subjektivní složkou prožívání, pamětí a je propojen se složkami vegetativními a hormonálními. K LS patří:
-  hipokampus: původně zejm. čichová oblast mozkové kůry s velkým významem pro tvorbu paměti
-  některé další oblasti mozkové kůry
-  amygdala (mozkové jádro, „mandle“), s výraznými vlivy senzorickými a se „schopností“ přiřadit jim citový náboj a rovněž se schopností se podílet na vzniku paměti
-  k LS se funkčně částečně rovněž řadí některá jádra talamu, hypotalamus (centra potravy, sexuální centra, řídící orgán pro endokrinní systém).
 
Chování a paměť
K chování a paměti patří koncepce podmíněných a nepodmíněných reflexů.
Nepodmíněné reflexy existují bez předchozí zkušenosti, jsou málo variabilní, probíhají mezi jednotlivci v podstatě stejně. Patří k nim jak jednoduché somatické a autonomní reflexy, tak komplexní reflexy, v podstatě instinkt.
Podmíněné reflexy jsou pak základem učení. Nepodmíněný reflexní děj se váže na nový podnět, který pak může být signálem pro spuštění děje. Je typické, že tyto reflexy se obvykle navozují opakováním situace (podmiňováním, jak pozitivním, tak negativním) a mohou časem zeslabovat. Klasicky jsou známy z pokusů ruského fyziologa I. P. Pavlova (slinění psů po zazvonění, kterým doprovázel jejich krmení a které převzalo roli podnětu).
 
Paměť je schopnost uložit, uchovat a vybavit si informaci. Paměť ve smyslu nervovém se dělí na krátkodobou (max. minuty), střednědobou (až hodiny) a dlouhodobou. První dvě mají omezenou kapacitu, informace se buď vymažou, nebo přesunou do jiného druhu paměti.
Dále se paměť dělí podle typu uložené informace (např. deklarativní, dějová, rozpoznávací, pohybová apod.).
Podkladem paměti jsou změny na synapsích neuronů, nervové vzruchy a v dlouhodobé paměti i změny na úrovni molekulární, syntézy bílkovin, modulace synapsí a neuronálních spojů.
Poruchy paměti, resp. její chybění, - se označují jako amnézie.
 
Jazykové schopnosti a řeč
Jde o funkce typicky lidské, i když vyšší savci mohou určitému počtu slov rovněž rozumět. Ve spánkovém laloku existují centra řeči, a to Brockovo motorické a Wernickeovo senzorické. Znamená to, že mohou existovat dva typy poruch – afázie. Jedna je neschopnost mluvit (motorická), druhá je neschopnost řeči rozumět (senzorická).
Tyto poruchy je třeba odlišovat od poruch řečového ústrojí (hlasivky, jazyk apod.) či od poruch sluchového ústrojí.
 
Kognitivní funkce
Kognitivní, čili poznávací, funkce zahrnují zejména vnímání a myšlení, patří k nim dále paměť, orientace, jazykové do­vednosti, úsudek, soustředění, schopnost plánovat.
 
Demence
je stav závažného trvalého úbytku duševních a kognitivních funkcí. Nejč. příčinou je Alzheimerova choroba, jiné příčiny jsou např. cévní, Parkinsonova nemoc, alkoholismus, těžká onemocnění CNS.
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše