Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.1.2 Eriksonovo pojetí vývoje osobnosti
2.1.2 Eriksonovo pojetí vývoje osobnosti
Erik H. Erikson v zásadě vyšel z Freudovy koncepce vývojových stádií. Tato stadia však rozšířil, takže zahrnují celý život jedince.
Erikson – podobně jako Anna Freudová, Heinz Hartmann a Robert White – dospěl k závěru, že nikoliv id, ale ego je základní instancí lidské psychiky. Ego je pro něj autonomní strukturou osobnosti, která se vyvíjí v procesech sociální a kulturní adaptace. Hlavní funkcí ega je integrovat zkušenost a chování adaptivním způsobem. Tento důraz na ego v rámci psychoanalýzy je dnes zpravidla označován jako psychologie ega. Ego se nesnaží pouze přizpůsobit na prostředí, ale samo nachází tvořivé řešení každého nového problému. I při nezdarech odpovídá aktivně, neboť je v zásadě silné a flexibilní. Mnohé kvality ega přitom odrážejí vliv sociálních a kulturních faktorů.
Teorie epigeneze
Erikson přijal jeden z ústředních principů embryologie, princip epigeneze. Podle něj se vyvíjí živý organismus z entity, která je zpočátku nediferencovaná, avšak je v ní nějakým způsobem předprogramován vývoj jednotlivých orgánů i období a sekvence procesů jejich vývoje. Podobně tomu, jako je předprogramován vývoj tělesných struktur a funkcí, je předprogramován i vývoj psychiky, respektive ega. Všechny pozitivní kvality ega (důvěra, autonomie, iniciativa atd.) existují v určité formě již při narození; zjevnými se však stávají až v určitých přesně vymezených životních etapách či fázích.
Erikson postuluje existenci osmi takových kvalit ega. Každá nová kvalita ega je přitom závislá na vytvoření kvalit ega v období předešlých a staví na nich (viz 3. tabulka).
Psychosociální model vývoje
Erikson se ve svém modelu soustřeďuje na určité kvality ega, které vznikají na základě řešení osobních a sociálních krizí.
Věk |
Psychosociální krize |
Kvalita ega |
0-1 |
úkolem dítěte je získat pocit důvěry v život a ubránit se proti pocitům nejistoty |
naděje |
1-3 |
úkolem je zvládnout rozpor mezi pocity autonomie a pocity studu a pochybností |
síla vůle |
3-6 |
úkolem je vyřešit konflikt mezi iniciativou a pocity viny |
rozhodnost |
6-12 |
úkolem je nabýt pocit snaživosti či usilovnosti v práci a ubránit se pocitům méněcennosti |
kompetence |
12-19 |
úkolem je hledání vlastní identity a boj proti jejímu rozplynutí v rozmanitých rolích (konfúze rolí) |
věrnost |
19-25 |
úkolem je vytvoření intimního vztahu a vyhnutí se izolovanosti |
láska |
26-64 |
úkolem je pečovat o další generace a bojovat proti pocitům stagnace |
péče |
65+ |
úkolem je dosáhnout osobní integrity; její absence se projevuje pocity zoufalství z prožití zbytečného života |
moudrost |
Tabulka 4 Eriksonovy etapy lidského vývoje.
Podle: Erikson, E.H. (1963). Childhood and Society. 2nd ed. Harmondsworth: Penguin.
Základní důvěra versus nejistota a nedůvěra. V orálním stádiu se u dítěte vyvíjí hluboký a vše pronikající pocit základní důvěry nebo nedůvěry k ostatním lidem. Člověk se silným pocitem důvěry se může obrátit na druhé o pomoc, když tuto pomoc potřebuje, ale dokáže je rovněž opustit a věnovat se jiným věcem, pokud jejich pomoc aktuálně nepotřebuje. Tato důvěra se patrně vyvíjí z těch vztahů rodičů a dítěte, které jsou zabarveny láskou a péčí a ve které dochází k uspokojení potřeb dítěte, aniž by se z jejich uspokojování stala dominanta vztahů. Podle Eriksona přitom nezávisí ani tak příliš na kvantitě jako spíše na kvalitě či způsobu jejich uspokojování. „Množství důvěry vyvozené z rané zkušenosti dítěte nezáleží asi ani tak příliš na absolutní kvantitě potravy či demonstrování lásky, ale spíše na kvalitě mateřského vztahu. Matky, domnívám se, vytváří v dětech pocit důvěry takovým zacházením, ve kterém je kombinována citlivá péče o základní potřeby dítěte s pevným smyslem osobní důvěryhodnosti… To tvoří v dítěti základ pro pocit identity, ve kterém se později spojí pocit, že je „all right“, že je samo sebou a že se stává tím, v co druzí věří, že se stane“ (1950, 221).
Naděje představuje trvanlivou víru v to, že jedinec může dosáhnout uspokojení svých potřeb a tužeb.
Autonomie versus stud, zahanbení a pochybnosti. Oproti Freudovu análnímu stádiu klade Erikson stádium, ve kterém dochází ke konfliktu mezi autonomií a pocity hanby a pochybností o sobě samém. Erikson tedy rozšiřuje oblasti, které v klasické psychoanalýze vyšly z úzkého důrazu na nácvik toalety, na širší spektrum aktivit, ve kterých dítě může procvičovat své motorické dovednosti a díky tomu nabýt pocit relativně autonomní, na matce nezávislé bytosti. Optimální vývoj v této etapě tedy spočívá v osvojení si řady základních dovedností, které jsou nutné k tomu, aby dítě přestalo být závislé na rodičích a jiných dospělých osobách. Autonomie je naopak ohrožena, jsou-li úspěchy dítěte znevažovány, frustrovány, a je-li za své případné neúspěchy zesměšňováno a jinak trestáno. Erikson rovněž zdůrazňuje, že pro možnost rozvoje pocitu autonomie je nutné úspěšné vyřešení předchozího konfliktu mezi základní důvěrou a nedůvěrou. Například dítě, které má důvěru ve své rodiče, spíše uvěří jejich ujišťování, že zvládne všechny dovednosti, které si přeje zvládnout než dítě, které postrádá ve své rodiče důvěru. Vůle představuje schopnost realizovat svobodnou volbu a kontrolovat a prosazovat sebe sama.
Iniciativa versus pocity viny. Eriksonovým korelátem Freudova falického stadia je stadium, ve kterém dochází ke vzniku pocitu iniciativnosti. Dítě už je schopné nejen jednat relativně nezávisle na rodičích, ale dokáže si samo pro sebe dokonce vytyčovat nové cíle. Autonomie je současně spjata se vznikem nového jevu, kterým je soutěživost dítěte. Podle Eriksona však tato soutěživost není ani tak příliš orientována na sourozence (Adler), ale na rodiče. Dítě využívá své nové motorické dovednosti a intelektové schopnosti k prozkoumávání svého těla a svého prostředí. Malý chlapec rád šplhá na stromy, rozebírá věci, staví si z kostek a různých stavebnic, hraje si s autíčky a náklaďáky atp. Na této úrovni patrně přebírá svoji mužskou identitu. Současně je to však období, ve kterém se jeho iniciativa často setkává s nepochopením na straně rodičů, zejména otce. Ve fantasii ho pak vzrušuje představa, že nahradí nebo překoná svého otce; tato přání v něm však zanechávají v některých případech hluboké pocity viny.
Výsledek tohoto základního konfliktu mezi iniciativou a pocity viny je determinován vyřešením oidipovského komplexu, který stojí v pozadí interakcí v tomto období. Jsou-li snahy dítěte o získání moci a pozice v rodině příliš násilně potlačeny, dostaví se pravděpodobně ztráta iniciativnosti, spojená s jakousi zobecněnou, patrně i sexuální impotencí, která zabraňuje vývoj v pozdějších stádiích dospělé identity a kompetence. Na druhé straně rovněž dochází k vývoji superega, které má dostatečnou sílu k řešení konfliktu mezi iniciativou a překážkami. Rozhodnost je schopnost sebevědomě a beze strachu z potrestání si vytyčit vlastní cíle a směřovat k jejich realizaci.
Usilovnost versus méněcennost. V psychoanalytické teorii po vyřešení oidipovského konfliktu dochází k tzv. období latence, kdy sexualita jaksi spí. V tomto období, které koinciduje s obdobím mladšího školního věku, se dostávají do popředí zájmu různé intelektové aktivity a svět vně vlastní rodiny dítěte. Dítě se v tomto období učí především kontrolovat vlastní představivost a zvládat školní povinnosti. Škola je první institucí, která mu někdy dá pocítit, že je nedůležité a inferiorní. Má-li dítě dobrý pocit, že díky svému úsilí úkoly zvládá, nabývá pocitu kompetence. Jestliže však má pocit, že se mu tyto úkoly nedaří – nebo se mu skutečně nedaří – mohou u něj vzniknout hluboké pocity méněcennosti.
Identita versus konfúze rolí. V pubertě dochází podle Freuda k jakémusi vyřešení preoidipálního a oidipovského konfliktu a jedinec dozrává jako více či méně zdravá osoba, jehož sexualita je skutečně genitální, a který je schopen prokreace. Eriksonův model v této etapě nekončí, ale pokračuje stále dále, až do období stáří, a to v takové míře artikulovanosti a jasnosti předkládaných problémů, s níž se v tradiční psychoanalýze při rozboru těchto období nesetkáme. Základním problémem dospívajícího je dospět k jasné identitě, k odhalení toho, kým vlastně je. A to nejen na obecné úrovni, ale rovněž jako specifický jedinec, který má určitou minulost a snaží se spoluovlivnit svoji budoucnost tím, že směřuje k „dospělým cílům“ – kariéře, manželství a založení rodiny. Naneštěstí se velká část dospělých mladých lidí nikdy nedostane do stadia nalezení vlastní identity a hledá ji například v identifikaci s hrdiny svého dětství nebo v nahodilých extramaritálních vztazích.
Z identity vyplývá věrnost, která je schopností být loajální lidem a ideálům; věrnost identitu současně posiluje.
Intimita versus izolace. Došlo-li v předcházejícím období k získání identity, postupuje jedinec do dalšího období života, ve kterém se odehrává základní konflikt mezi intimitou a izolovaností či osamělostí. V tomto období – mladší dospělosti – dochází ke vzniku vzájemných sexuálních vztahů mezi partnery, charakterizované láskou a důvěrou a prosté pregenitálních na sebe zaměřených komponent, jakými jsou například obsesivní a sadistické chování. Jde o období přijímání vlastní identity a jedinečnosti i identity druhého. Je-li takto zajištěna dospělá sexualita, není obtížné tolerovat její absenci, je-li to nutné, a je možné se rovněž plně věnovat jiným aktivitám, ať již v rámci povolání nebo mimo ně. Láska je schopnost vzájemné hluboké náklonnosti.
Generativita versus stagnace. Mít děti a starat se o jejich blaho je prototypickou aktivitou pro širší spektrum aktivit, založených na využívání svých zdrojů kreativním a nápomocným způsobem. Tato péče o etablování a vedení následných generací spočívá v jádru Eriksonova sedmého stadia, v němž jsou polární body označené jako generativita versus stagnace. Je spojena se středním věkem. Schopnost intimity, která charakterizuje úspěšné zvládnutí předcházející krize, není tedy vyvrcholením vývoje, ani si dvojice nemůže navždy vystačit sama. Kvalitní manželský vztah vyžaduje, aby se nakonec energie manželů zaměřila na péči o děti, které jsou plodem tohoto vztahu, a na věnování se svému povolání, ve kterém se jedinec rovněž snaží kreativně produkovat a pečovat o své výtvory. Alternativou generativity je nuda a prázdnota, která je důsledkem výlučného zabývání se sebou samým nebo svým partnerem.
Integrita ega versus zoufalství. To samo však kupodivu nakonec platí i o generativitě. Stejně tak jako vývoj dítěte směřuje k odchodu z vlastní rodiny do širší společnosti, tak i vývoj dospělého člověka směřuje k odpoutání pozornosti od péče pouze o svoji rodinu k péči o blaho širšího společenství a lidstva jako celku. Tento vývoj současně vede k přijetí obecnější perspektivy, ve které je objasněn smysl vlastního života vzhledem k obecnějšímu řádu věcí, a která umožňuje smíření se s vlastním životem a přijetí blížící se smrti. Kladný vývoj v tomto období vede k integraci ega, negativní k zoufalství. Integrita je tak určitým dědictvím sebe samého, odráží vše, čím člověk byl, co dělal a čeho dosáhl. Pocit, že život neměl smysl, že byl promarněn a že již není čas na návrat a nový začátek vede k pocitům zoufalství.
Převládne-li integrita nad zoufalstvím, nabývá člověk moudrost, která zachovává a vyjadřuje integritu získaných zkušeností a vědomostí ve vztahu ke konečnosti života.