Osetrovatelska_pece_v_oftalmologii
5.6 Vyšetření při úrazu oka
5.6 Vyšetření při úrazu oka
Anamnéza je v případě očních úrazů obzvláště důležitá a vyžaduje důslednost lékaře i sestry. Zaměřujeme se při ní na subjektivní i objektivní příznaky, do kterých zahrnujeme červené, překrvené oko, pocit rozmazaného vidění, viditelné změny na oku, bolestivost a zejména pacientovo vyjádření, o jaký mechanismus úrazu se jednalo. V této souvislosti se také zajímáme, zda nejde o úraz opakovaný a neopomeneme ani přidružená onemocnění. Z chronických chorob nás zajímá hypertenze, diabetes mellitus (i rodinný výskyt), z očních poruch refrakční vady, přidružená oční onemocnění (zákaly). Odběr anamnézy musí splnit svůj cíl, který má vést k uzdravení oka bez funkčních poruch. Všechny činnosti, které sestra u pacienta provede, se společně s výsledky zaznamenávají do zdravotnické dokumentace.
Důležité je vyšetření zrakové ostrosti neboli schopnosti vidění předmětů a tvarů. Pomocí tohoto vyšetření lze hodnotit kvalitu centrálního vidění – zrakový vizus. Při samotném vyšetření se hodnotí vizus na každém oku zvlášť, a to nejprve vizus do dálky bez korekce a poté s korekcí (pokud pacient nosí brýle stále, hodnotí se nejprve vizus s dosavadní korekcí a poté eventuelně s novými brýlemi na základě hodnot zjištěných při refraktometrii). Vyšetření očního vízu provádí sestra za pomoci optotypů, které jsou umístěny v dostatečně dlouhé místnosti. Minimální délka vyšetřovny se udává pět až šest metrů. Ke zjištění potřebných hodnot se používají Snellovy tabulové optotypy, Landoltovy kruhy, Purovy, Jägerovy tabulky apod. Snellovy optotypy jsou tabule se světlým pozadím, s možností osvětlení a černými znaky (viz kapitolu 2). Optotypy jsou přizpůsobeny věku (existují i optotypy pro děti), berou ohled na inteligenční kvocient pacienta (optotypy pro analfabety) a také jsou různé pro různě veliké vyšetřovny. Největší znak na optotypech je nutno vidět ze vzdálenosti pěti až šesti metrů, u ostatních je délka udána vždy po okraji optotypu. Zrakovou ostrost sestra zaznamenává pomocí zlomku. V čitateli je vzdálenost, z níž pacient čte, a do jmenovatele zapisuje číslici, kterou je označen příslušný řádek na optotypu a vyšetřovaný ho ještě celý přečte. Proto, čte-li pacient řádek číslo 20 ze vzdálenosti šesti metrů, je vizus daného oka 6/20. Jestliže se stane, že pacient nepřečte ani největší řádek, zkracuje sestra vzdálenost čtení. Pokud i toto je neúčinné, zkouší sestra rozeznávání prstu na černé podložce, velikost prstu přitom odpovídá zhruba největšímu znaku na optotypu. Začíná ze vzdálenosti jednoho metru a postupně se vzdaluje. Výsledek zapisuje v metrech, na nichž pacient rozeznal prst na podložce. V případě, že ani na vzdálenost jednoho metru nerozliší prst, ale rozezná pohyb (i na menší vzdálenost), zapisuje sestra do dokumentace, že pacient udává pohyb před vyšetřovaným okem. Pokud pacient nevnímá ani světlo, mluvíme u něj o amaurose (úplné slepotě). Je to stav, kdy již nevnímá ani světlo přicházející do oka. Tabulky (Jägerovy, Purovy aj.) se používají během vyšetření zrakové ostrosti do blízka. V zásadě se jedná o tištěné texty, které jsou opět označeny čísly. Pacient čte text z 30-36 cm. Na některých pracovištích se lze setkat i s osvětlenými optotypy do blízka.
Práce sestry při vyšetření spočívá v důkladném vysvětlení postupu a samotném provedení. Sestra vyzve pacienta, aby se postavil, popřípadě posadil do příslušné vzdálenosti a zakryje mu nevyšetřované oko okluzorem. Při vyšetřování obou očí začíná pravým okem. Poté pacient čte příslušné řádky na optotypu nebo z tabulek pro vyšetření nablízko. Sestra vše důkladně zaznamenává do dokumentace dle výše zmíněných doporučení. Během vyšetření zajišťuje vhodné osvětlení a kontroluje, zda je nevyšetřované oko dostatečně zakryté. Po vyšetření není potřebná žádná zvláštní péče. Pro vyšetření spojivkového vaku je nutné provést jednoduchou nebo dvojitou everzi víček. Dvojitá everze se provádí za pomoci Desmaressovy lžíce. Prohlídkou pod horním víčkem můžeme zachytit drobná tělíska ve spojivkovém vaku, ale obzvlášť důležité je prohlédnutí při poleptání vápnem a jinými látkami poškozujícími zrak. Jak již bylo několikrát zmíněno, okamžité odstranění veškerých zachycených látek má vliv na stupeň poškození a tím i na výsledný stav zachování zraku pacienta. Za fyziologických okolností je spojivka vlhká a lesklá, patologií je změna barvy, cévní náplně či zduření.
Vyšetření očního bulbu má za úkol posouzení tvaru, velkosti a napětí. Po prodělání některých těžších úrazů můžeme na oku pozorovat zmenšení v důsledku změn na očním bulbu. Společně s tímto vyšetřením se také měří nitrooční tlak. Hodnota nitroočního tlaku je regulována složitými mechanismy a je ukazatelem pro výměnu nitrooční tekutiny. Normální hodnoty tlaku se zhruba udávají mezi 2,12 kPa (od 1,33 do 2,7 kPa) nebo 16 mmHg (rozmezí 10 až 21 mmHg), kolísá v závislosti na denní době (ráno vyšší) a lze ho měřit několika způsoby. Orientačně se provádí palpací, přičemž, pokud se palpují obě oči současně, vynikne rozdíl mezi napětím obou očních bulbů. Používá se spíše pro počáteční úsudek. Měření přístroji se nazývá tonometrie a existuje několik druhů tonometrů. Nitrooční tlak je tím nižší, čím více se rohovka zploští. Nitrooční tlak je při očních úrazech snížen, zvláště u těžkých perforujících úrazů a při odchlípení sítnice.
Vyšetření na štěrbinové lampě se provádí za účelem prohlédnutí předního a částečně i zadního segmentu oka. Vyšetřovaný sedí a hlavu má opřenou o opěrku pro čelo a bradu. Vyšetřující sedí proti němu a přes soustavu mikroskopů prohlíží spojivku, rohovku, přední komoru, duhovku, čočku i zornici. Během vyšetření je rohovka anestezována a tkáně oka lze barvit fluoresceinem pro lepší viditelnost. Toto vyšetření provádí lékař a sestra mu asistuje, pacientovi vysvětlí postup a pomůže mu zaujmout polohu pro vyšetřování.
Dalším vyšetřením, které je možno provádět při podezření na oční úraz, je ultrazvukové vyšetření. Využívá vysoké zvukové frekvence, které se různými tkáněmi šíří různou rychlostí. Výsledné signály jsou zpracovány a znázorněny na obrazovce, kde je lékař hodnotí, přičemž může přesně lokalizovat cizí tělísko, odhalit luxaci čočky nebo odchlípení sítnice. Často se k doplnění ještě provádí vyšetření počítačovou tomografií, při které je pacient zatěžován minimem rentgenových paprsků.
Rentgenologické vyšetření má význam při vniknutí cizího tělíska do oka pro jeho lokalizaci, zjištění tvaru či velikosti. Při perforačních poraněních se musí provést i prostý snímek očnice. Většina vyšetření se kombinuje s dalšími pro přesné stanovení diagnózy.