Filozofie
7.4 Stáří, smrt, pohřbívání
Stáří je jedno z období života, kdy už končí produktivní věk a nastává období odpočinku. Dospělí lidé končí svou neustále vykonávanou pracovní činnost a věk jim umožňuje postoupit do další fáze života – do důchodu. Zůstávají doma a systém, kterým doposud žili, musí upravit podle nových pravidel. Toto období začíná kolem šedesáti let, kdy v závislosti na pohlaví se lidé odebírají do důchodu. Ženy odchází do důchodu dřív a muži později, v závislosti na legislativních podmínkách. V tomto období se u více lidí začínají projevovat zdravotní problémy, co je příznakem přibývajícího věku, přechozených nemocí v minulosti a špatné životosprávy. Nejčastějšími problémy starých lidí jsou bolesti kloubů, páteře, vysoký krevní tlak, závratě, špatné dýchaní, zánět močových cest, onkologické problémy. Imunitní systém starších lidí je velmi citlivý a proto rychleji mohou podlehnout jakékoliv nemoci. Seniorům ubývá vápník a jiné důležité prvky, proto je nutné starší lidi podporovat nejen přírodními vitamíny, ale zabezpečit jim tak vyváženou a pestrou stravu. V životě seniorů se všechno mění, zejména po psychické stránce. Práce, kterou doposud vykonávali, jim zpestřovala život a cítili být se užiteční. Nyní mají celý den jen pro sebe. Většina důchodců si najde svoji zálibu v koníčcích, starají se o vnoučata, aby rodiče mohli chodit do práce, a tím se cítí být nápomocni. Psychika sehrává v této fázi života významnou roli, protože nejednomu staršímu člověku přeletí hlavou vzpomínka, jaké to bylo, když byli mladí, zdraví a silní a hlavně byli v neustálém kolektivu.
Stárnutí (senescence) je proces, který se na venek projevuje jako úpadek tělesné schránky jedince a snižováni jeho výkonnosti a funkcí organizmu, kumulováním chyb organizmu a jeho sníženou schopností tyto vady odstraňovat.
Smrt – je část života, která zákonitě přichází a nemine žádného živého jedince. Někdy přichází dříve, někdy později. Zasahuje do života rodiny a je provázena smutnými okamžiky. Tyto smutné okamžiky prožívají všichni ti, kteří s láskou vzpomínají na nebohou osobu.
Smrt přicházející nečekaně, bez stanoveného data, zasahuje mladé jedince i dospělé lidi. Samotná délka života člověka je daná jeho genetickým základem a má i vliv okolní svět. Délka života se neustále prodlužuje v důsledku zvyšování kvality zdravotní péče, hygieny a životního stylu. Lidé, kteří zemřeli za nějakých nejasných podmínek, jsou převezeni do nemocnice, kde lékař vykoná pitvu, aby zjistil příčinu smrti a zdali se nejedná o trestný čin. Při onkologických nebo jiných závažných nemocích se pitva vykonávat nemusí.
Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organizmu spojený s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt se kdysi stanovovala na základě zjištění zástavy dechu a srdce, toto se uskutečňuje dodnes. Pouze lékař stanovuje smrt, a to základě toho, že uvedené životní funkce už nelze obnovit ani kardiopulmonální resuscitací. Podle jednotlivých příčin můžeme smrt rozdělit na několik druhů: smrt podlehnutím nemoci, přirozenou smrt, kdy jedinec umírá na starobu, sebevraždu, jedinec sám a dobrovolně volí smrt, sebe zabití - jedinec se neúmyslně zabije sám, eutanazii, která má charakter asistované sebevraždy a smrt v důsledku nepříznivých podmínek pro přežití, jakými jsou: hlad, chlad, žízeň, utonutí.
Zabití – je smrt způsobená jedinci jinou osobou neúmyslně, vražda je smrt způsobena jedinci jinou osobu s prokazatelným úmyslem, poprava je smrt na základě rozsudku trestu smrti, náhlá smrt – je smrt, kdy člověk zemře bez jakýchkoliv předchozích příčin. Tyto druhy smrti je nutné rozdělovat zejména z dvou hledisek: a) neúmyslné zabití a b) vraždy.
Pohřbívaní – je poslední rozloučení se zemřelým člověkem, provázeno s ukládáním pozůstatků zemřelého uložením buď do země, nebo spálením jeho pozůstatků – kremace. Každé náboženství a kultura mají pohřební zvyky odlišné. Jeden znak mají všechna náboženství stejný a to, že poukážou na to, co zbylo po zemřelé osobě – děti, majetek, duše. Některá náboženství jsou přesvědčena, že po smrti člověka existuje nesmrtelná duše, která neumřela a žije mimo dosah světa živých osob. Často je vykreslována ve spojitosti nebe a pekla, jako v náboženství (křesťanství, islám, judaizmus, buddhizmus, taoizmus).
Reinkarnace se vyskytuje ve východních náboženstvích a znamená převtělení duše zemřelého do nového těla, které nemusí být lidské. Veškerý konec bytí člověka zastávají ateisté a materialisté. Absolutně zavrhují myšlenku existence nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie (vnitřní energie) a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla. Hinduizmus hlásá, že lidská bytost je nehmotná duše, která nikdy neumře. Jediné co umírá, je vnější schránka, tělo, ale ne duch.
Pohřební obřady patří k nejstarším zvyklostem lidí a vždy představovali jakousi formu o životě po smrti. Rozeznáváme několik druhů pohřbívaní na základě víry:
Náboženský pohřeb je provázen myšlenkou, že lidská duše po smrti nekončí a i proto v duchu této myšlenky je tělesné schránce člověka prokazovaná jistá úcta. Pro křesťanství a židovství má velký význam představa soudu a vzkříšení.
Křesťanství – účelem pohřbu je vyprosit pomoc pro zemřelého, vzdát úctu jeho tělesné schránce a pozůstalé utěšit v jejich těžké chvíli. Klasický křesťanský pohřeb probíhá tak, že rozloučení nejbližší rodiny a obřad jsou v kostele, pak následuje průvod za rakví zesnulého až k místu hrobu, kde duchovní otec vysvětí vodou místo uložení ostatků. Rakev se za doprovodu faráře spustí na místo posledního odpočinku. Součástí pohřbu může být i mše svatá před, nebo po uložení ostatků zesnulého. Od 20. století se tyto katolické pohřby uskutečňují i v krematoriích, i když se tomu církev zpočátku bránila. Průběh katolického obřadu při kremaci je podobný, jako u uložení ostatků do země. Rodina se rozloučí s nebožtíkem v krematoriu, pak následuje obřad v krematoriu nebo kostele před kremací. Po kremaci se uskuteční mše, uložení urny na místo posledního odpočinku a motlitba.
Židovský pohřeb (kvura) je rituál, pohřbívaní nebožtíka, který se vykonává podle pravidel židovské víry. Osoby, které mu byly nejbližší, a které s ním byly i v poslední chvíli, oznámí jeho smrt, vykopou mu hrob a vyrobí rakev z nehoblovaných desek. Samotnému pohřbu předchází více fází.
První fáze se nazývá omývání, kdy zesnulého omývají před oděním. Je tradice, že omývaní uskutečňují lidé stejného pohlaví, jako je zesnulá osoba. Po omývání následuje odívání do bílého oblečení. Do rakve se nevkládají květiny ani šperky. Toto náboženství zastává rovnost chudých i bohatých při pohřbívaní, z toho důvodu je zemřelému oblékáno bílé oblečení z plátna a nehoblují se desky na rakve. Podle židovské tradice je tělo zemřelého pochováváno ještě v ten den, kdy dojde k úmrtí. Na znak smutku si blízcí příbuzní natrhnou část oblečení. Před pohřbem se zpívá motlitba a pak následuje smuteční řeč. Následuje průvod ke hrobu a současně je sedmkrát odříkáván žalm. Po spuštění rakve do hrobu, nejbližší rodina zasype trochou hlíny rakev. Poslední fáze se odehrává v synagoze, kde se modlí žalm a pak modlitba. Rituálně si všichni umyjí ruce a přátelé zvou pozůstalé na hostinu na památku zesnulého. Následuje období smutku, kde nejbližší rodina prvních sedm dní nesmí vycházet z domu. Potom následuje druhé období, které trvá třicet dní, a pravidla jsou o něco volnější. Při skonání rodičky, manželky nebo manžela je toto období prodlouženo na jeden rok. Úcta zemřelým se projevuje zapalováním svíček. Při více svátcích plamen svíčky musí hořet 24 hodin. Do roku od pohřbu se zakládá náhrobek, při aškenázských zesnulých. U nohou při sefardských zesnulých je ukládán u hlavy. Při některých komunitách se náhrobek zakládá i těsně po smutku.
Občanský pohřeb – nemá takovou citovou atmosféru jako nábožensky založené pohřby. Uskutečňuje se v krematoriu s hudbou, květy a proslovem rodiny anebo přátel zesnulého. Urna se následně zanese na místo určení nebo je rozprášen popel na zvláštním místě hřbitova. Mezi nejznámější způsoby pohřbívaní patří pohřbívaní do země a kremace. Jedna z forem pohřbívání je i mumifikace. Tělo zesnulé osoby se balzamuje a tím je chráněno před úplným znehodnocením těla. Díky archeologii a tehdejšího pohřbívaní nebo samovolné mumifikaci, kterou zapříčinila příroda vlastními procesy, je možné získávat ostatky lidí z velmi dávného období. Nacházejí se tak společné hroby, mohyly nebo samostatné hroby s kostními ostatky, které v současnosti slouží, jako objekty výzkumu. Při odhalování starých hrobů bylo zjištěno, že pohřby patřily do životních rituálů už velmi dávno a v hrobech se kromě kostí našly i střepiny džbánu, mince, květiny nebo zbraně, či šperky.