Osetrovatelska_pece_v_oftalmologii
1 Anatomie a fyziologie zrakového ústrojí
1 Anatomie zrakového ústrojí
1.1 Testovací otázky
Zrakové ústrojí – je nejdůležitějším smyslovým ústrojím člověka, párovým uspořádáním vedle sebe umožňuje člověku panoramatické i prostorové vidění, vidění černobílé a barevné v závislosti na intenzitě osvitu zrakového pole. Základním orgánem zrakového ústrojí – organu visu je oko – bulbus, skládá se z koule oční (bulbus okuli), z nervu zrakového (nervus optikus) a z pomocného ústrojí oka (organa okuli accessoria), k nimž patří víčka (palpebrae), aparát slzní (apparatus lacrimalis), okohybné svaly (m. bulbi), cévy a nervy.
Oční koule (bulbus oculi) má tvar nepravidelné koule, je pevně vsazená do očnice v tukovém polštáři. Stěnu oční koule tvoří tři vrstvy:
1. vnější vrstva oka – tunica fibrosa bulbi (cornea - rohovka, sclera - bělima)
2. střední vrstva oka – tunica vasculosa bulbi (uvea - živnatka, dělí se na 3 části: a) iris – duhovka, b) corpus ciliare – řasnaté tělísko, c) chorioidea – cévnatka
3. vnitřní vrstva oka – tunica interna bulbi (retina – sítnice)
Každá z těchto vrstev se skládá ze dvou segmentů, přední segment umožňuje přechod světelných paprsků, je bezbarvý a průhledný, má v sobě centrální otvor. Touto úpravou se každá vrstva rozdělí na větší část zadní a menší přední část.
Zevní vrstvu tvoří vzadu bělima – sclera, vpředu rohovka – cornea. Střední vrstvu tvoří vzadu cévnatka – choroidea, vpředu řasnaté těleso – corpus ciliare a duhovka – iris. Vnitřní vrstvu tvoří vzadu sítnice – pars optica retinae, vpředu pars ciliaris et iridica retinae. Obsahům oční koule je v zadní části sklivec – corpus vitreum, v přední části čočka – lens, uložená v očních komorách – camera anterior
et posterior bulbi, vyplněných komorovým mokem – humor aquosus.
Rohovka (cornea) tvoří přední průhledný segment a je součástí dioptrického systému oka. Tunica fibróza bulbi je nejpevnější vrstva oční koule. Přední plocha rohovky je pokrytá více vrstevním dlaždicovým epitelem (epithelium anterius), který přechází nad limbus corneae, což je její zevní okraj, ten pak přechází:
1) buď je okraj rohovky zasazen do žlábku ve skléře,
2) nebo je okraj rohovky směrem od povrchu šikmo k periférii ztečen a okraj skléry jej překrývá.
Zadní endotel rohovky tvoří přední stěnu přední komory oční. Tkáň rohovky je homogenní a neobsahuje krevní, ani lymfatické cévy, je zcela průhledná. Rohovka je vyživována ze spojivkových cév a komorové vody.
Rohovka patří mezi nejcitlivější části lidského těla. Poškození rohovky je velmi bolestivé, hojí se jizvou, která zhoršuje průchod světelných paprsků.
Bělima (sclera) tvoří zadní, větší část, zevní vrstvu oční koule. Skléra je přímým pokračováním rohovky, má odlišnou strukturu. Je tvořená tuhými vazivovými vlákny s příměsí elastických vláken a je neprůhledná. V dětství je tenká a její stěnou prosvítají cévy cévnatky a pigment dětská skléry má namodralý nádech, u starých lidí ve skléře se ukládá tuk a její barva se mění v nažloutlou. Skléra prochází rohovkou postupně. Na hranici mezi rohovkou a bělimou je poloprůsvitný proužek (limbus corneae). Povrch skléry je v přední časti oční koule pokrytý spojivkou (tunica conjuctiva), která přechází na zadní plochu víček. Skléra je inervována z nn. ciliares. Výživa je zajišťována difuzí z okolí.
Cévnatka (choroidea) představuje zadní dvě třetiny tunica vasculosa bulbi – střední vrstva stěny oční koule. Cévnatka přechází v předním oddílu oční koule bez ostrých hranic v corpus ciliare. V místě hranice mezi oběma oddíly je nepravidelný okraj sítnice (ora serrata). Cévnatka je ke skléře pouze přiložena, pevně je spojena jen v oblasti žluté skvrny (macula lutea) a v oblasti discus nervy optici. Kapilární sítě jsou nejbohatší v oblasti žluté skvrny. Funkce cévnatky je výživa receptorů sítnice tyčinek a čípků - tvoří temnou komoru pro světločivý aparát. Podílí se na napínání závěsného aparátu čočky, kterou oplošťuje při zaostření do dálky. Přední část, tunica vasculosa, tvoří řasnaté tělísko (corpus ciliare) a duhovka (iris). Choroidea zajišťuje potřeby sítnice.
Řasnaté těleso (corpus ciliare) je z vnitřní plochy kryto lamina basalis, která je přímým pokračováním obdobné blanky na cévnatce. Vlastní obsah řasnatého tělesa tvoří m. ciliaris a stroma tělesa řasnatého, složené z řídkého, pigmentem bohatého vaziva, s velkým množstvím cév. Funkcí m. ciliaris je akomodace oka pro vidění do blízka. Oko se nemůže unavit pohledem do dálky, kdy není v činnosti akomodační sval, akomodaci do dálky udržuje elasticita cévnatky a krevní tlak. M. ciliaris je inervován parasympaticky z n. oculomotorius. Corpus ciliare je zdrojem komorové vody a slouží akomodaci oka.
Duhovka (iris) je nejeventuálnější částí tunica vaskulosa bulby. Na rozdíl od ostatních části této vrstvy oční koule nepřiléhá k bělimě, je to přepážka postavená ve frontální rovině, pokračování v přední části corpus ciliare. Je vzdálená od zadní plochy rohovky. V centru duhovky je okrouhlý otvor, zornice (pupila).
Duhovka se skládá z několika vrstev, nejširší z nich je tvořená kolagenním vazivem, cévami, buňkami hladké svaloviny a nervovými vlákny. Buňky na dorsální ploše duhovky obsahují pigment, jehož množství určuje barvu očí. V zadní části duhovky jsou uloženy hladké svaly. Při kontrakci m. sfinkter pupillea dochází k zúžení zornice – mióze. Mióza je reflexní odpověď na osvit sítnice. Při kontrakci m. dilatator pupillea dochází k rozšíření zornice – mydriáze.
Sítnice (retina) je na vnitřní vrstvě stěny oční koule (tunica interna bulbi), má velmi složité uspořádaní, skládá se ze zevní strany (pars pigmentosa retinae) a z vnitřní strany (opars nervosa retinae), ve které se rozeznávají další vrstvy. Pars pigmentosa retinae je jednovrstevný kubický epitel bohatý na pigment, naléhá na vnitřní vrstvu choroidey. Pars nervosa je složená s následujících vrstev: průhledná tenká blána, která obsahuje nervové elementy sítnice. Nervové elementy tvoří první tři neurony zrakové dráhy: první neuron – tyčinky a čípky, druhý neuron – ganglion retinae, třetí neuron – ganglion opticum. V přední části bulbu přechází pars nervosa retinae v tzv. slepou část sítnice, která neobsahuje nervové elementy. V zadní části sítnice jsou dva útvary – discus nervi optici, macula. Discus nervi optici má bělavou barvu, je místem, kde z očního bulbu vystupuje n. opticus. Makula je viditelná oválná sytě žlutá skvrna ve vzdálenosti 3 mm až 4 mm od disis nervi optici. Makula je okrouhlá nebo oválná, v centru mírně prohloubená (fovea centralis). V makule jsou pouze čípky. V dorsální části pars optica retinae je velké množství tyčinek a čípků, směrem dopředu jich ubývá a před ora serrata světločivé elementy chybějí. Fovea centralis je místem nejostřejšího vidění.
Sklivec (corpus vitreum) vyplňuje bulbu prostor za čočkou, je pokryt průzračnou membránou vitrea a zaujímá většinu obsahu oční koule. Skládá se ze zcela průhledné rosolovité hmoty, v niž nejsou ani cévy, ani nervy. Je tvořen jemnou sítí propletených vláken a bílkovinami bohatou tekutinou, jež vyplňuje prostory mezi vlákny. Přední plocha slivce je obrácená proti zadní ploše čočky a tvoří jakési lůžko pro zadní plochu čočky. Zbývající část sklivce naléhá na vnitřní plochu sítnice a má téměř kulovitý tvar.
Čočka (lens) má název podle svého tvaru. Je součástí dioptrického systému oka.
Má tři základní funkce: akomodativní, refrakční a udržení své vlastní transparentnosti. V průběhu života mění čočka svůj tvar, zvětšuje se a mění se i její optické vlastnosti. Refrakční index narůstá s přítomností většího množství nerozpustných bílkovin. Třetina z celkových dioptrií oka je zastoupena právě čočkou. Obvykle se udává hodnota podle Gullstrandova modelu oka. Čočka je tkáň bez inervace a přímého cévního zásobení. Jediným zdrojem výživy pro čočku je komorová tekutina, která rovněž odvádí od čočky produkty metabolismu. Čočkové pouzdro je tvořeno transparentní, pružnou a neobvykle silnou bazální membránou. Základní strukturu čočkového pouzdra tvoří bílkoviny – glykoproteiny a sulfátové glykozaminoglykany. Tato skupina je společná pro všechny bazální membrány a mimo ní obsahuje přední pouzdro ještě bílkovinu fibronektin, který pravděpodobně ovlivňuje konečnou strukturu pouzdra a hraje roli v adhezi buněk. Bílkovina tenascin, obsažená v zadní části pouzdra má antiadhezivní vlastnosti.
Za pomocí elektronového mikroskopu můžeme rozeznat lamelu, do které se upínají vlákna závěsného aparátu a to v oblasti ekvátoru. Čočkový epitel se skládá z různotvarých buněk. Tyto buňky tvoří jednu vrstvu pod předním čočkovým pouzdrem a dosahují pouze do oblasti ekvátoru. Buňky čočkového epitelu adhezují svou základnou směrem k pouzdru, které tvoří jejich bazální membránu, přičemž jejich apikální část se dotýká nejmladších čočkových vláken. Vývojem z ekvatoriálních epiteliálních buněk vznikají vlákna, jimiž je tvořeno čočkové stroma. V oblasti ekvátoru jsou buňky širší a jejich vnitřní konec se ztenčuje až do podoby vlákna. Jádro se díky koncentrické vrstvě těchto vláken stává tvrdším, větším a hustějším. Podle vzniku lze vlákna rozdělit na primární a sekundární. Primární vlákna zůstávají v čočce celý život, tvoří embryonální nukleus a vznikají v době embryogeneze přeměnou z buněk očního váčku. Diferenciací z epitelových buněk jsou vytvářena vlákna sekundární. Díky neustálému nabalování dalších a dalších vrstev sekundárních vláken, které vznikají v průběhu celého života, se čočka zvětšuje.
Oční komory (camerae bulbi) jsou uzavřené prostory uvnitř oka. Přední komora oční je vpředu ohraničena rohovkou a vzadu přední stranou duhovky. Zadní komora oční je vpředu ohraničena zadní plochou duhovky a vzadu přední plochou čočky, závěsným aparátem čočky, řasnatým tělesem. Obě komory jsou vyplněny komorovou tekutinou; humor aquosus je čirá zcela průhledná tekutina, bez bílkovin, obsahuje 0,7-1,2% NaCl a stopy močoviny a glukosy 0,1%. V přední a zadní komoře je celkem 0,2-0,3 ml komorové tekutiny.
Cévní zásobení oční koule – téměř všechny tkáně očnice jsou vyživovány a. ophthalmica, která je větví z a. carotis interna. Žíly odvádějí krev do vv. ophtalmicae.
Inervace oční koule – oční bulbus je: sensitivní inervaci obstarává převážně první větev trojklaného nervu (n. ophthalmicus). Z druhé větve trojklaného nervu, cestou
n. infraorbitalis a jeho větve, je inervována kůže a spojivka víčka. Motorická inervace je zajištěná z n. III, IV, VI, VII. Většina očních svalů je inervována z n. oculomotorius. Dráha parasympatiku – vlákna začínají v parasympatickém jádru. Sympatická dráha se nekříží. Centrální část sestupuje z hypotalamu a jde postranním míšním provazcem k ciliospinálnímu centru.
Činnost oka je zabezpečována přídatnými orgány oka: okohybné svaly, horní a dolní víčko, slzné ústrojí, oko chrání před poškozením a zajišťují postavení a pohyb obou očních koulí.
Optiku oka tvoří rohovka, komorová voda, čočka a sklivec. Obraz proti skutečnosti dopadá na sítnici zmenšený a převrácený, je zachycená jeho barva, tvar a velikost. Uvědomění si obrazu nastane tehdy, když se dostanou vzruchy zrakovým nervem do zrakového centra, které se nachází v mozkové kůře týlního laloku. Zde je obraz otočen zpět podle skutečnosti.
Anatomie oka
Literatura:
ABRAHAMS, P. Lidské tělo – Atlas anatomie člověka. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. ISBN 80-7181-955-7.
9. ČIHÁK, R. Anatomie 3. Praha: Grada avicenum, 1997. s. 655. ISBN 80-7169-140-2.
KOLÍN, J. Oční lékařství. Praha: Karolinum, 2007. s. 106. ISBN 978-80-246-1325-3.
NOVÁKOVÁ, I. Ošetřovatelství ve vybraných oborech Dermatovenerologie, oftalmologie, ORL, stomatologie. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 240. ISBN 978-80-247-3422-4.
PETROVICKÝ, P., DRUGA, R. Systematická, topografická klinická anatomie. Praha: Karolinum, 1997. s. 86. ISBN 80-7184-108-0, ISBN 80-7184-118-8.
SYNEK, S., SKORKOVSKÁ, Š. Fyziologie oka a vidění. Praha: Grada Publishing, 2004. s. 98. ISBN 80-247-0786-1.