Osetrovatelska_pece_v_neurologii
2.1 Nádory mozku
2.1 Nádory mozku
Nádory mozkové dělíme na ty, které vycházejí z mozku samotného, označují se jako intraaxiální a ty které vycházejí z mozkových plen či mozkových nervů a označují se jako extraaxiální. Nádory jinak dělíme na maligní (zhoubné) a benigní (nezhoubné). Existují i přechodné formy – nádory semimaligní. Zhoubné jsou invazivní, prorůstají do okolních tkání, které rozrušují. Nezhoubné okolní tkáně pouze utlačují. Maligní nádory mozku metastazují jen výjimečně, a to do mozku samého, kde se šíří buď likvorovými cestami, nebo prorůstají z primárního nádoru. Za expanzivní chování všech nádorů odpovídá jejich růst.
Typické benigní extraaxiální nádory mozku jsou meningeomy vycházející z jeho plen, a neurinomy vycházející z mozkových nervů (n.VIII, V, VII) či míšních nervů. K častým benigním nádorům patří adenomy hypofýzy (podvěsku mozkového), který vyrůstá z tureckého sedla. Typický intraaxiálním nádorem je glioblastom, který je maligní a vzniká často zráním benigních intraaxiálních nádorů mozku jako je oligodendrogliom, astrocytom či ependymom.
Důležitá je lokalizace nádoru, která často rozhoduje o osudu pacienta a nebezpečnosti nádoru. V centru mozku je uložen kraniofaryngeom nebo pinealom, v mozečku angioretikulom. Nejčastějším zhoubným nádorem u dětí je meduloblastom, který metastazuje likvorovými cestami po mozku a míše.
Častými nádory mozku jsou metastázy karcinomu, především plic, prsu a ledvin.
Mozkové nádory mají jednak příznaky celkové, jednak ložiskové.
Celkové příznaky představují nitrolební hypertenzi. V uzavřené lebce se tak zvětšuje nitrolební tlak, který pokud není farmakologicky nebo operací (odstraněním nádoru) snížen může vést uskřinutím části mozku proti mozkovému kmeni až k smrti. U dětí dokud nejsou švy srostlé, dochází zvýšením nitrolebního tlaku k jejich rozestupu. Důsledkem je zvětšení hlavy, které měříme po jejím obvodu, vznikne hydrocefalus.
Nádor se dále projevuje podle místa, kde vznikl a kam roste. Mezi časté projevy patří epileptické záchvaty, které se projevují křečemi, dále různé parézy končetin či nervů z přímého či vzdáleného tlaku, jako je například útlak křížících se vláken zrakové dráhy v úrovni chiasmatu tlakem nádoru zespoda z tureckého sedla.
Diagnostika mozkových nádorů se v současné době opírá o CT, které je obvykle prvním vyšetřením při podezření na přítomnost ložiska v mozku. Definitivní předoperační vyšetření představuje magnetická rezonance (MR), kterou je nutno v dnešní době jen výjimečně doplnit mozkovou angiografií (AG). Detailní zobrazení cév umožňuje totiž jak CT, tak MR. Předností AG je možnost navázat na diagnostickou část výkonem přímo v ložisku, například vyřadit část cévního zásobení nádoru před plánovanou operací nebo nádor zčásti či úplně před operačním zákrokem nekrotizovat, což výrazně usnadní operační zákrok.
Benigní nádory léčíme většinou úspěšně operací. Pokud se podaří odstranit je celé, znovu nerostou a nemocný je uzdraven. I zde však mohou místní podmínky znemožnit jejich úplné odstranění, mohou vrůstat například do mozkových splavů (meningeom). V takovém případě se část nádoru musí ponechat a pravidelně její růst kontrolovat.
Složitější je situace u nádorů maligních, kde se léčba podřizuje zachování kvality života. Operací se nádor maximálně zmenší. Protože do tkání prorůstá, je obtížné i před operací pomocí MR, jakož někdy i v průběhu vlastní operace přesně stanovit jeho hranice. Pokud nádor vrůstá do center významně ovlivňujících kvalitu života, pomáhají metody jako funkční MR stanovit míru potřeby postižené části mozku z hlediska její funkčnosti. Tato metoda napomáhá stanovit, kam až je možné se operací přiblížit aniž bychom danou funkci poškodili. Po vyčerpání možností operace nastupuje komplexní léčba, kde se kombinuje záření a cytostatika. Celkové výsledky u maligních nádorů nejsou příznivé. Průměrné přežití u glioblastomu při veškeré možné péči je v průměru 9 měsíců.