Anatomie
14 Zrakové ústrojí
14.1 Testovací otázky
Oční koule, bulbus oculi, je orgán specializovaný na vnímání optických podnětů. Lidské oko vnímá elektromagnetické světelné záření v rozsahu 400 – 760 nm.
Podněty sem přicházející jsou zpracovány světločivými elementy v sítnici, převedeny na elektrické procesy a vedeny II. hlavovým nervem, n. opticus, do okcipitálních laloků koncového mozku. Zde, ve funkční korové zrakové oblasti, dochází ke konečné tvorbě obrazu. Při poruše funkce těchto oblastí vznikají poruchy zraku či úplná slepota i při zcela zdravém oku. Z obou očí je sestaven jediný prostorový obraz, černobílý či barevný. K tomu je třeba zajistit dokonalé souhyby očních koulí, při náhlé poruše funkce okohybných svalů vzniká dvojité vidění, diplopie.
Sítnice se vyvýjí jako výchlipka mezimozku.
Oko se nachází v očnici, orbitě, v tukovém vyzivu. Zepředu je chráněno víčky, jejichž spojení s oční koulí zajišťuje spojivka, conjunctiva. Za pohyby očních koulí zodpovídá na každém oku šest párů okohybných svalů, které jsou inervovány ze III., IV. a VI. hlavového nervu.
Oko má přibližně tvar koule o průměru cca 25 mm. Skládá se ze tří vrstev.
Zevní vazivové, tunica fibrosa, střední vyživující, tunica vasculosa, a vnitřní, tunica intima.
Od povrchu do hloubky se tedy nachází:
Bělima, sclera, do které je vsazená rohovka, cornea.
Cévnatka, choroidea, která přechází v řasnaté těleso, corpus ciliare, na kterém je zavěšena čočka,lens, a duhovku, iris.
Sítnice, retina, vlastní světločivá vrstva.
Uvnitř oka je sklivec, corpus vitreum, komorová voda, humor aquosus a již zmíněná čočka, lens.
Abychom se mohli lépe orientovat na povrchu oční koule, popisujeme zde, podobně jako na zeměkouli, přední a zadní pól, které spojují poledníky. Na ně je kolmý rovník, equator, nejdelší obvod koule.
Tunica fibrosa, zevní vrstva
Bělima, sclera
Pokrývá asi čtyři pětiny povrchu oka. Tvoří ji pevné kolagenní vazivo, zajišťující pevnost. Dojde-li k jejímu poranění, protržení, z nitra oka pozvolna vyteče sklivec. Oko je obklopené vazivovým obalem, vagina bulbli, ve kterém se volně pohybuje, klouže podobně jako kloubní hlavice v jamce. Vpředu na bělimu naléhá spojivka, která z ní přechází na vnitřní plochu víčka. Vzadu skrz bělimu vystupuje oční nerv, nervus opticus.
Bělima nemá vlastní cévy, je vyživovaná z cév spojivky.
Rohovka, cornea
Je to přední, dokonale průhledná část oční koule. Pokrývá asi jednu pětinu jejího povrchu, je vsazená do bělimy na způsob hodinového sklíčka. Její zakřivení je nestejné v různých směrech, větší ve vertikálním směru. To je tzv. fyziologický astigmatismus. Větší odchylky v zakřivení je již třeba korigovat cylindrickými skly.
Na povrchu rohovky je mnohovrstevný epitel spodní vrstvou naléhající na přední membránu /lamina limitans anterior/. Přední epitel na okraji rohovky přechází v epitel spojivky. Pod lamina limitans je vlastní hmota rohovky, substantia propria corneae, dále vnitřní membrána a zadní jednovrstevný epitel. Dojde-li k poškození povrchového epitelu, např. UV zářením, rohovka se zakalí a postižený dočasně oslepne. Přestane-li být oko drážděno, epitel se zreparuje a pacient začne opět vidět. Takto probíhala tzv. sněžná slepota u polárníků, kteří objevovali oblasti kolem pólů a nevěděli o nutnosti chránit oko ani neměli možnost použít brýle s UV filtrem.
Poškodí-li se vlastní hmota čočky proražením přední membrány, zkalí se a tento stav se již spontánně nespraví, pacient nevidí. /Pozor! Úrazy rohovky, i povrchové, např. spadne-li vám ostrý předmět do oka, raději nepodceňte. Léčí se antibiotickými kapkami či mastí, které brání nasednutí infekce/.
Rohovka nemá ani cévní systém, ani lymfatické cévy. Díky tomu nevykazuje reakci příjemce proti štěpu a byla prvním orgánem, který byl transplantován. /Roku 1905 operaci provedl jako první na světě dr. Zirm v Olomouci/.
Tunica vasculosa, uvea
Cévnatka, choroidea
Je tvořená cévami, které vyživují světločivé elementy sítnice, tyčinky a čípky. Dále vazivem a pigmentovými buňkami, které od sebe tyčinky a čípky izolují a vytvářejí v oku jakousi temnou komoru.
Cévnatka tvoří další specializované části, řasnaté těleso a duhovku.
Duhovka, iris
Barevná část oka za rohovkou, která obkružuje otvor zvaný zornice, pupilla. Ta od sebe odděluje přední a zadní komoru oční, camera bulbi anterior a posterior.
Typická barva duhovky je daná pigmentem a cévami, které prosvítají z jejích hlubších vrstev.
Uvnitř duhovky jsou svaly. M. dilatator pupillae je orientovaný radiálně, při své kontrakci rozšíří zornici, podmíní mydriasu. Inervován je sympatikem. M. sphincter pupillae je tvořený cirkulárními vlákny, zužuje zornici, podmiňuje miosu. Inervace parasympatikus.
Duhovka, podobně jako clona ve fotoaparátu, reguluje množství světla, které přichází k sítnici i velikost otvoru, kterým prochází.
V místě, kde odstupuje duhovka od rohovky, se nachází žilní okruh, sinus venosus sclerae v prostoru zvaném angulus iridocornearis. Do něho se vstřebává komorová voda tvořená řasnatým tělesem.
Řasnaté těleso, corpus ciliare
Je svalový kruh kolem duhovky. Obsahuje hladkou svalovinu, m. ciliaris, který inervuje parasympatikus. Z jeho zadní plochy vystupují vazivová vlákna, která tvoří závěsný aparát čočky. Těleso je pokryté sítnicí, která zde neobsahuje světločivé elementy, je pigmentovaná a tvoří komorovou tekutinu ultrafiltrací z cévních pletení.
V jednom oku je asi 0,2 ml této tekutiny. Tvoří se jí asi desetinásobně více. Tento rozdíl je vstřebáván do žilní krve v sinus versus sclerae.
/Situace, kdy stoupá nitrooční tlak, se nazývá glaukom, zelený zákal. Dochází k němu z nadměrné produkce komorové vody, z uzávěru úhlu, kterým voda odtéká a z celé řady dalších příčin. Jedná se o onemocnění, které začíná často nenápadně, plíživě, a když si pacient všimne prvních příznaků, bývá jeho zrak už nenávratně poškozen. Léčba pak spočívá ve snaze udržet nitrooční tlak na nízké úrovni a ochránit tak pacienta před slepotou/.
Čočka, lens
Čočka je bikonvexní terčík, uložený za zornicí v zadní komoře oční. Je široká cca 10 mm, necelé 4 mm silná. Má vlastní pouzdro, kapsulu. Je zavěšená na tenkých vláknech, fibrae zonulares, které odstupují z řasnatého tělesa.
Mechanismus akomodace čočky:
V relaxovaném oku je závěsný aparát čočky napnutý díky tahu cévnatky směrem dozadu. Tím drží čočku oploštělou.
Kontrakcí řasnatého tělesa se povytáhne cévnatka ze zadního segmentu oka více ventrálně. Tím se uvolní závěsný aparát čočky a ona se vyklene vlastní pružností. Zvýší se její optická mohutnost, což nám umožní pohled do blízka. Při uvolnění m. cilaris se cévnatka posune zpět, závěsný aparát se napne a čočka se opět oploští pro pohled do dálky. Z toho vyplývá, že pro pohled do blízka je nutná kontrakce svalu, který se tím unavuje. Proto je vhodné při čtení čas od času oko, tedy m. ciliaris relaxovat pohledem do dáli. M. ciliaris je inervovaný parasympatikem z n. oculomotorius.
Optická mohutnost čočky je 17D.
Časté jsou refrakterní vady oka, při kterých pozorovaný předmět nelze zaostřit, jeho obraz je rozmazaný.
Když světelné paprsky dopadají před sítnici, hovoříme o krátkozrakosti, myopia. Řeší se brýlemi s čočkou rozptylkou. Příčinou bývá nejčastěji dlouhé oko. Krátkozraký člověk nevidí do dálky.
Sbíhají-li se paprsky až za sítnicí, nazývá se oční vada dalekozrakost, hypermetropia. Projevuje se zhoršeným viděním nablízko, koriguje se čočkami spojkami.
Časou vadou především ve vyšším věku je šedý zákal, katarakta. Můžeme jej občas pozorovat na psech, kteří mívají ve stáří viditelně šedou, zkalenou čočku. U lidí se s takto zanedbaným stavem v rozvinutých zemích nesetkáme.
Jedná se o zkalení čočky a léčí se implantací čočky umělé do pouzdra, ze kterého je zkalená čočka odstraněna. Optická mohutnost implantované čočky se volí taková, aby pacient po operace nepotřeboval pokud možno žádné brýle.
Tunica intima
Sítnice, retina
Sítnice je nejvnitřnější vrstva oka. Má optickou část s tyčinkami a čípky a slepou část, která naléhá na řasnaté těleso.
Je složitě uspořádaná, má přibližně 10 vrstev, z nichž světločivé elementy leží úplně zevně. To znamená, že světelné paprsky musí projít celou sítnicí, než k nim proniknou.
Sítnice obsahuje asi 120 milionů tyčinek, které vnímají intenzitu světla a 6 milionů čípků, z nichž každý vnímá jen jednu barvu. Nejvíce čípků je v místě nejostřejšího vidění, macula lutea, která se nachází zevně od místa, kde oko opouští oční nerv, papilla nervi optici, discus nervi optici. V místě výstupu u očního nervu je naopak slepá skvrna, nejsou zde řádné světločivé buňky a padne-li obraz pozorovaného předmětu právě na toto místo, skutečně jej nemůžeme vidět. Proto je např. při řízení auta třeba se rozhlížet.
Tyčinky a čípky naléhají na pigmentový epitel a na cévnatku, z jejíchž cév jsou vyživovány. Ostatní vrstvy sítnice mají vlastní cévy, větve a. centralis retinae. To je větev a. ophtalmica, která vstupuje do očnice společně s n. opticus.
Těsný kontakt tyčinek a čípků se sítnicí je nutný, jinak díky nedostatku výživy začnou buňky odumírat. K odchlípení sítnice dochází z různých příčin, predisponuje k němu např. krátkozrakost, úraz oka, svraštování sklivce. První příznaky jsou záblesky, mušky, dojem padajících sazí až clony. Mikroštěrbinky mezi sítnicí a cévnatkou se ošetřují laserem. Pozor! Odchlípení sítnice musí vždy řešit oční lékař, jinak progreduje a hrozí slepota!
Sklivec, corpus vitreum
Sklivec je dokonale průhledná rosolovitá hmota, která vyplňuje prostor mezi zadní plochou čočky a sítnicí. Na povrchu je zahuštěný v membránu, při proražení vrstev oka může přesto vytéci.
Inervace a cévní zásobení oka
Pozor! U oka si musíme zvlášť dobře uvědomit, o jaký druh inervace se jedná. Setkáme se tu totiž se všemi druhy.
Senzitivní inervace – 1.větev n. trigeminus /V. hlavový nerv/. Příklad: velmi citlivá je rohovka, což chrání oko před poškozením cizím tělesem.
Motorická inervace – okohybné svaly jsou inervovány hlavovými nervy III., IV., a VI.
Parasympatikus jdoucí cestou n. oculomotorius /III. hlavový nerv/ inervuje m. ciliaris a m. sphincter pupillae, tedy zajišťuje pohled do blízka.
Sympatikus inervuje m. dilatator pupilae, přichází sem z krční oblasti po cévách.
Senzorická inervace – n. opticus, II. hlavový nerv, který zajišťuje smysl, o který jde, tedy zrakové vnímání. Je to výběžek třetí buňky sítnice. První jsou tyčinky a čípky, dále buňky bipolární a gangliové. Jejich výběžky tvoří n. opticus.
Krev k oku přivádí a. ophtalmica, větev a. carotis interna, která prochází skrze canalis opticus společně s n. opticus do očnice. Vydává a. centralis retinae, která asi 1cm za bulbem vstupuje do n. opticus a rozvětvuje se v sítnici. Vyživuje ji celou kromě tyčinek a čípků. Cévnatku, tyčinky a čípky vyživují a. ciliares posteriori breve, a. ciliares posteriori longae zásobují corpus ciliare a duhovku.
Sítnice je jediné místo na těle člověka, kde jsou pouhým okem zřetelně vidět drobné cévy a z jejich stavu je možné posoudit stav celého cévního systému.