Teorie_osetrovatelstvi
2.2.2 Antická medicína
2.2.2 Antická medicína
Rozvoj medicíny v Řecku úzce souvisí s řeckou filozofií, která v 5.-6. století před. n. l. chápala přírodu jako všemocnou, určující vznik, vývoj a zánik všech jevů. Řekové vysvětlovali všechny jevy racionálně jako přírodní a přirozené jevy,
a tak položili základy vědecké medicíny už v době klasické antiky.
a tak položili základy vědecké medicíny už v době klasické antiky.
Koncepci o zdraví a nemoci, kterou vytvořil Hipokratés a jeho žáci (Galenos a jiní), trvalo a dominantně ovlivňovalo vývoj medicíny v křesťanském i arabském světě.
Zakladatelem racionální a empirické medicíny byl Hipokratés (okolo r. 460 před n.l.), který se právem považuje za otce medicíny. Při léčbě pacienta postupoval na základě bedlivého pozorování projevů zdraví a nemoci. Léčba měla obnovit a zachovat původní přírodní a ,,kosmickou” rovnováhu (stav před onemocněním), která byla nějakým způsobem porušena. Lékař tedy v anamnéze zjišťoval příčiny a původ nemoci a vytvářel si i představu o průběhu a dalším vývoji (prognóze). Vyšetření mělo dospět ke stanovení nemoci (k diagnóze).
Pacienty rozdělil do konstitučních typů - cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik.
Tradici Hipokratovy lékařské rodiny později úspěšně rozvíjeli jeho synové Drakos a Thessalos i zeť Polybos. Tak vznikla na ostrově Kós samostatná, tzv. Kóská lékařská škola. Hipokrates sám se stal po smrti héróem (polobohem)
a byl kultovně uctíván. Takzvaná Hipokratova přísaha tvoří dodnes základ lékařské etiky.
a byl kultovně uctíván. Takzvaná Hipokratova přísaha tvoří dodnes základ lékařské etiky.
Je pravděpodobné, že tato nejznámější část proslulé sbírky Corpus Hippocraticum nebyla vlastním Hippokratovým dílem, vyjadřovala však jeho morální zásady. Klade velký důraz na osobnost lékaře. Z etického hlediska je v ní nejdůležitější zdůraznění principů svědomí a povinnosti dbát za všech okolností zdraví a blaha nemocného, neškodit, ale vždy pomáhat.
V rodinné lékařské tradici pokračovali na řeckém ostrově Kós také jeho synové a zeť Polybos, který naplno rozvinul koncepci tzv. humorální fyziologie člověka - učení o čtyřech šťávách lidského těla - krev, hlen, žlutá a černá žluč. Jejich poměr určoval nemoc nebo zdraví. Zdravý organismus musel být naplněn tělesnými tekutinami ,,symetricky”, potom bylo tělo v jakési ,,harmonii”, která mu dodávala sílu. Polybós ovšem vzájemné poměry tělesných tekutin nijak přesně nestanovil, omezil se pouze na stanovení jejich základního množství a na charakteristiku jejich základních vlastností
a funkcí.
a funkcí.
Ve starém Řecku vznikl i pojem ,,dietetika”, který ovšem nejprve představoval nauku o správné životosprávě. Tato nauka zahrnovala péči o všechny části lidského těla (soma) a duše (psýché). Správný životní styl a denní režim přizpůsobený individuálním potřebám byl považován za základ obrany před onemocněním a také za hlavní předpoklad úspěšné léčby.
V 2. století n. l. Galenos, vedle Hippokrata nejvýznamnější lékařská osobnost antiky, podrobně a systematicky rozvinul učení o chorobách s využitím Hippokratova učení o kvalitách, živlech (oheň, voda, vzduch a zem) a šťávách. Podle jeho humorální patologie je příčinou všech chorob nerovnováha tělesných šťáv (dyskrasie): krve - sídlo v srdci, hlenu - sídlo v mozku, žluté žluči - sídlo v játrech, a černé žluči - sídlo ve slezině. Při diagnostikování špatného poměru šťáv v lidském těle Galenos upřednostňoval posuzování pulsu a moče. Galénova koncepce humorální patologie (humores = šťávy) platila až do 19. století.
Téměř ve všech zemích okolo Středozemního moře volali lidé v případě onemocnění na pomoc boha lékařství Asklépia, Apollónova syna. Asklepiónův kult a prosba o boží pomoc při léčbě, byly typickými projevy tzv. theurického konceptu medicíny. Kněží v Epidauru rozšířili božskou rodinu Asklépia. Bůh lékařství měl později manželku Epionu (Mírnou) a několik dcer, z nichž všechny vynikaly schopností léčit a uzdravovat nemocné. Nejznámější
z Asklepiónových dcer se stala Hygieia (Zdraví, odtud výraz ,,hygiena”), které pomáhaly Akeso, Laso a Panakeia (Všeléčící, odtud řecký výraz panacea = všelék). Podle obrazů v dílech výtvarného umění tvořily hlavní atributy boha lékařství zvířata - had a pes. Stejně jako jiní bozi (Zeus, Apollón) vystupoval i Asklepion často v podobě hada.
z Asklepiónových dcer se stala Hygieia (Zdraví, odtud výraz ,,hygiena”), které pomáhaly Akeso, Laso a Panakeia (Všeléčící, odtud řecký výraz panacea = všelék). Podle obrazů v dílech výtvarného umění tvořily hlavní atributy boha lékařství zvířata - had a pes. Stejně jako jiní bozi (Zeus, Apollón) vystupoval i Asklepion často v podobě hada.
Had byl vůbec v celém starověku považován za tvora s léčebnou silou, protože dokázal setřít nákazu jazykem
a zahřát chladné tělo ovinutím. Pes podle tehdejších představ uzdravoval a probouzel k životu pouhým olizováním nemocných míst lidského těla. Pes jako atribut božstev zdraví byl doložen především ve starém Orientu (Mezopotámie, bohyně Gula).
a zahřát chladné tělo ovinutím. Pes podle tehdejších představ uzdravoval a probouzel k životu pouhým olizováním nemocných míst lidského těla. Pes jako atribut božstev zdraví byl doložen především ve starém Orientu (Mezopotámie, bohyně Gula).
Přiřazení obou zvířat k Asklépiovi dokazuje velmi dlouhou tradici mýtických představ o léčitelství a panteonu bohů. Asklepiova hůl, kolem které se vine had, byla původně jenom tenkou hůlkou, která sotva mohla podpírat nemocného. Zatím přesně nevíme, kdy a jak vůbec došlo k tomu, že se hůlka s hadem stala symbolem lékařského povolání. Symbolem světského lékařského povolání se Asklépiova hůlka stala až ve středověku a její používání jako znaku léčitelství přetrvalo až do dnešních dnů.
V Římě se zformovala silná opozice proti šíření znalostí řeckých lékařských škol. Řecká medicína měla již pevné teoretické základy. Hlavními odpůrci jejího šíření v Římě se tehdy stali především přívrženci staroitalického lidového léčitelství, které vykonávali lidé bez předchozího vzdělání. Lidové léčitelství stále ještě používalo magických
a rituálních prostředků ve spojení s podáváním osvědčených domácích léčiv. Římané pokládali lékařské studium podle řeckého vzoru za zbytečné, neboť vycházeli z přesvědčení, že inteligentní a všeobecně vzdělaný římský aristokrat překoná řeckého teoretika. Zdravotní péči na římských usedlostech zajišťoval otec rodiny (pater familias). Staral se o zdravotní stav členů své rodiny a služebníků podle staré tradice sám. Často pořizoval podrobné záznamy
o nejčastějších onemocněních a o způsobu jejich léčby. Tak se i mezi rolníky postupně prohlubovaly znalosti péče
o zdraví.
a rituálních prostředků ve spojení s podáváním osvědčených domácích léčiv. Římané pokládali lékařské studium podle řeckého vzoru za zbytečné, neboť vycházeli z přesvědčení, že inteligentní a všeobecně vzdělaný římský aristokrat překoná řeckého teoretika. Zdravotní péči na římských usedlostech zajišťoval otec rodiny (pater familias). Staral se o zdravotní stav členů své rodiny a služebníků podle staré tradice sám. Často pořizoval podrobné záznamy
o nejčastějších onemocněních a o způsobu jejich léčby. Tak se i mezi rolníky postupně prohlubovaly znalosti péče
o zdraví.
Římané stavěli pro své vojáky a otroky (jen zdravý otok pracuje) nemocnice - valetudinária (z lat. valetudo = zdraví). Valetudinarium ve Veteru mělo stavební formu typickou pro římskou nemocnici: do budovy se vstupovalo halou,
která vede k příčnému sálu. Uprostřed byl umístěn vnitřní dvůr, který byl obklopen sloupy a budovami, v nichž se podél střední haly nacházely místnosti pro nemocné. Sanitární zařízení byla nezvykle komfortní: koupelna měla
tři přívody teplé, vlažné a studené vody. Záchody byly vybaveny splachováním. K personálu vojenských nemocnic
se počítali vedle táborových lékařů též znalci léků, písaři a inspektoři. V civilních valetudinariích pracovali jako lékaři
i otroci (,,servis medici”).
která vede k příčnému sálu. Uprostřed byl umístěn vnitřní dvůr, který byl obklopen sloupy a budovami, v nichž se podél střední haly nacházely místnosti pro nemocné. Sanitární zařízení byla nezvykle komfortní: koupelna měla
tři přívody teplé, vlažné a studené vody. Záchody byly vybaveny splachováním. K personálu vojenských nemocnic
se počítali vedle táborových lékařů též znalci léků, písaři a inspektoři. V civilních valetudinariích pracovali jako lékaři
i otroci (,,servis medici”).
Ve vojsku existovala organizovaná lékařská služba; od dob císařství byli ke každé z devíti kohort přiděleni čtyři lékaři a stejný počet jich sloužil u pěti městských kohort. Lékaři sloužili i v legiích a na lodích římské flotily (medici legionum, medici ordinarii).
Po r. 700 vznikaly rané formy nemocnic v duchu křesťanského poselství o milosrdenství a lásce k bližnímu. Původně byla tato útočiště určená pro chudé cizince jako tzv. xenochódia (řec. xenos = cizinec, dochión = přijímání) - domovy pro cizince. Služba bližním, kteří potřebují pomoc, je rovnocenná se službou Bohu a stává se hlavním motivem dění nemocnic.