Obecna_a_vyvojova_psychologie

1.7.1 Motivy

1.7.1 Motivy
 
 
Ptáme-li se na příčiny chování, tj. proč si někdo něco myslí, proč touží po tom či onom, proč udělal určitou věc, ptáme se na motivy. Pojem motivu je utvářen na základě analogie s fyzikálním pojmem síly, tedy faktoru, který uvádí těleso do pohybu a udává jeho pohybu směr. V psychologii je motiv definován jako síla, která energetizuje a řídí chování. Rozlišují se dvě třídy motivů:
- vnitřní (pohnutky)
- vnější (pobídky, incentivy)
 
Vzájemné působení vnitřních (pohnutek) a vnějších (incentiv) faktorů vede ke stavu motivace.
Psychologové vynaložili značné úsilí ve snaze o vytvoření klasifikace všech lidských motivů (pohnutek). Uveďme jednu z nejznámějších klasifikací, jejímž autorem je K. Madsen, 1979). Dělí motivy podle míry vrozených komponent do tří tříd.
 
1. Primární motivy, které jsou vrozené a které slouží k zachování a reprodukci života na Zemi; sem se řadí
- motiv hladu
- motiv žízně
- motiv rozmnožování
- motiv mateřský
- jiné motivy (teploty, vyhýbání se bolesti, aktivity, odpočinku, zásobení kyslíkem, vylučování škodlivin aj.)
 
2. Emoční motivy, které bývají někdy uváděny jako vmezeřená kategorie zčásti vrozených, zčásti naučených motivů, jimiž jsou
- motiv bezpečí
- motiv hněvu (tj. motiv agresivní reakce na frustraci, tedy překážku, která stojí v cestě k uspokojení některého motivu).
 
3. Sekundární motivy, které jsou naučené a nespočívají na fyziologické bázi (tj. neodpovídají jim určité stavy těla, jako například nedostatek bílkovin, tekutin, teploty, přebytek některých hormonů atp.); patří mezi ně zejména
- motiv sociálního kontaktu (afiliace)
- motiv úspěšnosti a podávání vysokého výkonu
- motiv moci
- motiv vlastnictví.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše