Filozofie
3.1.1 Humanizmus a reformace
Humanizmus znamenal průnik k původním pramenům evropské kultury, tedy antice. Thomas Morus (More, 1478-1535) byl italský humanista, který se snažil odpovědět na problémy doby, které viděl hlavně v příčinách majetkových nerovností mezi lidmi. Byl zastáncem toho, že dominanci má zemědělství, od kterého není nikdo osvobozen. Základní cnost u obyvatel viděl Thomas Mor v žití podle přírody. Ve svém spisu „Utopie“ se Thomas Mor věnuje kritice společensko-politické situace ve Velké Británii. Vykresluje ideální společnost – společné vlastnictví, vysoce organizovanou výrobu, spravedlnost, stejné rozdělování společného vlastnictví. V závěru spisu se autor zaměřuje na bohatství, náboženskou toleranci, ale také na otroctví, které je zachované.
Thommasso Campanella (1568-1639) byl italským mnichem. Ve své tvorbě se věnuje jako Thomas Mor společnému vlastnictví majetku, osudové nevyhnutnosti existence spravedlivého rozdělování. Jedná se o variantu teokratického monarchismu, který je založený na principech hierarchického uspořádání a intelektuálního aristokratismu. Jeho spis „Slunečný stát“ se věnuje metafyzickému pojetí vládnutí v obrazech moci, moudrosti a lásky.
Hugo Grotius (1583-1645) je pokládán za zakladatele mezinárodního práva. Zastával názor, že právo stojí nad státem. Toto své tvrzení obhajoval ve spisu „O právu války a míru“.
Dalším známým francouzským teoretikem státu a práva byl Jean Bodin (1530-1596). V průběhu svého života napsal šest prací o republice, ve kterých hlavní idejí je zdůvodňování silné centralizované panovnické moci, řídící se však zákony, která byla schopna vyvést Francii z politického chaosu a hospodářského rozvratu. Jako podstatné součásti při posuzování problematiky státu uvádí soukromé vlastnictví a rodinu (základ státu)
Reformace a protestantismus
Sloužily k hledání původního smyslu křesťanství. Martin Luther (1483-1546) považoval za základní ospravedlnění hříchu víru. Cesta ke spasení nevede přes placení odpustků, konání dobrých skutků a sčítání jiných zásluh, ale závisí pouze na hloubce křesťanovy osobní víry. Luther razil názor, že nejvyšší autoritou je bible. Odmítal scholastickou filozofickou tradici s tím, že: „Rozum je děvka a filozof ji pase“. Tvrdil, že poddaní mají vždy povinně vyznávat náboženskou víru svých pánů.
Jean Calvin (1509-1564) byl představitelem švýcarského reformačního hnutí, radikálního proudu, jenž svými kořeny tkvěl především v měšťanských vrstvách tehdejší společnosti. Hlavním střediskem kalvinistů byla Ženeva. Pro kalvinisty byly hlavními hodnotami přísná kázeň, pilná práce (rozvoj podnikání; kapitalizmus) a víra v predestinaci. Jen hluboká individuální víra má podle kalvinistů smysl, neboť svoje spasení člověk stejně nemůže ovlivnit, vše je předurčeno boží vůlí.
Kalvinismus měl značný vliv i na české reformační hnutí, rozšířil se však hlavně ve Švýcarsku, Anglii a USA (puritáni), ve Skotsku (presbyteriáni), Holandsku a ve Francii (hugenoti). Významný podíl na světové reformaci, tedy odklonu od římského katolictví, měla také reformace česká. Mezi její první významné představitele patřili mimo jiné Jan Hus, Tomáš Štítný ze Štítného. Později pak zejména Petr Chelčický. Svého vrcholu česká reformace dosáhla v Jednotě bratrské a ve filozofii Jana Amose Komenského.
Niccolo Machiavelli (1469-1527) hájil ve svých dílech názor, že je třeba vytvořit silný stát, nezávislý na církvi. Za ideální státní reformu považoval republiku. V knize „Vladař“ (Il Principe) hájil v zájmu sjednocení Itálie názor, že účel světí prostředky. Každý prostředek vedoucí k dosažení moci je přirozený, i když může být nemorální. Násilí, lest nebo podplácení Machiavelli doporučoval všude tam, kde se to vyplácí. Tím se nauka o státu zcela otevřela světským zájmům a mocenským cílům.
Hugo Grotius (1583-1645) v knihách Svobodné moře, Tři knihy, O právu válečném a mírovém zastává tyto názory:
a) Právo stojí nad státem a panovníkem;
b) Existuje přirozené právo, které nutně vyplývá z lidské přirozenosti. Přirozené právo zavazuje nejen každého člověka, ale i státy v míru a ve válce;
c) Je třeba ustavit a dodržovat mezinárodní právo (Ius Pentium). Jeho zakladatelem se Grotius skutečně stal.
Thomas Hobbes (1588-1679) v knize „Leviathan“ předkládá následující teorii vzniku státu:
1. Nejdříve byla v lidském společenství vedena válka všech proti všem (homo homini lupus – člověk člověku vlkem). Tento stav ale neuspokojoval přirozenou lidskou potřebu jistoty.
2. Proto bylo nutné zajistit všem bezpečí, a to prostřednictvím nadřazené moci státu. V Hobbesově pojetí státu absolutního, reprezentovaného jedním monarchou. Stát potom mohl – a činí tak i nadále – na svém území zajišťovat mravnost, právo a ochranu vlastnictví. Mezi státy ovšem může dále trvat nebo propuknout válka.
Mikuláš Kusánský (1407-1464) byl biskupem, největší německý filozof 15. století. Dosáhl kardinálské hodnosti a byl papeži pověřován důležitými diplomatickými úkoly. Studoval matematiku, teologii, filozofii a právo. Je tvůrcem myšlenky splývání protikladů. Ve tvorbě napsal „O učení nevědomosti“ (docta ignorantka), kde jádrem je nevědomost o vědění a nevědění. Tímto dílem vytvořil ontologickou základnu pro rozvoj novověké vědy. Sám je představitelem panteismu. Poznatky z matematiky aplikoval na filozofii. Hlavní myšlenky Mikuláše Kusánského:
1. Jsoucí je univerzum. Jednotlivá věc je obsažena v jiné jednotlivině prostřednictvím celého univerza. A každá věc dostojí své jedinečnosti, pakliže je funkční v celku univerza, do něhož je přirozeně zasazena. Toto pojetí světa, ve kterém neexistuje podřízenost a nadřízenost, ale pouze vztah, umožňuje Kusánskému navrhnout svérázné řešení problému univerzálií: Univerzálie (obecné pojmy) jsou vrstvami souvztažnosti určitých individuí. Toto řešení se nazývá kontrakční univerzalizmus.
2. Koncepce učené vědomosti je nezbytnou podmínkou poznání nekonečna. V Kusánském teorii poznání se vychází ze smyslových obrazů. Smysly nám podávají, jak známo, svět v jeho mnohosti a rozmanitosti. Rozum, jehož posledním principem je zákon sporu. Neméně sporný výrok Mikuláše Kusánského o bohu je následující: „Dues est infinitas“ Bůh je nekonečný. Vesmír jako obraz boží musí být také nekonečný, ale pouze kontrakčně. Je nekonečný v tom smyslu, že nelze zevnějšku vymezit jeho hranice. Naproti tomu bůh je nekonečný absolutně. Svět je jako obraz boží je nekonečný kruh nebo koule, který má střed všude a nikde. Všechny kosmologické termíny mají význam pouze relativní (nahoře, dole, pohyb, klid). Tradiční filozofie pojednává o jsoucnu. Mikuláš Kusánský chce postoupit za jsoucno, neboť každé mluvení o bohu v mezích jsoucna je zavádějící. O bohu ani nelze říci, že je, ani, že není, ani, že je i není. Bůh je za hranicemi těchto výroků. Tímto se odkrývá ona koncepce učené nevědomosti.
3. Bůh je nesrovnatelný s čímkoliv. Deus est non aluid – Bůh je ne-jiný. Jednotlivé věci jsou totiž jiné. Každou věc poznáte tím, že ji vidíte jako jinou než věci ostatní, s ní srovnatelné. Bůh je, ale nesrovnatelný s čímkoliv. Bůh jako absolutní nekonečno a ne-jistot je splynutím protikladů (cointidentia oppositorium) bytí a nebytí, malého a velkého, mužského a ženského atd.
4. Člověk jako bytost nejdokonaleji zahrnující celé univerzum je sice malou částí světa, ale je jeho dokonáním (perfectio mundi). Všechna nižší jsoucna jsou obsažena ve vyšších dokonalejších jsoucnech. Všechna vyšší jsoucna jsou pak nějak předznamenána, co do své povahy, ve jsoucnech nižších. Člověk má ze všech jsoucen nejvyšší ontologickou úroveň, proto, jak po stránce tělesné, tak po stránce duchovní – „obsahuje“ celé univerzum. Je proto schopen poznávat svět, neboť je v něm obsažen. Toto je typický renesanční rys analogického myšlení mezi mikrokosmem, zvaným člověk, a makrokosmem, zvaným svět. Závěrem třeba říci, že Mikuláš Kusánský předjímal otáčení Země kolem své osy ještě před Koperníkem. Jako filozof toužící dosáhnout jednoty skryté v mnohotnosti se zasazoval o sjednocování a harmonii v oblasti politické i náboženské.
Giordano Bruno (1548-1600) se původně jmenoval Filippo a narodil se v Nole u Neapole. Jméno Giordano přijal jako patnáctiletý, když vstoupil do řádu dominikánů. V roce 1588 pobýval také v rudolfínské Praze. Jako filozof pozdní renesance vytvořil koncepci panteistické metafyziky. Podle Brunova panteismu je celé univerzum proniknuto božským bytím. Svět jako univerzum je vytvořen z nekonečně malých částeček, ve kterých se rozkládá jednotící světová duše. Každá z těchto částeček zrcadlí celý svět a je nadána vědomím. Všechno na světě je provázáno vzájemnými vztahy. Z obrazu středověkého světa Bruno odstraňuje sféru stálic a absolutna, a tak odpadá rozdíl mezi nebem a zemí. Celý svět tvoří jednu nekonečnou, i když hierarchicky členěnou oblast, kterou dohromady drží jednota nejvyšší monády – boha. Principem všeho jsoucna a veškeré existence je bůh, projevující se jako mysl, řád, osud a jediná pravda jsoucna. Svět, v němž žijeme, ovšem není jediný, protože nekonečné univerzum v sobě obsahuje nekonečné množství stále vznikajících a zanikajících světů. Cílem člověka je sebezdokonalování, které závisí na stálém přibližování k pravému prameni pravdy, krásy a dobra. Bůh, ač stále uniká do nekonečných dálek, je na druhou stranu zase nevýslovně blízko, neboť působí v každém z nás.
Giordano Bruno napsal „O nekonečnu, vesmírech a světech“, kde navázal na Koperníkův heliocentrismus, ale v mnohém ho předstihnul. V roce 1592 v Benátkách udal Bruna inkvizici jeho žák, šlechtic Giovanni Mocenigo, jenž se u něho původně chtěl učit základům logiky. Giordano byl 13. února 1600 upálen v Římě na náměstí Campo dei fiori (náměstí květů). Jeho rekace po vynesení rozsudku zněla: „Vynášíte rozsudek s větším strachem, než s jakým ho já poslouchám“. Římská inkvizice ho odsoudila například za tyto pro církev nepřijatelné myšlenky:
1. Univerzum je svou nekonečností samo o sobě dokonalé. Bruno odmítá ideu boha, který by se nalézal mimo tento svět. To ovšem popírá křesťanskou nauku o stvoření světa transcendentním bohem.
2. Podle Bruna rovněž není možné, aby se bůh vtělil v dějinném okamžiku do lidského těla. Předpokládá totiž neosobní vtělení celého božství do celku univerza.
Giordano Bruno změnil lidský pohled na svět, kosmos a výsledkem jeho učení byl vznik nových cílů lidského života: moc, bohatství, umění, věda a to, co není zatížené pocitem hříchu.
Francis Bacon (1551-1626) byl přesvědčen, že cílem lidského vědění je ovládnutí přírody. Lapidárně to vyjádřil heslem Knowledge is power (Vědění je moc). Zde je vidět patrný definitivní rozchod s myšlením, které bylo zaměřeno pouze duchovně a kontemplativně. Lidské myšlení tak na počátku novověku nabírá nový kurz: „Poznej a ovládni svět!“ Během svého aktivního života Bacon dosáhl řady významných kariérních úspěchů – stal se i lordem kancléřem a získal prestižní titul baron z Verulamu. Hlavním postupem, který Bacon prosazoval v rámci filozofického a vědeckého poznání, se stala metoda indukce. Bacon ji začal propagovat zároveň s metodou experimentu. V této metodě se začíná shromažďováním a srovnáváním různých pozorování. Pak se z těchto jednotlivých faktů postupným zobecňováním odhaluje nějaká obecná forma nebo přírodní zákonitost. Dodržení této objektivní metody podle Bacona zabraňuje tomu, aby v člověku převládly matoucí představy. V knize None organon popisuje čtyři klamné obrazy – idoly:
1. Idol lidského rodu. Vzniká v důsledku toho, že rozum je jako pokřivené zrcadlo, které vykazuje sklon mísit lidskou přirozenost s přirozeností jiných věcí. Tím se ovšem skutečnost zahaluje do iluze antropomorfismu.
2. Idol jeskyně je idolem každého z nás jednotlivě. Jsou to všechny předsudky jednotlivce.
3. Idol tržiště. Zde nás může uvádět v omyl samotný jazyk. Slova mohou například svou mnohoznačností zastírat pravou povahu věci, kterou chceme uchopit.
4. Idol divadla. Všechny filozofické systémy působí v lidských duších zmatek a nejistotu, přičemž vytvářejí prostřednictvím svých teorií různé fiktivní a scénické světy podobné hrám v divadle. Francis Bacon napsal také utopistický spis Nová Atlantída. V tomto spisu představuje ideál společnosti. Renesanční kultura a myšlení vpustily do evropského prostoru čerstvý vzduch plný osvobozujících a tvořivých inspirací. Mnohé novinky přinášela bohatá překladatelská práce, která se soustřeďovala zejména na díla Platóna a na novoplatónské a novopýthagorejské texty. Renesance vyznává v mnoha svých projevech sjednocující potřebu vyložit svět z jednoho nekonečného božství. Vědecky založeným filozofům se příroda začala jevit jako jeden z ústředních pramenů poznání. Autoritami už nebyla jenom Bible a texty Aristotela. Pozornost začínala být výrazně soustředěná na člověka jako na obraz boží. A člověk je schopen kreativity při fascinaci plynoucí z ovládání světa i z fantazijních plánů o ideálním státě.