Zdravotnicka_psychologie
3.1.1 Psychologické příčiny vedoucí ke kouření
3.1.1 Psychologické příčiny vedoucí ke kouření
Kouření cigaret je svým způsobem zvláštním jevem. Většině lidí jsou první zkušenosti s vlastním kouřením nepříjemné, řadě z nich se dokonce při prvním kouření dělá z vdechování cigaretového dýmu nevolno. Kromě toho téměř každý, kdo začíná experimentovat s kouřením, ví, že je kouření škodlivé zdraví. A přesto nejen že velká část dospívajících zkouší kouřit, ale rovněž v kouření pokračuje, někdy po celý život.
Proč? Výsledky výzkumů vedou k identifikaci některých faktorů, které s tímto jevem souvisejí. Dospívající jsou například ovlivněni některými vzory. Těmi jsou například jejich rodiče: dospívající z rodin, ve kterých kouří některý z rodičů, kouří průkazně častěji než dospívající z rodin nekuřáků. Prokazatelný vliv mají rovněž oblíbené filmové hvězdy. To, zda kouří – ať již na plátně nebo mimo něj – koreluje s kouřením jejich ctitelů z řad dospívajících. Dalším vlivem jsou kamarádi a skupiny vrstevníků. Tyto skupiny působí jednak jako zdroje nápodoby, ale rovněž vlivem sociálních tlaků a norem. Dospívající zpravidla začínají kouřit pod vlivem skupiny svých vrstevníků.
Ve hře jsou často i některé osobnostní charakteristiky. Patří mezi ně například nízké sebevědomí a s ním spojené očekávání, že kouření přispěje ke zvýšení sociální prestiže jedince, že bude pokládán za většího, dospělejšího, zajímavějšího.
Někteří jedinci však ani přes působení těchto faktorů u kouření v dospívání nezůstanou. Kouření jim nechutná nebo se jim z něj dělá přímo špatně. Kdo setrvá? Jedním z odhadů toho, kdo nepřestane kouřit, je pravidlo „čtvrté cigarety“. Howard Leventhal se spolupracovníky ukázal na základě několika výzkumů, že naprostá většina dospívajících má zkušenost s vykouřením jedné nebo dvou cigaret. Ale z různých důvodů – mimo jiné právě i proto, že jim kouření nechutná a navozuje pocity na zvracení – v kouření nepokračují. Většina z těch, kteří s cigaretami skončili již v průběhu dospívání, nikdy nevykouřila více než dvě nebo tři cigarety. Kupodivu s ním ale přestala jen menšina z těch, kteří vykouřili čtyři cigarety a více.
Pokud však jedinec kouřit nepřestane, má pro něj kouření samo o sobě zpevňující účinek. Zážitek z kouření, vůně tabáku i samotný proces kouření se pro něj stává příjemným a kuřák vyhledává kouření pro ně samotné. Kromě toho kouření snižuje u kuřáků někdy úroveň stresové reakce, respektive její prožitkovou stránku. Výsledky kontrolovaných studií například ukazují, že v čím silnějším stresu kuřáci jsou, tím více cigaret vykouří. Na druhou stranu ale výzkumy nepotvrzují, že by mělo na tuto komponentu stresové reakce kladné účinky samotné kouření. To ukazují výzkumy, ve kterých jsou respondenti vystaveni působení různých poměrně intenzivních stresorů a jejichž úkolem je pracovat na určitých obtížných úkolech. Vytvoříme-li tři experimentální skupiny, kdy je první z nich tvořena kuřáky, kterým je dovoleno kouřit, druhá kuřáky, kterým je v průběhu experimentu znemožněno kouřit, a třetí nekuřáky, ukazuje se, že se v těchto podmínkách skutečně cítí lépe a současně podávají lepší výkony kuřáci, kterým je umožněno kouřit, než kuřáci, jimž to umožněno není. Tito kuřáci se však necítí lépe a nepodávají lepší výkony než nekuřáci. Zdá se tedy, že kouření nemá na tyto jevy kladné účinky; negativní účinky na ně však má, znemožníme-li kuřákům kouřit.
Kromě toho se zdá, že jsou ve hře i některé biologické faktory. Ukazuje se například, že kouří-li matky v průběhu těhotenství, mají z tohoto těhotenství narození jedinci vyšší pravděpodobnost, že se stanou kuřáky než děti matek, které v průběhu těhotenství nekouří. Přesný mechanismus dosud není úplně znám. Kromě toho novější zjištění ukazují, že je touha kouřit zřejmě biologicky zakódována v některých oblastech insuly. Dojde-li totiž k jejich poškození, ztrácí kuřáci trvale zájem o kouření.