Sama filozofie začala stavět své porozumění člověku a světu na opuštění mytologických vyprávění o působení božských postav homérské doby na přírodní lidský svět. Počátky řecké filozofie můžeme charakterizovat jako přechod od předfilozofických mýtů a náboženských představ k filozofické pravdě. Je zajímavé, že řečtí myslitelé měli odvahu vysvobodit se z původního způsobu myšlení a rozejít se s tradičním rodovým světonázorem - mýtem. Mýty a náboženské představy ve vývoji řeckého myšlení znamenaly klíčovou úlohu. Velmi významným způsobem napomohly dotvářet tyto nové filozofické proudy. K nejznámějším básníkům starořecké mytologie patřili Homér a Hesiodos. Homér (9. století před Kristem), který se ve svých básních (Illias a Odyssea) projevil jako uvědomělý muž, kritický, důmyslný a zbožný. Toto dílo vyšlo z prostředí, které se projevovalo pověrami a vírou ve fatum. Toto dílo není strašidlem, magií, alchymií a astrologií, ale je to Homérova lidská řeč, která uklidňuje, posiluje, povzbuzuje. Bohové Olympu jsou jakoby živé osobnosti, které mají všechny projevy lidí, jsou to zákonodárci světa. Politické a božské zákony byly jakýmsi prvním pokusem organizovat lid na základě myšlenky. Podobně i Hesiodos (8. století před Kristem) napsal knihu Theogonia (o zrození bohů), která byla jakousi kodifikací lidové řecké mytologie a náboženství. V této knize načrtnul přesně obraz o kosmu, o kterém se později vyjadřovali první filozofové. Poskytnul následující představu o vzniku světa: Počátečním stadiem světa, tedy prvním zrozením vznikl Chaos, ve kterém začíná stvoření světa v čase a etapách. Tyto etapy označují zrození bohů, které personifikují lidské vlastnosti a přírodní síly. Z Chaosu vzniká Zem (Gaia) a potom další plodivé složky a síly světa: černý Tartaros (posmrtné sídlo duší), Eros (láska, která je původcem všech věcí), Nyx (noc) a Erebos, kteří v lásce zplodili Aiter a Den. Zem sama plodí Urana (nebe) a z nich vzejde celé pokolení božstev. Všechno je řízené Osudem, který je jakoby rozložen ve věcech božských a lidských a všechno mu je podřízené. Svět se jeví jako konečný. Plochá Gaia je obklopena Okeánom (vodami), nad ní se klene Uranos a v podsvětí je Tartaros. Podstatné je to, že všichni bohové sídlí na řeckém Olympu. Kromě mýtů, které se staly veřejným náboženstvím, lidé přijímali i tajné náboženství -mystérii- náboženství orfické. Zakladatel této nauky byl mýtický zpěvák Orfeus, který si svým zpěvem uměl podmanit zvířata, rostliny a neživé kameny. Orfismus přinesl koncepci člověka, ve kterém přebývá démon, který byl za trest poslaný do těla. Tento démon je nesmrtelný, a tedy neumírá s tělem, ale je určený inkarnovat se postupně do dalších těl pomocí znovuzrození. Orfický život je potom neustálý způsob očisty. Z orfismu se zrodil první dualistický koncept dvou principů – duše a těla, které bojují proti sobě, kde duše je uvězněna v těle. Namísto mýtu se stával, v plné míře ovšem až od Aristolela, původcem filozofa na cestě k moudrosti logos (termín, který označuje vedle rozumu také slovo, nauku nebo rozumný řád světa). Na počátku filozofování – a dnes můžeme již říci, že nejen u starých Řeků – stojí schopnost odevzdat se naladění údivu. V údivu totiž ztrácí všechno samozřejmé a známé svou běžnost. Člověk se začíná, vycházeje z údivu nad tím, že jsoucno jest (řecky: ón), tázat. Ptá se na původ, začátek (arché) a první principy všech věcí. Tento původ přestává hledat pouze u mytických božstev, jakožto zdroje věcí vezdejších, a následně ho nalézá především v přirozenosti světa (fysis). Odhalování těchto prvních principů je v řecké filozofii zároveň spojeno s pojmem odkrytost (alétheia). Tento termín v překladu z řečtiny také označuje to, čemu dnes říkáme pravda. Filozofická nauka o člověku a etika jako nauka o morálce se zabývá otázkou vztahu lidské duše (psyché) k dobru (agathón) a k blaženosti (eudaimoniá) a také možností realizace ctnosti (areté). Vesmír vnímají staří Řekové jako projev ušlechtilého krásna, s pevně vymezenými konturami (kosmos). Pociťovali možná obavy z nekonečna, neboť v něm si asi jen obtížně dokázali představit danost jasného řádu, v němž všechny věci nacházejí své přesné vymezení a místo. Z hlediska chronologické časové osy můžeme starověkou řeckou filozofii rozdělit na následující období: