Multikulturní ošetřovatelství
2.1.4 Komunikace s pacientem romské národnosti
2.1.4 Komunikace s pacientem romské národnosti
Ošetřování romských pacientů je pro zdravotníky často poměrně náročné po psychické stránce. Jedním z největších problémů bývá nedůvěřivost v ošetřující personál a neznalost mocenské hierarchie zdravotnických pracovníků. V komunikaci může docházet k mnohým nejasnostem a pro obě strany může být nesrozumitelná. Velkým problémem bývá komunikace s rodinou nemocného. Je důležité zjistit, komu informace poskytnout a kdo bude se zdravotníky za rodinu jednat. Většinou to bývá muž - hlava rodiny, nebo muž, který je rodině velmi blízký.
Komunikační styl Romů je zcela odlišný od stylu příslušníka majoritní společnosti střední Evropy. Romové mají jiné stanovisko k pravdě než česká populace. Nemají ve zvyku děkovat a prosit. Humor je jim blízký, ale ironii nechápou. Chovají se spontánně, jejich temperament je velmi živý a mají velkou citlivost vůči nespravedlnosti. Mají dobře vyvinutý smysl pro poznání člověka pouhým pohledem a intuici. Při jakémkoliv rozhovoru zvládají zpracovat i mimoslovní informace. V každé větě jsou schopni přečíst podtext. Okamžitě vycítí formální a povrchní jednání. Kritiky se Rom nebojí, pokud je taktně pronášena. Veřejné zostuzení je však pro ně velmi kruté. V komunikaci Romů je obsažen velký podíl emocí. Pokud je Rom smutný nebo zoufalý, pozná se to na dálku. Stejně otevřeně projevují například radost a úspěch (Ivanová a kol., 2005).
Velmi důležité v komunikaci s Romy je vyjádření úcty. Pokud žena jedná s romským mužem, není vhodné, aby se mu dívala přímo do očí. Přímý ženský pohled může být považován za sexuální výzvu. Romský muž vám vyjádří úctu tím, že při podání ruky se vám nepodívá zpříma do očí. Mladá, bezdětná žena by neměla v kontaktu s romskou matkou direktivně nařizovat a poučovat o tom, co je pro její dítě vhodné (Maryšáková, 2010). Spisovný jazyk ovládají jen částečně, komunikují nářečím daného regionu nebo romštinou. Komunikace je jednoduchá, odpovědi jsou stručné, otázkám kladeným v úředním jazyku velmi často nerozumějí. Písemné texty, pokyny v ambulanci nebo na odděleních nečtou (Sedláková, 2006).