Osetrovatelska_pece_o_seniory
9.3 Zlepšení kvality života pacientů a jejich rodinných příslušníků
9.3 Zlepšení kvality života pacientů a jejich rodinných příslušníků
Kvalita života pacienta a jeho rodinných příslušníků je velmi úzce spjatá. Pokud jsou rodinní příslušníci v kontaktu s profesionály, mají od nich dostatek informací, doporučení a podpory, pak zcela jistě tím bude kladně ovlivněna sama péče o nemocného v domácím prostředí. Pokud je již nemocný trvale umístěn do zdravotního či spíše sociálního zařízení pro dlouhodobou péči, pak kvalitní komunikace a spolupráce profesionálů a rodinných příslušníků je absolutně klíčovým pilířem v péči.
Z hlediska pacienta a veřejného zdravotního pojištění, tedy v podstatě státu je naprosto prioritní, aby nemocnému byly vytvořeny takové podmínky, které by mu umožnily co nejdéle setrvat ve vlastním domácím prostředí. To ovšem nejde bez zcela zásadní pomoci rodiny či přátel, kteří se stávají neformálními, neprofesionálními pečovateli. Nestačí tedy vytvářet podmínky pouze pro nemocné, ale také pro ty, kdo o ně pečují. Jde o péči dlouhodobou, vysoce náročnou, která zasahuje do všech oblastí života pečovatele. Má vliv na jeho zdraví, sociální postavení včetně financí, psychiku a emoce. V první fázi je třeba se zaměřit na poskytnutí dostatku informací a naučit je řadě dovedností při péči o nemocné. Tak, jak se rozvíjí choroba, je třeba věnovat nemocnému stále více času. Stává se prakticky nemožné, skloubit péči s plným pracovním úvazkem a popřípadě také s péčí o svou vlastní rodinu a domácnost. Vhodné by tedy bylo alespoň zpočátku umožnit práci na zkrácený pracovní úvazek. I tak je péče stále více vyčerpávající. Ve Francii jsme se setkali s dobře organizovaným systémem mobilních Alzheimerovských jednotek, které poskytují péči zdravotní i sociální ve vlastním domácím prostředí nemocného. Case manager vytvoří plán péče, který je realizován sestrami, pečovateli, ergoterapeuty, fyzioterapeuty. Už i v České republice některá zařízení nabízejí služby denních stacionářů a respitní péče. Toto jsou jednoznačně přístupy, které by stát měl maximálně podporovat (TACT, 2013), (HAMPLOVÁ, 2012).
Pro profesionální i neprofesionální pečovatele, zejména tedy rodinné příslušníky jsou doporučovány nefarmakologické přístupy v péči o nemocného. Před více než třiceti lety se do péče o seniory dostává nový přístup, nová filozofie péče, která je zaměřena rovněž na pečovatele. Koncept „Humanitude“ přinesl malou revoluci v oblasti geriatrické péče. Průkopníky byli Yves Gineste a Rosette Marescotti. Smyslem metody bylo vrátit starému člověku jeho důstojnost a zlepšit vztahy mezi pacienty a pečovateli. Starým lidem jsou při péči často odepírány základní prvky, které člověka provází od jeho narození – jeho vzhled, možnost komunikace, něha. Některé osoby toto přijmou, uzavírají se do sebe a zůstávají prakticky upoutáni na lůžko. U jiných takové přístupy vyvolávají odmítavé postoje až agresivní chování.
Koncept péče „Humanitude“ staví na čtyřech základních pilířích:
- Oční kontakt – oči nemocného i pečovatele by měly být ve stejné úrovni, s pacienty je třeba mluvit z očí do očí, tváří v tvář. Zdůrazňuje sílu úsměvu.
- Mluva – při péči se nelze omezit jen na neverbální komunikaci, s nemocným je třeba mluvit.
- Dotyk – od narození má nesmírný význam, staří nemocní o dotyk nesmí být ochuzováni.
- Vertikalizace – přirozený vzpřímený stoj člověka, který ho odlišuje od říše zvířat. Nemocní musí být maximálně vertikalizováni – žádné koupání pacientů na lůžku, které již nikdy neopustí.
Tento koncept, který je velmi jednoduchý a v podstatě velmi krásný, vytváří paralelu mezi evolucí v různých oblastech našeho života a současným stavem. V tomto smyslu je velmi moderní a dobře se implementuje do ošetřovatelství. Vede nás k hlubokému pochopení některých denních činností. Zdůrazňuje základní aspekty našeho vztahu s pacientem, kterým jsme ne vždy přikládali dostatečný význam (TACT, 2013).
V 70. letech byl vyvinut přístup „Snoezelen“. Zaměřuje se na oblast pěti lidských smyslů a usnadňuje relaxaci pacientů. Používá se u lidí s tělesným postižením, v geriatrii i psychiatrii. Provádí se ve speciální místnosti, v níž lze navodit příjemnou atmosféru – filtrované světlo, tichá hudba, měkké pohovky, vodní lůžka, aromaterapie. Pomocí světelných a zvukových efektů je možné stimulovat či relaxovat nemocné (TACT, 2013).
Pro pacienty, kteří jsou umístěni do zařízení dlouhodobé péče, je doporučováno založit „Book of Life“. Tato metoda umožňuje lepší adaptaci nemocného v novém neznámém prostředí mezi neznámými pečovateli. Má také stimulační vliv na kognitivní funkce a emoce. Kniha sestává ze dvou částí. V první je shrnut životopis nemocného včetně jeho zvyků, víry, zálib, chutí. Obsahuje jednoduché genealogické schéma, obrázky rodiny, data narození, znamení zvěrokruhu, v němž se pacient narodil, jeho úroveň vzdělání, dřívější povolání, sporty, které má rád. Vhodné je vložit mapku bydliště, obrázky z domova, obrázky oblíbených domácích mazlíčků, seznam oblíbených pokrmů, oblíbené hudby. Druhá část je tvořena v průběhu pobytu a zachycuje podstatné údaje k péči (jak komunikovat, jak organizovat denní program, oblíbené a neoblíbené aktivity, úroveň kognitivních funkcí, zachovalé dovednosti). Na tvorbě knihy se podílí pečovatelé, rodinní příslušníci a pochopitelně i sám pacient. Je to významný nástroj k dobré komunikaci s rodinou, pomáhá profesionálním pečovatelům v orientaci v životě nemocného a také pomáhá k podpoře jeho emocí. Je dobrým pomocníkem proti zapomínání, pomáhá vyplnit denní program. Seznámit se podrobně s biografií nemocného a jeho rodiny pomáhá změnit vztah pečovatel a pacient na partnerský vztah. „Book of life“ je vhodný způsob, jak volně a nenásilně stimulovat starého člověka (TACT, 2013).
Při institucionální péči jsou dále doporučovány aktivity, jako je například vaření. Je vhodné, pokud pacienti používají nádobí donesené z domova, pracují s kořením, které dříve rádi používali. Významným prvkem je pak společná konzumace připraveného pokrmu – nemocní, pečovatelé a rodinní příslušníci. Oblíbenými aktivitami se mohou stát diskuzní kluby, a pokud je to možné, také venkovní aktivity.
Všemi našimi přístupy se snažíme docílit toho, že pacienty těší námi zvolené nastavené každodenní aktivity. Při jejich organizaci podporujeme jejich pravidelnost a strukturovanost. Každý nemocný by měl mít svůj individuální plán, který mu přináší potěšení a uspokojení. Plán je třeba revidovat a upravovat. Pacientům ukládáme jasné přesné jednoduché úkoly pro situaci tady a teď (VOLICER, 2012).