První pomoc

25.2 Tonutí

25.2 Tonutí
 
 
 
Tonutí je specifické trauma. Vzniká při ponoření hlavy a dýchacích cest pod vodu, tím dojde k aspiraci vody do dýchacích cest a plic. Následkem tonutí vzniká hypoxie, která má nejzávažnější následky v mozku a krevním oběhu. Utonutí je definováno jako smrt udušením z nedostatku vzduchu v důsledku ponoření se do tekutiny buď s aspirací tekutiny do dýchacích cest a plic nebo bez aspirace. Smrt nasává již v okamžiku ponoru nebo v průběhu následujících 24 hodin.
Utonutí je v České republice druhou nejčastější příčinou náhlé smrti po dopravních nehodách. Podle statistiky za posledních 10 let, se počet utonulých ročně pohybuje okolo 200 osob. Počet tonoucích je několikanásobně větší.
Většinu utonulých tvoří muži, dalšími oběťmi jsou děti a mládež. Asi u 20 % dospělých a u dospívající mládeže je prokázané předchozí požití alkoholických nápojů nebo omamných látek. Velmi nebezpečné je apnoické plavání pod vodou. Tonutí může být způsobeno i činou příčinou bez vztahu k plavání. Nejčastěji to bývá akutní srdeční záchvat, akutní mozková příhoda, epilepsie, úder do hlavy, případně jiný úraz. Srdeční zástava může být také vyvolaná podrážděním bloudivého nervu (nervus vagus) například přílivem studené vody na obličej, úderem břicha o hladinu nebo rychlým ochlazením těla bez předchozího postupného osmělování (skok do bazénu bez osprchování chladnější vodou).
Nejrizikovější skupinou v dětském věku jsou děti mezi čtvrtým a pátým rokem, kdy je tonutí nejčastější příčinou, proč je u dětí v přednemocniční péči zahajována neodkladná resuscitace. Pro menší děti jsou rizikové zahradní rybníčky, koupaliště a domácí bazény, zatímco pro adolescenty to jsou přírodní vodní plochy.
 
Fáze tonutí:
Během počáteční fáze je postižený při vědomí, voda, která mu vtéká do úst, způsobí laryngospasmus (reflexní uzavření hrtanové záklopky) a tím zabrání vniknutí vody do plic. Záchrana vytažením hlavy z vody v této fázi zajistí opětovné dýchání. Pokud se tak nestane, postižený začne masivně polykat vodu, může dojít i k aspiraci zvratků a klesá hlouběji do vody. Během apnoe klesá hladina O2 a pH, stoupá hladina CO2 v krvi a mozku. Počáteční hypoxie mozku se projeví v chování postiženého dezorientací, zmateností a prohlubující se panikou a bojem na hladině.
Po ztrátě vědomí dojde k uvolnění hrtanové záklopky a k obnově dýchání, pokud však má tonoucí hlavu pod hladinou, dojde k průniku vody do dýchacích cest a do plic a k tzv. „mokrému tonutí“. Vniknutá voda způsobí v plicích poškození surfaktantu a dochází k otoku plic. Často dochází k aspiraci žaludečního obsahu nebo jiných tuhých předmětů z vody (písek, bahno). Hluboká hypoxémie vede k terminální apnoi a trvání hypoxie před ireverzibilním poškozením mozkových buněk je 3 až 5 minut.