Multikulturní ošetřovatelství
2.2.3 Vietnamci
2.2.3 Vietnamci
Vietnam je země v Jihovýchodní Asii u Jihočínského moře. Hlavním městem je Hanoj, úředním jazykem je vietnamština. Vietnamci je souhrnné označení všech obyvatel Vietnamu bez ohledu na národnostní a etnickou příslušnost. Historie země je poznamenána četnými válkami a lidským strádáním. Vietnamský národ je typický svým lidovým charakterem a hrdostí na svou statečnost. (Ivanová, 2005).
Příchod Vietnamské populace do české republiky nastal na počátku padesátých let 20. století. Nejdříve se jednalo o různé studenty a roku 1956 k nám byly přivezeny vybrané děti, které byly zasaženy válečným konfliktem. Většina z těchto dětí se po několika letech musela vrátit do své původní vlasti, pár z nich však zde setrvalo i na období studia. Dnes jsou z těchto lidí starší vietnamští občané, kteří umí stále hovořit česky, představují se českými jmény a pořádají různá setkání. Další vlna migrace Vietnamců nastala mezi lety 1979-1985 minulého století. Mimo studentů přicházeli rovněž učni a dělníci. Původní myšlenku, že se k nám budou dostávat jen za určitým účelem vybraní jedinci, devalvovala korupce na vietnamské straně. Toto opatření však sebou také přineslo větší vlnu kriminality a s ní spojené problémy. Až do roku 1989 tyto problémy neustále narůstaly a právě v tomto období si vietnamské etnikum získalo u našich občanů dost negativní vizitku. Tehdejší komunistický režim využil těchto lidí k doplnění pracovních sil, jichž se mu nedostávalo z vlastních zdrojů. Bylo to v různých pásových provozech výrobních závodů, masokombinátech, ale i u nejtěžších činností v zemědělství. Před rokem 1989 docházelo k omezení česko-vietnamských vztahů a po „sametové revoluci“ odstoupil náš stát od většiny smluv o finančním vyrovnání mezi oběma zeměmi. Tyto důsledky znamenaly pro vietnamské dělníky buďto návrat do vlasti nebo změnu účelu pobytu u nás. Vzniká rozsáhlá skupina vietnamských podnikatelů, jejichž folklór menších potravinových sítí, stánkových tržnic a tradičního jídla je i v dnešní době populárním trendem. Byl tak položen základní kámen pro současnou vietnamskou komunitu v České republice (http://www.cizinci.cz/).
Obr. č. 8: Vietnamci a podnikání
Zdroj: http://brno.idnes.cz/
Náboženství
Ve Vietnamu je více náboženských směrů. Největší počet obyvatel se hlásí k buddhismu 60 %, dále je tu konfucianismus 13 %, taoismus 12 %, křesťanství (katolicismus) 4 %, ale také islám. Jednou z hlavních myšlenek buddhismu je, že veškeré bytí je strastné. Věřící jsou provázeni stavem mysli, která směřuje k dosažení absolutní blaženosti (nirvány) po skončení koloběhu převtělování. Vietnamci upřednostňují rovnováhu síly jang a jing. Jang představuje světlo, teplo, sucho. Jing znamená tmu, chlad a vlhko (Ivanová, 2005).
Mezi náboženství ve Vietnamu lze zahrnout i uctívání předků, které zde má dlouhodobou tradici. Základním prvkem konfucianismu je etika zaměřená ke sladění zájmů individua, společnosti a státu, který stanovuje společenské normy a povinnosti jedince, především poslušnost ke starším a nadřízeným. Veškeré řízení země a lidu i vztahy ve společnosti se měly řídit danými pravidly, tzv. učení o pěti vztazích – poddaný měl být podřízen vládci, syn otci, žena muži, mladší staršímu, rovnocenný vztah mohl existovat jenom mezi přáteli. Význačné místo zde zaujaly dvě spolu se potýkající a navzájem se doplňující síly jing a jang. Tyto síly vyjadřují protiklady různých přírodních jevů světlo a tma, den a noc, teplo a chlad. Naproti tomu buddhismus se řídí zákonem odplaty (karma) a utrpení (dukkha) a je neodlučitelným údělem lidstva. Cílem života je dosáhnout nirvány, stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. Dosáhnout se toho dá jen příkladným jednáním. Symbolem tohoto náboženství je květ lotosu, protože je sněhobílý a jeho květy vyrůstají z bahnité země, a přesto si zachovávají svou čistotu (Tóthová, 2010).
Tradiční rodinná struktura
Velmi blízko historickým dobám zůstávají současné rodinné vztahy, které jsou velmi těsné i mezi vzdálenějším příbuzenstvem. Také vlivem dlouhodobého působení konfuciánství, jež kladlo velký důraz na rodinu, zůstává rodina dále silnou životní hodnotou. Rodičům, učitelům i starším sourozencům se projevuje úcta. Na druhou stranu starší mají za povinnost starat se o „níže“ postavené. Společenské klišé však zachovává roli hlavy rodiny jako roli mužskou (Šišková, 2001). Struktura rodiny je patriarchální. V rodině rozhoduje otec nebo nejstarší syn a manželky se jim ve všem podvolují. Muži vykonávají těžké práce a rovněž čelí jakýmkoliv krizím, které na jejich rodinu dolehnou. Rodina je velmi rozšířená. V jejich tradici je pevně zakořeněno uctívání předků (Ivanová, 2005).
V každém příbytku povětšinou najdeme oltář s tradiční výzdobou. Oltáře po dobu mnoha staletí doznávaly značných změn, nicméně stále se v nich zrcadlí tradiční atributy, mezi něž patří: ovoce, vonné tyčinky, fotografie blízkých členů rodiny a také fotografie předků (Šišková, 2001). V tradiční rodinné struktuře se dodržuje prvorozenectví, kdy prvorozený syn dědí rodinný majetek. Rodiče své potomky příliš nechválí, zachovávají si kontrolu nad jejich výchovou. Pro děti jsou rodiče a veškeří starší přirozenou autoritou. Učí je poctivosti, slušnosti a tichému vystupování. Velký důraz kladou na vzdělání, na úspěšnost a nezávislost, více než v české populaci. Jeden z nejvýraznějších rysů vietnamské komunity u nás je její uzavřenost. Vietnamci, kteří přijíždějí do České republiky, zažívají kulturní šok, pramenící z velké odlišnosti kultur (Ivanová, 2005). Důležitou podmínkou pro vzájemné porozumění je snaha pochopit příčiny odlišného jednání a chování Vietnamců. Některé rysy jednání a chování se od zvyků občanů České republiky mohou výrazně lišit a jsou častou příčinou nedorozumění (Šišková, 2001).
Obr. č. 9: Vietnamci
Zdroj: http://kriz.blog.idnes.cz/
Sociální chování Vietnamců
Vietnamci jsou proslulí dodržováním slušného chování. Pravidla slušného chování učí nezatěžovat situaci svým blízkým a ostatním známým neustálými stížnosti na vlastní problémy. Na veřejnosti se každý má chovat nekonfliktně, nebo alespoň tak, aby nedal najevo konflikt. Vietnamci považují za velmi neslušné dát najevo druhému, že se mýlí. Vždy se „podle nich“ najde vhodná chvíle, aby druhý svou chybu napravil. Chybující by neměl být před ostatními zostuzen, neměli bychom ho přinutit „ztratit tvář“ a daným způsobem znejistit. Vietnamci se také velmi vyhýbají hrubé a nepřiměřeně kritice na veřejnosti. Přímé a veřejné upozornění na nedostatky někoho jiného není považováno za upřímnost, ale jako neslušné. Pokud je třeba poukázat na nedostatky druhého, řeší se situace s „výše“ postavenými dotyčného (např. s jeho nadřízeným, rodiči), nepřímou cestou. „Ztratit tvář“ v očích vietnamského etnika může každý z nás, a to v okamžiku, kdy začne na Vietnamce křičet. Ohleduplné a šetrné sdělování problémů, diplomatická diskuze a jednání způsoby, které druhé neznejišťují ani veřejně neznemožňují, patří k tradici vietnamského slušného chování.
Zajímavou kapitolou v oblasti slušného chování je i vyjádření nesouhlasu. V celém asijském světě je důrazné vyjádření nesouhlasu považováno za velice neslušné. Patří zde veškeré situace vznikající při běžném každodenním vystupování, ale i řešení problémů partnerského a rodinného soužití. Vietnamci raději předstírají, že je vše v pořádku a snaží se vyjádřit svoje
záporné stanovisko oklikou. Vietnamský student například v české škole nikdy neřekne učiteli, že probírané látce nerozumí, i když tomu tak třeba ve skutečnosti je. Student je vychován v domnění, že by tím kantora urazil. Dalším z projevů slušného vychování je upravenost a čisté oblečení. Zvláštností pro jiné kultury však může být také používání kapesníku, které je ve Vietnamu „zakázáno“, protože bývá Vietnamci označováno za nevhodné a směšné (Šišková, 2001). Na druhou stranu způsob, kterým většina Vietnamců řeší zahlenění, rýmu či potřebu „vysmrkat se“ (hlasitého asijské popotahování), působí stejně nevhodně a neslušně pro podmínky české etikety. Zvukové fenomény popotahování nosního hlenu se řešily v mnoha českých školách, které navštěvují jak čeští, tak vietnamští žáci. Je známo, že mnohde problém vyřešilo vedení školy v těchto společných třídách kompromisem (české děti chodí smrkat na chodbu a stejně tak vietnamské děti chodí na chodbu vykašlávat a popotahovat). Poměrně značnou zajímavostí z lékařského hlediska je fakt, že přestože Vietnamci nesmrkají, prakticky téměř vůbec netrpí záněty středního ucha (http://www.cizinci.cz/).
Za nepřípustné se dále považuje, pokud se vietnamský muž dotkne cizí ženy. Právo pohladit děti a jakkoliv se jich dotýkat mají ve všech východních kulturách pouze vlastní rodiče, což je velmi významné při vyšetřování a ošetřování (Šišková, 2001). V českých podmínkách si během komunikace neuvědomujeme, že ruce, které jsme si založili v bok, nebo jsme je zkřížili na prsou, vnímá Vietnamec jako projev rozčilení. Taková gesta činíme naprosto běžně. Sedíme-li například proti Vietnamci, dáme nohu přes nohu a špičku máme namířenu proti němu, může brát dané gesto jako nezdvořilý projev nadřazenosti. Naproti tomu naši kulturu může překvapit všeobecný vietnamský zvyk - zouvat si všude boty a pokládat si nohy na sedadla, židle nebo opěradla (http://www.cizinci.cz/).
Citové vnímání má v životě Vietnamců daleko širší význam než v ČR, kde například vystavení pohledu líbajících se mileneckých párů na veřejnosti, přijímáme jako běžnou věc, ve Vietnamu se však jedná o zcela nepřípustný zvyk. Vietnamci považují lásku za nejcennější cit a připadá jim neuvážené ukazovat její krásu všem na obdiv. Spatříme-li dva vietnamské studenty stejného pohlaví, jak se navzájem objímají, jde pouze o výraz jejich blízkého přátelství, nikoli jiné sexuální orientace (Šišková, 2001).
Ohledně představování a zdravení jsou určité rozdíly. V souvislosti s tradicí, která je udržována na dálném východě nejprve zdraví muž, poté žena. Stejná pravidla platí i při oslovování skupiny lidí. Chce-li Vietnamec projevit úctu při seznamování, stiskne dotyčnému podávanou ruku a na okamžik ji podrží v obou dlaních svých rukou, jako projev dobrého úmyslu a přátelství (Šišková, 2008). A pozor při vizuálním kontaktu: Vietnamci se během rozhovoru nedíváme přímo do očí, neboť to „prostě nemají rádi“. Mohou přímí oční považovat za známku domýšlivosti a povýšenosti (Ivanová, 2005).
Pro Vietnamské chování a prezentaci ve společnosti je proslulý jejich úsměv. Velmi často se usmívají nebo nahlas smějí, a to i v situacích, kdy Evropanovi není jasné, proč se dotyčný směje. Mnohdy to může být považováno za nepřiměřenou reakci, nicméně úsměv má pro Vietnamce kromě pro nás tradičního významu (pocitu radosti, štěstí, humoru a veselosti), ještě několik dalších významů. Ve chvíli, kdy je Vietnamec zmaten, nerozumí, co se po něm chce, nebo je v nesnázích, začne se usmívat nebo hlasitě smát. Smích pro Evropana v těchto případech je reakcí nepochopitelnou a nepatřičnou. Může vzniknout konfliktní situace, neboť například nepoučený Čech si může myslet, že se mu Vietnamec vysmívá. Opak je však pravdou (Šišková, 2008).
Stravování a stolování
Vietnamci dbají na dodržování tradic při přípravě pokrmů. Na zhotovení jídla se vyčleňují i dvě či tři hodiny. U jídla se zpravidla schází celá rodina a tradičně se při něm řeší nejdůležitější otázky domácnosti, obchodu, vzdělání dítěte. Obědvá se často dlouhou dobu (Šišková, 2001). Dalším aspektem dlouhé doby stolování je fakt, že tato činnost slouží rovněž k relaxování. Ve Vietnamu panují po většinu roku vysoké teploty a vlhkost vzduchu (průměrné teploty nejsou pod 29 °C a na vrcholu léta se běžně pohybují nad 35 °C ve stínu při průměrné vlhkosti vzduchu blížící se 85 %). Nápoje je zvykem přijímat ve velkém množství a teplé. Čaj nesladí ani si nepřidávají citrón, ale obvykle ho ještě ředí vodou. Polévka se podává až na závěr celého menu a slouží především k doplnění solí. Vietnamci přísně sledují doplnění hladiny tělních tekutin (Šišková, 2008). Základ jídelníčku tvoří rýže a je připravována různými způsoby. Z masa se ve vietnamské kuchyni používají především ryby a drůbež. Vietnamci jedí 3x denně, přičemž oběd a večeře jsou považovány za hlavní chody. Ve velké oblibě je ovoce a listová zelenina. Vietnamci v žádném případě nepijí nic studeného, natož nápoje s ledem. Jejich strava je méně slaná a v oblibě mají teplé a měkké jídlo jako je např. vývar se zeleninou a rýží (Ivanová, 2005).
Na určité potraviny nejsou Vietnamci zvyklí a jejich požití jim může způsobit zažívací potíže (mléčné výrobky). Stravu konzumují tyčinkami (hůlkami) a často se stane, že při pojídání rýže zrnka spadnou na stůl a zašpiní ubrus. Postupem mnoha let se vyvinul následující zvyk: když vám podaný pokrm chutná, můžete dát spokojenost najevo hostiteli tím, že zašpiníte ubrus. Je zvykem nechat v misce trochu rýže, což je signál hostiteli, že už jste sytí. Pokud vyjíte misku do posledního zrnka rýže, může se hostitel domnívat, že máte ještě hlad a přidá vám. Tento zvyk si Vietnamci přinesli i do České republiky, takže i když pojídají české jídlo ve společnosti Evropanů, vždy nechají zbytek pokrmu na talíři, aby tak naznačili, že jsou sytí. Naprostou absurditou při stolování je například mlaskání (a také říhání), kterým Vietnamci hostitele chválí a vyjadřují se tím k vynikající chuti servírovaných pokrmů. (Šišková, 2008).
Přístup ke zdraví a nemoci
Základní princip tradiční čínské medicíny je rovnováha a vnitřní harmonie těla. Je-li člověk bez zdravotních obtíží, případná disharmonie se rychle upraví, ale pokud není obnovena rovnováha, může to vést k propuknutí onemocnění. Nemoc pro vietnamské jedince znamená poruchu rovnováhy mezi jing a jang. Vietnamci proto zkouší nejprve domácí alternativy léčby a do zdravotnického zařízení přichází, až když je situace většinou velmi závažná. Závažnost zdravotního stavu jedince není vhodné sdělovat nemocnému Vietnamci bez přítomnosti hlavy rodiny. Hlavním důvodem bývá fakt, že rodina nechce, aby dotyčný jedinec byl ve stresu z nemoci či terapie (Tóthová, 2010).
Vietnamské ženy jsou velmi stydlivé – respektujeme jejich intimitu a preferujeme pomoc od stejného pohlaví. Při vyšetření pánevní oblasti je nutné vysvětlit průběh a důvod výkonu k zachování intimity klientky. Můžeme nabídnout přítomnost příbuzné nebo tlumočnice. Citlivými místy jsou pro vietnamské jedince hlava a ramena. Personál by se neměl těchto míst dotýkat, aby z pohledu Vietnamců nenarušoval tato posvátná místa a neubíral jim tak životní sílu. Těhotným ženám věnují Vietnamci spoustu pozornosti z důvodu čekajícího potomka: dostatečný přísun zdravého jídla a odpočinku, být v teple, používání slané vody na čistění zubů. Vietnamské ženy dávají přednost klasickému porodu před císařským řezem. Nebrání se absolvování porodních kurzů a otec je rád přítomen u porodu (Tóthová, 2010).
Vietnamští občané jsou velice čistotní a zároveň citlivý v oblastech vyměšování. Například o případném zvracení vietnamský pacient z důvodu studu řekne až poté, co po sobě uklidí zvratky. Antiemetika pacient volí až po opakovaném zvracení. Únava je brána jako součást uzdravovacího procesu a často ji neberou na vědomí. Vietnamci se sprchují ráno, často každý den. Z hlediska bolesti mají Vietnamci vysoký práh snášenlivosti a při bolestech si obvykle nevyžádají analgetika z důvodu vedlejších účinků a možnosti návyku. Vietnamští příslušníci se domnívají, že ošetřující personál by měl znát tradice a zvyky jejich menšiny a dle dostupných informací Vietnamců žijících na území České republiky jsou spokojeni s chováním a poskytováním péče v našem zdravotnickém prostředí (Tóthová, 2010).
Pro Vietnamce je důležitější než délka života, jeho kvalita. Vietnamci věří v reinkarnaci a je pro ně nezbytné, aby byl každému jedinci zajištěn správný pohřeb a následné dodržování všech rituálů. Ve Vietnamu je preferován kostrový pohřeb; kremace se volí u lidí, kteří zemřou mimo Vietnam, a jejich přáním bylo pochování ve své zemi. Bílá barva je ve Vietnamu považována za barvu smutku, proto je většina Vietnamců ve smuteční den oblečena do bílého oděvu, který může být doplněn černým páskem/černým šátkem připevněným na oděvu. V případech nutnosti pitvy, rozhoduje o svolení celá rodina (Ivanová, 2005).