Komunikace

19.1 Vnitřní nástroje neverbální komunikace

19.1 Vnitřní nástroje neverbální komunikace
 
  
Do této roviny komunikace patří také prožívání osobních vztažností každého člověka. Záleží, zda jedinec uplatňuje vztažnost k vlastnímu Já, nebo naopak vztažnost k okolnímu světu.
 
A) Při vztažnosti k vlastnímu Já, vyjadřované současně vnitřními pocity i vnitřním rozhovorem, prožíváme pravé bytí, které nezná strach, necítí se nikomu podrobeno, a chová úctu k lidem i k přírodě. Kdo objeví svoji skutečnou podstatu a sezná, kdo opravdu je, pak je to ona opravdová znalost vlastního Já, která je nezměrným potencionálem všeho, co bylo, co je a co bude.
Důvěra ve svou vnitřní energii začne mnoho věcí v našem životě měnit. Tímto způsobem se naučíme ve světě tvarů – (naše tělo, naše osobnost, naše okolí) dobře žít, aniž bychom jimi byli svázaní. Radovat se můžeme ze všeho, co zevní svět nabízí - všechnu krásu, radost, všechny intimní vztahy, známosti, potěšení, prostě všechno, co chceme mít, jsme-li však schopni a ochotni to kdykoliv „odevzdat“. Energie vnitřního kosmu, která námi proudí je silná a bohatá a my víme, že máme vše, co potřebujeme a že se nemusíme na nic vázat a na něco se upoutávat.
 
B) Vztažnost k okolnímu světu je opakem vztažnosti k vlastnímu Já, kdy nás ovlivňují a kontrolují lidé (většinou ti, co jsou pro nás nejdůležitější), dále události, situace, předměty a návyky zevního prostředí.
Při vztažnosti k okolnímu světu neustále usilujeme o uznání druhých a naše myšlení, usuzování a jednání je vždy určováno reakcí okolí. Tomu všemu přizpůsobujeme jak svůj vnitřní rozhovor, tak naši neverbální komunikaci. Při vztažnosti k okolnímu světu stále cítíme nutkání mít všechno pod kontrolou, máme potřebu získat moc a ovládat. Ve vnitřním rozhovoru se stále zabýváme strachem - strachem ze ztráty, strachem ze změny, strachem z nejistoty.
Této vztažnosti vládne Ego, které má pocit, že zahyne, nebude-li mít určité věci, vztahy, kontakty a kladnou zpětnou vazbu od okolí. Referenčním bodem pro Ego je zevní svět. Tato sociální maska a role, kterou hrajeme, nám stále stáčí vnitřní rozhovor do pochybností, ostražitosti a napětí. Naučili jsme se respektovat pouze racionální a logický aspekt našeho bytí a dokonce ho ctít (CHOPRA, 1996).
 
Kdo vyjádří svůj názor jemně, důrazně a bez emocí, znamená to, že ve vnitřním, kultivovaném rozhovoru ho neovládají emoce, duální mysl, ani Ego.
 
Mysl nás ovládá
Mysl je vynikající nástroj, pokud ji užíváme správně. Užíváme-li jí chybně, tak je velmi destruktivní. Ačkoliv jsme přesvědčeni, že myslíme, tak to není docela pravda. Neužíváme svou mysl, ale mysl užívá nás. K tomu, aby nás mysl mohla užívat, tak se s ní musíme ztotožnit - věříme, že jsme svou myslí, to je ale omyl a klam. Náš nástroj nás začal ovládat.
 
Můžeme zkusit malý test: Pokuste se sami sobě naprosto upřímně odpovědět na otázku“ Co si myslím“? Většinou zjistíte, že jste v myšlenkách někde v minulosti – na něco zrovna vzpomínáte a tomu odpovídá i vnitřní rozhovor. Myslí vždy vzpomínáme a analyzujeme. Naše mysl udržuje při životě minulost, neboť si myslí, že bez ní nejsme nic. Také se promítá do budoucnosti, aby si zajistila vlastní přežití a našla v budoucnosti naplnění. Mysl nás nikdy nepustí do přítomného okamžiku, který nikdy nemyslíme, ale vždy prožíváme. Naše mysl si říká: „jednoho dne, až bude to, či ono, budu v pohodě, budu klidná a spokojená“ (STOKES, WHITESIDE 1998).
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše