Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.4.1 Předškolní věk
2.4.1 Předškolní věk
Předškolní věk je první etapou tzv. druhého dětství (spolu s prepubescencí či mladším školním věkem). Jde o období mezi třetím a šestým rokem života. Protože značná část dětí navštěvuje v tomto období některé školní zařízení, je někdy používáno označení rané dětství (early childhood).
Fyzický a motorický vývoj v předškolním věku
Tělesný vývoj v tomto období již není tak rychlý jako v období předešlém. Průměrný chlapec vyroste v předškolním věku z 97 na 117 cm a přibude z 15 na 22 kg. Děvčátka jsou v tomto věku ještě stále o něco menší a lehčí; zanedlouho se to obrátí.
Ke konci tohoto období začínají děti v tomto věku postupně ztrácet svoje zaoblené proporce. Trup, který byl dosud spíše válcovitý, se stává plošším a hrudník se zřetelněji odlišuje od břicha. Svalové tkáně přibývá a - zvláště u chlapů - tukové tkáně ubývá. Postava se celkově protahuje, ruce a nohy se prodlužují.
Duševní vývoj
Inteligence
Piaget ve své teorii hovoří o předoperačním myšlení či inteligenci.
Věk |
Charakteristika | |
2 - 4 |
Předpojmové myšlení | |
· předpojmy namísto pojmů | ||
Předoperační myšlení (předlogické) |
· transdukce namísto pojmového usuzování | |
4 - 7 |
Názorné myšlení - soudy jsou kontrolovány názornými „regulacemi“. |
Tabulka 8 Stádia předoperačního myšlení.
Podle: J. Piaget (1972) Psychologie inteligence. Praha: SPN.
Děti v preoperačním stádiu vývoje mohou již přemýšlet o nepřítomných lidech, věcech a událostech, neboť mohou využívat mentální representace těchto jevů. To je významný krok vpřed od závislosti myšlení na konkrétních přítomných podnětech v předešlém období tzv. senzorickomotorického vývoje, ve kterém byla tato symbolizační funkce nepřítomná. V tomto stádiu však děti ještě nejsou schopny na mentální representace (slova, symboly, …) aplikovat logiku. K tomu dospějí až v pozdějším věku (kolem 7. roku) ve stádiu tzv. konkrétního myšlení.
Předpojmové myšlení a transdukce
Dítě například nerozlišuje jedinečné a obecné a nemá pojem trvání. Na procházce se domnívá, že se vždy stejný slimák objevuje na různých místech, že hora mění tvar, když ji obchází atp.
Na rozdíl od deduktivního a induktivního usuzování zde nejde o vztah mezi jedinečnými a obecnými výroky, ale o nelogické spojení dvou (nebo více) jedinečných výroků. Dítě například může usuzovat takto: „Včera jsem se zlobil na sestřičku. Sestřička je dneska nemocná. Její nemoc jsem tedy určitě zavinil já!“
Lingvistický vývoj
Během předškolního věku se dítě naučí denně několik nových slov. V šesti letech ovládá aktivně asi 8 – 14 000 slov. Dvou až tříleté děti často vyplňují mezery ve slovníku a v gramatice vytvářením vlastních slov, v nichž jsou často spojena dvě samostatná slova.
Tato slova spadají do všech gramatických kategorií. Mezi nejčastěji používaná slova však patří ona známá proč, jak, kde, kdy, kdo, co?
V tomto věku se rychle vyvíjí chápání časových a prostorových vztahů. Děti používají slova jako včera, zítra, dávno, za rok; před, pod, za, nad atp. Jejich chápání těchto slov je však ještě značně vágní. „Včera“ může znamenat včera nebo předvčírem, anebo také libovolný předešlý den. Podobně tomu „dávno“ může docela klidně znamenat předevčírem. Ještě ve třech letech si dítě občas splete významy slov, jako jsou velký/malý, dlouhý/krátký, více/méně atp. V pěti letech se však těchto chyb již dopouštějí pouze zřídka.
Paměť dítěte
Znovupoznání a vzpomenutí si:
V každém věkovém období jsou lidé schopni si lépe upomenout na již viděné nebo slyšené, vidí-li to opět před sebou, než si vzpomenout na to, co právě nevidí. Znovupoznání (recognition) je schopnost identifikovat něco, co jsme vnímali dříve. Jsme například schopni si vzpomenout na mnoho ze 100 obrázků, které jsme viděli před sebou na stole. Vzpomenutí si je schopnost vybavit si z paměti informace, které nejsou právě vnímány.
Dvouleté děti rozpoznají v cca 80 % správně obrázky, které viděly, ale vzpomenou si pouze asi na 20 % obrázků ze série devíti obrázků. Čtyřleté děti rozpoznají správně cca 90 % obrázků; nejlépe si vybavují obrázky, které jim byly presentovány poslední. Starší děti si vzpomínají signifikantně častěji i na obrázky na dřívějších pozicích.
Motivace k získávání kompetence, kognitivní strategie a paměť:
Soudobé výzkumy ukazují, že si starší děti pamatují lépe než děti mladší pravděpodobně ze dvou důvodů. Prvním z nich je motivace dítěte: dítě je motivováno k získání kompetence, k osvojení si řady dovedností. Druhým je konkrétní přístup k řešení úkolů.
Nejlepším prediktorem toho, jaké výsledky děti dosahují v paměťových úkolech týkajících se například jejich přirozených aktivit, je jejich „mastery motivation“. Tedy jejich tendence k nezávislosti, samostatnosti, autonomii a celkové vynalézavosti.
Druhým významným prediktorem jsou konkrétní aktivity dětí při zacházení s předměty, které si mají zapamatovat. Patří mezi ně například hlasité pojmenovávání věcí, opakování si těchto názvů, kategorizace předmětů, přemýšlení o těchto předmětech nebo o jejich jménech atp.
Některé výzkumy ukazují, že děti mají problémy při snaze o zapamatování si účinných strategií organizace učení nebo při snaze o extrapolaci jejich užívání na nové úkoly. Výzkumy ale současně ukazují, že efektivní uchování a aplikace naučených strategií je možno u čtyř až pětiletých dětí výrazně zlepšit pomocí tréninků.
Sociální interakce a paměť:
To, co si dítě v tomto věku zapamatuje, je rovněž velmi závislé na tom, zda a jakým způsobem s ním o věcech, které by si mělo zapamatovat, mluví lidé z jeho okolí. V jednom výzkumu navštívily tříleté děti se svými maminkami přírodopisné museum. Polovina maminek si s dětmi během prohlídky zcela přirozeně povídala o tom, co právě vidí. Druhá polovina maminek sama hovor nezačínala a reagovala pouze na dotazy dětí. Všechny konversace byly natočeny na magnetofonový pásek. O týden později položili badatelé dětem 30 otázek, týkajících se objektů, které v museu byly k vidění. Výsledky ukazují, že si děti pamatovaly pouze to, o čem si s nimi maminky povídaly. V první skupině, ve které hovor řídily maminky, si děti pamatovaly mnohem více objektů než ve skupině druhé, ve které hovor řídily (iniciovaly) samy děti.
Děti si navíc lépe pamatují i vlivem odlišných vlivů konversace. „Narativní styl“ maminek („Vzpomínáš si, že jsme to viděli, když jsme byli u bratrance Billa ve Vermontu?“) byl efektivnější než „praktický styl“, charakterizovaný věcností a logičností.