Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.7.3 Primární motivy
1.7.3 Primární motivy
Žízeň
Uspokojování žízně je důležitý homeostatický proces. Žízeň je psychický projev potřeby vody, jež je důležitá pro přežití organismus. Jak je tento proces řízen?
Když nepijeme nebo intenzivně cvičíme, tělo začíná strádat vyčerpáním dvou druhů zásobáren tekutin, protože voda se z něj postupně ztrácí pocením, dýcháním a močením. První typ těchto zásobáren představuje voda obsažená v buňkách. Voda obsažená v buňkách se nazývá intracelulární tekutina. Druhá zásobárna vody sestává z vody uložené vně buněk. Je obsažena v krvi a dalších tělních tekutinách. Nazývá s extracelulární tekutinou.
Žízeň podnícená nedostatkem extracelulární tekutiny vzniká v případě, kdy tělo ztrácí vodu, například když málo pijeme nebo intenzivně cvičíme. Voda se z těla vylučuje močí, tedy ledvinami, dále pocením prostřednictvím potních žláz v kůži a dýcháním, tedy plícemi. Ve všech případech se voda odčerpává přímo z krve. Tato ztráta vody snižuje objem extracelulárních tekutin, což ústí v pokles krevního tlaku. Tuto mírnou změnu tlaku nepocítíme, ale budou je registrovat tlakové receptory v ledvinách, srdci a hlavních cévách, které zaktivují senzorické neurony, které vyšlou impuls do mozku. Neurony v hypotalamu poté vyšlou signál do hypofýzy a ta následně do krevního řečiště uvolní antidiuretický hormon (ADH). ADH dá ledvinám pokyn, aby při filtraci krve z ní zadržely vodu. Ze zadržené krve se tedy nestává moč, ale je vracena zpět do krve. K tomuto procesu dochází vždy, když několik hodin nepijeme. Za takové situace je moč více koncentrovaná. Mozek dále vyšle neurální impuls ledvinám, aby uvolnily hormon renin. Renin chemicky reaguje s určitou látkou v krvi a výsledkem je další hormon, angiotenzin, který aktivuje neurony hluboko v mozku. Výsledkem je pocit žízně a potřeba napít se.
Žízeň podnícená nedostatkem intracelulární tekutiny je způsobena osmózou, tj. tendencí vody přesunovat se z oblastí, kde je jí dostatek do oblastí, kde je jí nedostatek. Primárně je to koncentrace „slaných“ iontů sodíku, draslíku a chloridu, jež určuje, zda je vody dostatek či nedostatek. Když organismus ztrácí vodu, výše uvedená koncentrace začne v krevním řečišti stoupat. Jednoduše řečeno se tedy krev stává slanější. Vysoké koncentrace těchto iontů v krvi vyvolají to, že se voda přesune z buněk (včetně neuronů), které mají relativní dostatek vody, do krve. Voda se tedy jakoby vpíjí z buněk a neuronů do krve. Když vysoká koncentrace soli v krvi „vysaje“ vodu z neuronů v hypotalamu, takže dojde k jejich dehydrataci, začnou se tyto neurony aktivovat. Výsledkem jejich aktivace je osmotická či intracelulární žízeň a my máme silnou potřebu napít se. Když se napijeme, dojde k obnově zásob vody v krvi, sníží se koncentrace soli v krvi a voda se pak může vrátit do buněk a neuronů. Proto také máme po slaném jídle žízeň, aniž by nutně muselo v těle dojít ke ztrátě tekutin.
Hlad
Řízení hladu zahrnuje řadu stejných homeostatických systémů jako žízeň, avšak jedení je složitější než pití. Když máme žízeň, stačí nám prakticky jen voda. Žízeň uhasíme čímkoliv, co máme k dispozici. S jídlem je to jinak. Pro zachování zdraví potřebujeme přijímat řadu důležitých látek (bílkoviny, tuky, cukry, minerály), proto si musíme vybírat jídla odpovídajícího složení. V tomto směru nám pomohla evoluce: naučila mozek, jak vybírat jídlo potřebného složení a vyhýbat se naopak jídlům, která jsou škodlivá. Patří sem například chuťové preference, s nimiž jsme se narodili. Mezi další mechanismy patří osvojování si pozitivního a naopak negativního vztahu k určitým jídlům.
Proč jsou pro nás sladká jídla a sladké nápoje přitažlivé? Podle evolučních psychologů byla sladká chuť pro naše předky, kteří se pohybovali v neznámém prostředí, ukazatelem, že konkrétní potrava obsahuje vysoké procento cukrů, tedy látku vhodnou k obživě. Přijímání velkého množství cukrů je výborným prostředkem dodávání kalorií, které se v naší evoluční historii rozhodně nevyskytovaly v nadměrném množství. Podobné vysvětlení se vztahuje na naší averzi k hořké chuti. Přirozeně hořké složky potravy obsažené v konkrétních rostlinách znamenají pro člověka zákaz požívání, neboť signalizují přítomnost škodlivých jedů. Naši předkové se proto díky této asociaci hořkým rostlinám pravděpodobně vyhýbali.
Buňky spalují živiny, aby mohly vytvářet energii potřebnou pro vykonávání aktivit organismu. Při tělesném cvičení spalují svalové buňky další živiny, aby dokázaly pokrýt metabolické potřeby dané energeticky náročným pohybem. Když buňky využívají více živin, opírají se o zdroje kalorií obsažené v tělesném tuku či uchovávané v jiné podobě. Hlavní spalovanou živinou je jednoduchý cukr glukóza. Glukóza je obsažena v řadě druhů ovoce a v některých dalších potravinách. Rovněž ji vyrábějí játra z jiných cukrů nebo uhlovodíků. Jakmile se najíme, v procesu trávení se do krevního řečiště absorbuje velké množství glukózy. Ještě větší množství glukózy vznikne v játrech při přeměně dalších živin. Tímto způsobem jídlo doplňuje živiny, které potřebují mozkové neurony a další buňky.
Hlad je za normálních okolností signálem, že máme určitý tkáňový deficit – tělo potřebuje energii a látky k růstu a energetizaci aktivit. Hlavními zdroji signálů hladu jsou pravděpodobně receptory v hypotalamu a v játrech.
Signály hladu a sytosti jsou mozkem zpracovávány na dvou úrovních. Výsledkem je motivace jíst. Na první úrovni jsou signály z mozkových receptorů hladu a dále signály sytosti vysílané žaludkem a játry sloučeny v mozkovém kmeni, aby byl zjištěn celkový stupeň potřeby. Toto „integrované vyhodnocení hladu“ se v mozkovém kmeni spojuje se senzorickými neurálními systémy. Chuťové neurony v mozkovém kmeni mohou při určitých formách hladu a sytosti měnit svou reaktivitu. Tato skutečnost může být částečným důvodem, proč nám jídlo chutná více, když máme hlad.
Aby došlo ke vzniku vědomého pocitu hladu a potřeby vyhledávat jídlo, musí být signál hladu v mozkovém kmeni dál zpracován v předním mozku. Klíčovým místem je v tomto ohledu hypotalamus.
Sexualita
Sexuální touha je stejně jako hlad a žízeň silným motivačním činitelem. Existují zde však zásadní rozdíly. Sex představuje tzv. sociální motiv – jeho součástí je druhá osoba –, zatímco motivy přežití zahrnují pouze samostatného jedince. Sex navíc neobsahuje vnitřní nedostatek, jenž je pro účely přežití organismu nutno regulovat. Sociální motivy se neřídí principem homeostázy.
V pubertě vyvolávají hormonální změny tělesné proměny, které odlišují muže od žen. Hypotalamus produkuje faktory uvolňující pohlavní hormony. Ty dávají pokyn hypofýze, aby začala vylučovat pohlavní hormony (gonadotropiny), jež následně přecházejí do krevního řečiště. Gonadotropiny pak putují tělem, až se dostanou ke gonádám (tj. k varlatům nebo vaječníkům). Gonadotropiny aktivují gonády k tomu, aby začaly do krevního řečiště vylučovat větší množství pohlavních hormonů.
Obrázek 13 Struktury a procesy podílející se na tvorbě pohlavních hormonů.
Podle: Atkinson, R.L. et al. (2003) Psychologie. Praha: Portál.
Například u žen hypotalamus uvolňuje faktory ovlivňující uvolňování gonadotropinu
v pravidelném osmadvacetidenním cyklu. Tyto faktory stimulují hypofýzu k vylučování dvou gonadotropinů – folikuly stimulujícího hormonu (FSH) a luteinizačního hormonu (LH). I tyto dva hormony jsou vylučovány každý měsíc a aktivují činnost vaječníků. FSH stimuluje růst folikulů, což je shluk buněk ve vaječnících, které podporují vyvíjející se vajíčko. Jakmile se vytvoří folikul, začne vylučovat ženský hormon estrogen. Ten ovlivňuje pohlavní vývoj jedince a patrně i sexuální motivaci v mozku. Druhý hormon, LH, se uvolňuje o něco později. Ovlivňuje ovulaci, tj. uvolnění zralého vajíčka z folikulu. Když folikul vajíčko uvolní, začne docházet k sekreci druhého ženského hormonu, progesteronu, který připravuje dělohu na uhnízdění vajíčka. U některých druhů tento hormon rovněž ovlivňuje v mozku sexuální motivaci.
U řady živočišných druhů je sexuální vzrušení úzce propojeno s výchylkami hormonálních hladin. U lidí hrají hormony méně důležitou roli. V určitém smyslu je primárním sexuálním orgánem mozek. Právě tady se totiž rodí sexuální vzrušení a odtud vychází kontrola sexuálního chování. U lidí je sexuální funkce mozku rozšířena na kontrolu sexuálních fantazií, představ a myšlenek. V rámci mozku mohou pohlavní hormony ovlivnit nervové funkce dospělých jedinců.