Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.4.1 Eysenckova teorie osobnosti
3.4.1 Eysenckova teorie osobnosti
Stručný životopis
Hans J. Eysenck se narodil v Německu v roce 1916. Jeho rodiče byli umělci – matka byla filmovou herečkou, otec divadelním a kabaretním hercem. Vídal je velmi skrovně, jeho výchovu zajišťovala babička.
Po nástupu Hitlera k moci odmítl Eysenck nastoupit do armády a vystěhoval se nejprve do Francie, kde studoval francouzský jazyk a literaturu na universitě v Dijon, pak do Anglie, kde nejprve studoval anglický jazyk a literaturu na universitě v Exeter, později přestoupil do Londýna, kde začal studovat na radu svého známého psychologii. V Londýně studoval u Cyrila Burta, jednoho z nejvýznamnějších psychologů té doby.
Po získání PhD v roce 1940 nastoupil v roce 1942 jako výzkumník do Mill Hill Emergency Hospital. Výzkum, který zde konal s vojáky, kteří bojovali ve II. světové válce, tvoří základ jeho knihy Dimensions of Personality. Na konci války nastoupil jako psycholog do Maudsley Hospital (v Londýně), kde realizoval další výzkum, který tvoří základ jeho další významné práce (The Scientific Study of Personality). V roce 1950 se stal vedoucím katedry psychologie na Psychiatrickém institutu londýnské university, kde v roce 1955 získal profesuru. V tomto období napsal svoji další významnou práci The Structure of Human Personality.
Eysenck byl velmi plodným autorem, sepsal více než 40 knih a cca 600 článků a kapitol. Zemřel v roce 1997.
Doporučená četba
Eysenck, H.J. The Scientific Study of Personality. London: Routledge and Kegan Paul, 1952.
Typy, rysy, učení
Eysenck je v určitém slova smyslu zvláštním autorem. Na jednu stranu hlásá názor, že základní osobnostní charakteristiky a inteligence jsou z podstatné části zděděné, na druhou stranu hlásá, že je veškeré chování osvojené, naučené v průběhu individuální historie.
Eysenck stojí současně zčásti v táboře teoretiků konstitučních typů osobnosti, kteří zkoumají biologické základy osobnosti (Kretschmer, Sheldon), zčásti v táboře těch, kteří zkoumají osobnostní rysy metodou faktorové analýzy (Cattell, Goldberg), zčásti v táboře teoretiků učení (Pavlov, Skinner, Wolpe).
Definice osobnosti
U Eysencka je osobnost něco objektivně materiálně existujícího. Podle jeho definice „Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, určující její jedinečné přizpůsobení okolí“ (1960).
Intelekt (inteligenci) chápe Eysenck jako vrozenou mentální schopnost, ve které se sjednocují tři aspekty:
- schopnost abstraktního myšlení
- schopnost učit se
- schopnost přizpůsobit prostředky cílům.
Charakterem rozumí systém zaměřených akčních tendencí. Je úzce spojen s pojmem vůle. Lze ho pokládat za relativně trvalou psychofyzickou dispozici k inhibování instinktivních impulsů v souladu s regulačními principy.
Temperament se týká emocionality jedince, zejména jeho citlivosti k emocionálním podnětům, obvyklé síle a rychlosti reakcí, převládajícího druhu nálad a zvláštností týkajících se fluktuace a intenzity emocí.
Pokud jde o tělo osoby, nevěnoval se Eysenck výzkumně somatotypům, i když s nimi často pracoval (například se Sheldonovými somatotypy); zaměřil se především na výzkum některých oblastí mozku, které podle něj determinují vlastnosti intelektu, charakteru a temperamentu.
V souvislosti s výzkumy osobnosti se zaměřil především na temperament.
Temperament
U temperamentu Eysenck rozlišuje tři základní typy, z nichž první dva jsou bipolární:
1. Podle zaměřenosti se rozlišuje:
Extravert: nasměrovaný vně, do společenského života; je společenský, hovorný, aktivní, bezstarostný, impulsivní.
Introvert: nasměrovaný do vlastního nitra; je nespolečenský, tichý, pasivní, obezřetný, rozvážný.
Extravert: nasměrovaný vně, do společenského života; je společenský, hovorný, aktivní, bezstarostný, impulsivní.
Introvert: nasměrovaný do vlastního nitra; je nespolečenský, tichý, pasivní, obezřetný, rozvážný.
2. Podle průběhu (proměnlivosti) a trvanlivosti emocí se rozlišují:
Emocionální labilita: citová nestálost, neklid, náladovost, úzkostnost, dělání si zbytečných starostí a vykazování neurotických příznaků.
Emocionální stabilita: citová vyrovnanost, stálost, klidnost.
Emocionální labilita: citová nestálost, neklid, náladovost, úzkostnost, dělání si zbytečných starostí a vykazování neurotických příznaků.
Emocionální stabilita: citová vyrovnanost, stálost, klidnost.
3. Psychotismus: jde o unipolární škálu, většina lidí v ní dosahuje nízkých hodnot.
Jedinec s vysokým skórem psychoticismu je charakterizován například těmito vlastnostmi:
Jedinec s vysokým skórem psychoticismu je charakterizován například těmito vlastnostmi:
- je samotářský, nezajímá se o druhé lidi
- je problémový, nezapadající
- odmítá akceptovat společenské zvyklosti
- v interakcích je neosobní; preferuje „neosobní“ sex.
- je senzacechtivý
- má zálibu v divných, neobvyklých věcech
- nedbá nebezpečí, zbytečně riskuje
- rád dráždí druhé a dělá si z nich „blázny“
- je hostilní, agresivní
- je krutý, nehumánní, necitlivý.
Dimenze a typy
Eysenck dospěl na základě kombinace dvou základních dimenzí temperamentu k definici čtyř klasických typů osobnosti, jimiž jsou melancholik, cholerik, flegmatik a sangvinik.
Obrázek 22 Eysenckovy dimenze osobnosti.
Upraveno podle: Říčan, P. (1975). Psychologie osobnosti. Praha: Panorama.
Například emocionálně labilní extravert vykazuje charakteristiky, které jsou připisovány cholerikovi: je to nedůtklivý, urážlivý, vznětlivý, impulsivní člověk.
Geny a učení
Eysenck se současně pokusil integrovat přístupy zdůrazňující vlivy genů s přístupy zdůrazňujícími vlivy učení. Podle jeho teorie jsou základní dimenze (neuroticismus, extravertovanost) do značné míry dané geny. Například introverti se liší od extravertů v tom, že mají mnohem intenzivněji aktivovanou mozkovou kůru zevnitř (působením ARASu), a proto se podnětům z vnějšku spíše vyhýbají (aby se vyhnuli příliš silné aktivaci)., Extraverti vyhledávají podněty ve vnějším prostředí proto, aby si navodili optimální úroveň aktivace mozkové kůry.
Avšak konkrétní způsoby, jak si navodit optimální úroveň aktivace, nebo jak se vyhnout příliš silným dávkám aktivace, jsou závislé na konkrétních podmínkách a tedy i na výsledcích minulých zkušeností a minulého učení.
Eysenck se pokusil tuto hypotézu objasnit pomocí tohoto obrázku:
Obrázek 23 Hierarchie rysů podle H. Eysenck.
Podle: Eysenck, H.J. (1970). The structure of human personality. London: Methuen.
Na vrcholu této hierarchie je rys, který je do značné míry vrozený (extravertovanost). Ten se projevuje v řadě rysů nižší úrovně (extravertovaný jedinec je společenský, živý, dominantní atd.). Konkrétní projevy těchto rysů jsou ale do značné míry naučené (H = habit, návyk) na základě opakovaného spojování určitých konkrétních podnětových situací (S) s určitými konkrétními reakcemi (R). Ty mohou být u různých lidí velmi odlišné.