Filozofie
2.4 Sokratovská filozofie
Sofistika
Sofisté (z řeckého slova Sofistés = znalec, učitel moudrosti). Sofisté byli řečtí filozofové, kteří se ve svých dílech zaměřovali na zkoumání problémů ve společnosti. Jako první v historii filozofie postavili člověka, osobnost za objekt filozofického zkoumání. Tenhle zvrat v dějinách filozofie se označuje jako antropologický obrat antické filozofie. Jejich myšlení se neopírá jen o přírodu, ale o osobnost člověka schopného poznávat svět. Sofisté věnovali svůj čas a myšlenky právě člověku a jeho schopnostem vůči okolnímu světu. Učili své žáky jak mluvit, přemýšlet a konat ve společenském a politickém vystupování. Sofistika ve své podstatě vytvořila vědecký základ přechodu nového vnímání filozofie, který prezentoval ve svém životě Sokratés. I když nenapsal žádnou filozofickou práci, dokázal oslovit ve svém životě a hlavně po smrti největší počet mladých filozofů, kteří v dalším období zastávali filozofické názory svého učitele. Nejvýznamnější názory Sokrata se projevovaly v propojování teoretické diskuse o ctnosti s vlastními životními rozhodnutími. Proto sofisté ve své podstatě sehrávají nezastupitelnou úlohu při formování řecké antické filozofie.
Popírali existenci nějaké vnější pravdy, nezávislé na lidských záležitostech a hlásali tři základní teze:
1. Fenomenalismus – skutečnost není poznatelná sama o sobě, ale jen taková, jakou se zdá být v jevech (fenoménech).
2. Subjektivismus či relativismus – jakékoli poznání závisí na subjektu.
3. Skepticismus – je nemožné rozhodnout o pravdivosti nebo nepravdivosti jakéhokoli tvrzení.
Těmto koncepcím se dostalo geniální syntézy ve slavném výroku Protágora: „Člověk je měřítkem všech věcí. Jaké věci se zdají mně, takové jsou pro mne, jaké se zdají být tobě, takové jsou pro tebe“. To bylo hlavní krédo sofistů, o co se opírali v celé své filozofii.
Hlavním představitelem sofizmu byl Prótagorás z Abdéry (491-411 před Kristem). Byl to starořecký filozof-představitel sofizmu. Zastával myšlenku, že člověk subjektivně rozhoduje o tom, co je mírou bytí a nebytí. V náboženských otázkách si ponechával volnost, za co byl obviněn z ateizmu. Uznával člověka, který tvoří měřítko všech věcí a vyjadřuje je v postavě Atlanta, který svými rameny podpírá celý svět. Tím, že přesunuli těžiště filozofického výzkumu z přírody na člověka, udělili sofisté rodícímu se filozofickému myšlení rozhodující impuls, jenž přispěl ke vzniku sokratovského humanizmu.
Jeho pokračovatelem byl Hippias z Elidy (443-380 před Kristem). Byl mladší současník Prótagora. Dobře rozuměl vědám jako je matematika nebo astronomie. Věnoval se gramatice, hudbě, literatuře, historii a oblibu našel i v některých řemeslech. Hippias ve svých úvahách ostře kritizuje společenský pořádek. Zformuloval antitézu: zákon (nomos) - příroda (fysis).
Po řecko-perských válkách se začínají rozvíjet instituce zaměřené na demokracii, a to hlavně v Aténách. Na člověka - politika začíná být vyvíjen větší nátlak na orientaci ve státním životě a řečnictví. Toto období s sebou přináší potřebu odborníků, kteří by poskytovali jakési školení nebo výcvik v rétorice, právu, historii a filozofii. Vznikají lidé, kterým se neřekne jinak než učitelé moudrosti – sofisté. Tito novodobí učenci cestovali po různých městech a za honorář poskytovali rady v oblasti společenského života, politiky, historie, filozofie a řečnictví. Největší příjmy jim plynuly z lekcí rétoriky, které nabízeli mladým Atéňanům, toužícím po politické kariéře. Příležitostně se sofisté stávali logografy (pisateli proslovů), a vykonávali tak funkci, kterou dnes zastává takzvaný ghostwriter (spisovatel, který připravuje projevy politiků), nebo advokát, pokud jde o řeči proslovené u soudu. Před athénským soudem se musel každý obhajovat sám, a proto jim tito logografové připravovali proslovy na obhajobu. Na to, aby sofisté byli schopni věrohodně poskytovat svoje učení v různých oblastech života museli dokonale zkoumat život ve společnosti. Poznatky o společenském životě v nich vyvolávaly kritiku zákonů, náboženství a morálky. Gorgiás (483-375 před Kristem), který se narodil v Syrakusách, zašel ještě dále a strhl filozofii do jediné nihilistické vlny (Nihilismus) a to jak ontologii – tím, že tvrdil, že „nic neexistuje“, tak gnozeologii – tvrzením, že „kdyby něco existovalo, nemohlo by to být myšleno“ a konečně i logiku a samotnou možnost existence nějaké kultury: „Kdyby něco existovalo a bylo to i myslitelné, nebylo by to stejně žádným způsobem sdělitelné“. Přání ohromit posluchačstvo výstředními tezemi vedlo Georgia k tomu, že napsal Obranu Heleny, krátké pojednání, v němž dokazuje nevinu ženy, která svou nevěrou vyvolala Trojskou válku. Georgiova argumentace je typicky sofistická: Helenu svedlo ke zradě manžela Paridovo řečnické umění, rétoriku – slova, která mají totiž schopnost strhnout toho, kdo ji naslouchá, okouzlit ho až do té míry, že ztratí sebekontrolu. Umění slova má s magií společnou právě schopnost svádět a manipulovat mysl, zbavovat ji svobodné vůle.
Sokratés (470-399 před Kristem) původem z Atén. Sokratés je charizmatickou osobností dějin filozofie. Sokratovým otcem byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Alópeké. Otec ho vedl k řemeslu – sochařství. O jeho mládí se nezachovalo mnoho záznamů. Vyučil se řemeslu a zpočátku vedl rodinný obchod. Do vojenských služeb nastoupil ve věku 12 let. Tedy kolem roku 449 před Kristem u kyperské Salami. Zde nastoupil jako mladý hoplit (voják, těžkooděnec). V létech 441–439 před Kristem bydlel ve společnosti Archealově, který se stal jeho učitelem a velkým vzorem. Taktéž se objevil ve společnosti Sofoklesa (496-406 před Kristem), který se často navštěvoval s Archealem. Sokratés sloužil ve třech vojenských výpravách, které dokládá Platón. Byly to roky 430, 426 a 422 před Kristem, kdy Sokratovi údajně bylo 39, 45, a 47 let. Své filozofické učení zaměřené proti společensko-politickému zřízení otrokářské demokracie začal v počátku Peloponéské války v Aténách. Sokratés žil na přelomu období athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén v Peloponéské válce. Sokratés je člověk, kterého neznáme pod jeho původní profesí, ale právě jako filozofa starověkých Atén. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nenapsal, zachovalo se po něm mnoho záznamů a významně ovlivnil vývoj filozofie. Nejvíc záznamů se zachovalo od jeho žáka Platóna (427-347před Kristem).
Sokratés ovládal vědy jako je matematika, astronomie, geometrie a celá řada dalších vědních oborů. Chodil mezi jednoduché lidi a předával jim své myšlenky. Sokratés promlouval ke konkrétnímu člověku, který byl přítomný tělem i duší a snažil se tak zvyšovat jeho vědomosti. V roce 420 před Kristem se oženil s Xanthippé, která byla podle záznamů z dobré rodiny a o dost mladší. Měl s ní syna Lamprokla. S druhou ženou Myrtó měl dva syny Sofroniska a Menexena. V různých pramenech je uveden spor, která žena byla první a která druhá v pořadí. Svatba a rodina nepatřily mezi přednosti Sókratése. Neženil se pro city, ale pro povinnost vůči státu obstarat mu nové občany a obránce. V rodinném životě zastával názor rozdílného postavení muže a ženy. Zatím co žena byla správkyní domácnosti a vychovatelka malých dětí, muž vystupoval na veřejnosti a žil svobodným životem, maximálně se staral o výchovu starších dětí. Sokratův zjev byl obyčejný, ničím významným nevynikal. Měl tupý a široký nos, široká ústa a ostrý pohled. Po celý svůj život chodil oblečen v jednom ošklivém rouchu, jakémsi komži (bílé liturgické roucho s rukávy, sahající po kolena a na okraji často zdobené krajkou) bez svrchního chitónu (domácí, ale i společenský oděv starověkých Řeků). V zimě nebo v létě, bez pokrývky hlavy a naboso. Podle záznamů, které se zachovaly, zůstal takto oděn i na smrtelné posteli, kdy odmítl vzácné roucho, které mu nabídl Apollodoron. Sokratés si počínal podobně jako sofisté, i když proti nim ostře vystupoval. Na athénském náměstí nebo v gymnáziu se dával do rozhovoru s lidmi, které považoval za hodné poučení. Nejčastěji promlouval k mladým lidem, mezi kterými si našel oddané žáky. Na rozdíl od sofistů, kteří se zaměřili na přírodu se Sokratés nezabýval jen zkoumáním, neboť to pokládal za ztrátu času, který může využít lépe - ve prospěch lidu. Sokratés zastával filozofii „Poznej sám sebe.“ Principem této teorie, myšlenky bylo sebepoznání a zdokonalení samého sebe. Účinným prostředkem sebepoznání byly rozhovory, které vedl s lidmi. Dával jim otázky, na které odpověděli, ať dobře nebo špatně. Špatné odpovědi neopravoval, ale dalšími otázkami budil u lidí rozpor, až sami přicházeli na správné odpovědi.
Byl velkým myslitelem a významným nositelem objektivního idealizmu, nepřátelského materialismu. Jeho výroky a kouzlo osobnosti mu umožnilo nasbírat kolem sebe mnoho stoupenců - žáků, se stejným názorem. Za ostrou kritiku proti aténské demokracii byl postaven před soud. Nebyl odsouzen jen z politických důvodů ale i z kažení aténské mládeže. Skutečným motivem byla Sokratova náboženská svoboda. Byl obviněn z mravního pohoršování mladých svou nevěrou v aténské bohy, to bylo hlavním důvodem pro vynesení rozsudku. Sokratés nazval hlas svého nitra bohem-daimonien. V rozsudku shledán vinný a odsouzený na smrt. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z Atén, ale to odmítl. Rozsudek považoval za nespravedlivý. V květnu 399 před Kristem vypil jed, tím ukončil své bytí na tomto světě, ve kterém zůstával nepochopen. Sokratovými věrnými žáky byli Platón (428-347 před Kristem) a Xenophón (427-355 před Kristem), díky kterým se zachovaly záznamy o Sokratově filozofii života. Platón, v díle Obrana Sokratova ukazuje, že za odsouzením Sokrata stojí nenávist vůči jeho politickým projevům. Sokratés za celý svůj život nic nenapsal, o jeho životě se dozvídáme prostřednictvím jeho žáků. Platón patří mezi hlavní žáky Sókrata. Ve všech dialozích, které Platón napsal, se věnuje Sokratovi. Zobrazují nejvěrnější obraz o Sokratovi, proto jsou i nazvané Sokratovské dialogy. Jedno mají všechny dialogy společné, Sokratés promlouvá k lidem na dané téma, dává jim otázky a ponechává na nich, jestli tomu sami rozumí nebo ne.
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Bondy, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN 80-85239-26-4.
Cassirer, E. Filosofie symbolických norem. Praha: Oikoymenh, 1996. 302 s. ISBN 80-86005-10-0.
Čechák, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii? Praha: Horizont, 1983. 315 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Hussey, E. Presokratici. Praha: Petr Rezek, 1997. 213 s.
Graeser, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X.
Höffding, H., Král J. Přehledné dějiny řecké filosofie. 2. vydání. Praha: Česká grafická unie, 1947.
ŠTEFKO, M. Predsokratovci a Platón-anatológia z diel filozofov. Bratislava: IRIS, 1998. ISBN 80-88778-50-6.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7298-019-x.